V roce 2016 vydal emeritní harvardský přírodovědec E. O. Wilson knihu s názvem Half-Earth: Our Planet´s Fight for Life, ve které píše, že polovina zemského povrchu by měla být chráněna jakožto rezervace. Podle World Wide Fund for Nature stihli lidé jen od roku 1970 zničit více než 30 % pralesů a mořského ekosystému. Tato destrukce je v podstatě jen vedlejším důsledkem růstu populace, její touhy po materiálním blahobytu a pohodlí a s ním spojené potřeby stále většího množství energie. Ať už je Wilsonův návrh jakkoli těžko představitelný, ukazuje, jak je životní prostředí důležité pro naše přežití.
Víte, kdo vlastně jste?
Ztráta našeho vnitřního já v dnešním globalizovaném světě je fenomén o něco novější a zároveň o dost křehčí. Ztráta klidu, času na reflexi a hloubání, soukromí a odloučení, schopnosti sedět jen tak v tichosti 15 minut bez vnějších podnětů – stalo se to rychle a téměř neviditelně.
Před sto padesáti lety neexistoval telefon. Před padesáti lety internet. A před pouhými pětadvaceti lety nebyl ani Google.
Situace je podle spisovatele a vědce vážná. Podobně jako s globálním oteplováním jsme možná jen kousek od bodu, ze kterého již není návratu. Potichu a téměř bez povšimnutí ztrácíme sami sebe. „Ztrácíme schopnost vnímat, kdo vlastně jsme a co je pro nás důležité,“ varuje Lightman. „Stáváme se globálním strojem, ve kterém je každý z nás jen bezduchým kolečkem, vytrvale poháněným rychlostí, hlukem a technicky dokonale propojeným světem.“
Mohlo by vás také zajímat: Vyzkoušejte digitální detox. Budete in, a ještě ulevíte svojí hlavě
Jak se nezničit
Co s tím můžeme dělat? Musíme si udělat čas na svou vlastní mysl, jako individua i jako společnost. „Potřebujeme znovu ctít a chránit vlastní klid, soukromí, odloučení a sebereflexi, ocenit naše vnitřní životy, které nám umožní jen tak existovat bez neustálého myšlení na to, co všechno jsme ještě chtěli udělat,“ doporučuje Lightman. „Wilsonův návrh je odvážný, přesto ale navrhuji, aby polovina našeho bdělého bytí byla vyhrazena pro tichou sebereflexi. Jinak ničíme sami sebe a dusíme svou kreativitu. Mnohé chvilky v průběhu dne můžeme věnovat zamyšlení a klidu, odstřiženi od vnějšího světa,“ vysvětluje.
Čtyři minuty stačí
Jak si ale vypěstujete návyk na pravidelné útěky do sebe sama? „Před dvaceti lety začala moje kamarádka, která učila na střední škole, se svými studenty nový rituál.
Na začátku každé hodiny zazvonila zvonečkem a požádala studenty, aby jen tak v tichosti seděli po dobu čtyř minut.
Později mi o tom napsala. Vysvětlila jim, že cítí, že dny ve škole jsou příliš hektické a hlučné a ticho, že jim pomůže odpoutat se od předchozí hodiny a soustředit se na přítomnost. Vyčistit hlavu. Výsledky se dostavily téměř okamžitě. Ona i studenti byli mnohem klidnější a lépe se soustředili,“ vypráví Lightman.
Každému, co jeho jest
Samozřejmě každá skupina dospělých i dětí potřebuje trochu jiné metody, které povedou k osvojení podobného zvyku. Lightman má pro každou z nich pár doporučení a zdůrazňuje, že jde jen o výchozí body, ne komplexní řešení.
- Žáci základních škol by si měli někdy během školního dne najít deset minut ticha. Ty mohou využít k tichému sepsání svých myšlenek. Každá škola má jinou kulturu a jiný rytmus, pro každou je nejlepší jiný čas, na kdy těchto deset meditačních minut zařadit.
- Pro středoškoláky jsou velmi efektivní kurzy „intenzivní introspekce“, které jsou součástí některého z předmětů. Jsou založené na tom kterém konkrétním předmětu – dějepisu nebo chemii, například – a měly by pomoci snížit objem šprtání a podpořit studenty, aby využili svůj volný čas a uvědomili si, co se vlastně učí a jak to mohou prakticky zužitkovat ve svém životě.
- Pokud jde o pracoviště, osvědčilo se zařízení tiché místnosti, kde mohou zaměstnanci strávit půlhodinu denně v meditaci, reflexi nebo prostě v klidu. Chytré telefony a počítače sem mají vstup zakázán. K půlhodině na oběd mají zaměstnanci nárok na půlhodinu v tichosti.
- V rámci rodiny zaveďte offline hodinu každý večer, klidně během večeře, kdy odložíte všechny telefony, počítače a další zařízení. Místo jim se věnujte klidné konverzaci.
- Jednotlivci by se měli zamyslet nad tím, jak každý den tráví svůj čas, a zkusit si najít půlhodinku, kdy se odpojí od zbytku světa. Tu můžou strávit procházkou, čtením nebo prostě sezením v klidu a rozjímáním.
- Společnost jako taková by měla vytvořit „bezobrazovkové“ zóny ve veřejném prostoru, kde budou zakázána všechna digitální udělátka, a také zákony, které budou všem zaměstnancům garantovat tichou půlhodinu v rámci jejich pracovní doby.
Dlužíme to dětem
Alan Lightman věří, že si všichni můžeme vypěstovat zvyk „odstřihávání se“ od onlinového světa, ale bude to chtít čas. Nejdříve si musíme uvědomit, jaké nebezpečí nám hrozí. „Především mladší lidé by měli začít pracovat se svou závislostí na online světě, která jim ukrajuje jejích vnitřní svět. Ale i my, kteří jsme toto prostřední stvořili, jsme odpovědní. Nedlužíme snad svým dětem svět, ve kterém je důležité i to skryté, nesdílené v nás? Nedlužíme to sami sobě?“ ptá se.
Pokaždé, když si najdeme onu půlhodinu v tichu, dáváme si dárek.
Vylézáme z klece neustále připojeného života. Dáváme si svobodu. „Před desítkami let, když jsem byl malý kluk, chodil jsem domů ze školy přes les a pozoroval želvy a pomaličku marnil čas na prašných cestách a byl jsem volný,“ vzpomíná Lightman. Samozřejmě že nemůžeme vrátit čas a nejspíš ani nechceme, ale i v našem světě můžeme vytvořit prostor, kde bude naše mysl svobodná. Abychom se v ní nakonec neztratili.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
