Ale není všechno zlato, co se třpytí. Už Sokrates tvrdil, že ví, že nic neví. To je samozřejmě nadsázka, ale třeba v arabštině existuje krásné rčení: „Polovina všeho vědění je ve schopnosti přiznat, že nevím.“ Naneštěstí více než tahle moudrá slova dnes frčí povrchní motivační fráze typu „Image je všechno“ a „Hlavně se musíš umět prodat“. Něco nevědět je přece chyba a známka slabosti. Anebo ne?
Nebezpečná ignorance
Jistě, sebevědomí a aura fundovanosti a důvěryhodnosti se hodí, nicméně jsou velmi nebezpečnou náhražkou za skutečné schopnosti. Mezi těmi, kteří se naučili takhle blafovat, se vyskytuje i podmnožina lidí, kteří své vlastní hře skutečně uvěřili. Tato potenciálně nebezpečná individua velmi přeceňují své schopnosti a bez jakékoliv sebereflexe žijí v blažené nevědomosti o své vlastní nekompetentnosti. Jenže pokud ignorujete svou vlastní ignoranci, zamezujete tím svému vývoji, a to může mít velmi vážné dopady nejen na váš život, ale i na životy druhých. Jaké?
Šťáva to jistí
V roce 1995 vykradl se zbraní v ruce, bez masky a pod dohledem bezpečnostních kamer 44letý McArthur Wheeler v Pittsburghu banku. Povzbuzen svým úspěchem se ještě ten samý den rozhodl pro další loupež v úplně stejném stylu. Předtím než překročil bankovní práh, si pokaždé namazal obličej citronovou šťávou. Byl totiž přesvědčený, že takhle nebude jeho obličej na záznamu k rozpoznání. Jaké asi bylo jeho překvapení, když byl okamžitě identifikován a zatčen… Když si pro něj policie v řádu několika málo hodin přijela, nechápal, kde udělal chybu. „Vždyť jsem přece použil šťávu,“ divil se. A i když mu záznamy později ukázali, tvrdil, že jde o sprostý podvrh.
„Problémem současného světa je, že hlupáci si jsou skálopevně jistí, zatímco inteligentní lidé jsou plní pochybností.“
Bernard Russel
Dunning-Krugerův efekt
McArthurův případ inspiroval dnes již klasickou psychologickou studii nazvanou Unskilled and Unaware (Neznalí a nevědomí). Ta zkoumala, proč někteří lidé přeceňují své znalosti a schopnosti, přestože jejich skutečné kompetence leží hluboko pod průměrem. Tento jev, známý jako Dunning-Krugerův efekt, můžeme ilustrovat na příkladu studenta, který si myslí, že udělal test na jedničku, ale ve skutečnosti podal výkon hodný pětky. Upřímná zpětná vazba by v takovém případě měla postačit k léčbě falešných představ o vlastních schopnostech – bohužel to ale není vždycky pravidlem.
Hlupák nepochybuje
Někdy prostě upřímný feedback nedostanete, protože jste obklopeni podlézavými pochlebovači nebo lidmi, kteří se vám bojí postavit, natož cokoliv namítat. V takovém případě váš mylný dojem o vlastních schopnostech nejen stále trvá, ale dokonce se může i prohloubit. A to zas má devastující účinky na váš osobnostní růst a samozřejmě i výkon. Jádrem tohoto problému je skutečnost, že ke svým vlastním neschopnostem jsou lidé často slepí. Jak říká spisovatel Errol Morris: „Když jste neschopní, nejste schopní rozlišit, že jste neschopní.“ Hlupák o sobě nepochybuje. A bohužel to vypadá, že ani vzdělání nefunguje jako protijed vůči téhle zaslepenosti, jak byste si snad mohli myslet. Studie naznačují, že pokud máte alespoň nějaké, třeba i bazální znalosti daného tématu, zvyšuje se pravděpodobnost, že budete improvizovat a hádat a vaše vůle k tomu, utrousit ta magická slova „já nevím“, bude nižší, než když o řešeném problému nemáte ani šajnu.
Jak je to ve světě?
Vědci také zkoumali tendence k sebepřeceňování napříč různými kulturami a zjistili, že individualistické společnosti, jako je ta naše, jsou na tom o dost hůř než kolektivistické kultury typu Japonska či Číny. Naopak několik různých výzkumů dokonce prokázalo, že ve společnostech, které hrají týmově, mají lidé spíše sklony k sebepodceňování. Profesor Justin Thomas ze Zayed University v Dubaji, který se Dunning-Krugerovým efektem dlouhodobě zabývá, upozorňuje na to, že naučit se zdravé sebereflexi je velmi důležité zvlášť pro dnešní mladé lidi. „S tím, jak se ve vyspělém světě mění trh práce, dostávají se stále mladší a relativně méně zkušení jedinci na seniorské pozice. A speciálně pro ně je velmi důležité, aby dokázali říci: „Já nevím.“ Vědět, že něco nevíte, je skvělým odrazovým můstkem pro růst a vývoj. Předstíraná jistota nebo doufání, že se to poddá, končí obvykle katastrofou,“ varuje.
„Celoživotní učení se, sebereflexe a kritické zpochybňování našich domněnek je cesta k růstu,“ říká profesor Thomas. „Vyhledání autentické zpětné vazby z různých zdrojů představuje také neocenitelnou pomoc. Pokud sami sebe často přistihnete, jak říkáte ,nevím‘, jste na správné cestě,“ dodává ještě. Kdyby takto uvažoval třeba Hitler, Stalin nebo Breivik, možná by ve svém konání nezašli tak daleko.
Bude vás také zajímat: Je tohle ještě práce? Mobbing ničí kariéry, zdraví i celé životy.
