„Dítě je naše radost,“ říká spousta lidí. Ale často bývá těžké odhalit, jestli to nemyslí ironicky. Pokud už nějaké to vlastní prtě mají, skoro se můžete vsadit, že nejspíš ano. Být najednou tátou nebo mámou totiž jednomu ze dne na den úplně změní život. Maminky tak překvapené nebývají. Zato budoucí tatínci by se podle nás měli povinně připravovat na speciálním přípravném kurzu.
Co udělá muž, když si chce koupit nové auto? Vybírá ho celé měsíce, otravuje přátele, pídí se po detailech, rozesílá všem kolem odkazy na své favority, projíždí internetová fóra, obráží showroomy i autobazary, propočítává leasing nebo spoří, aby mohl zaplatit v hotovosti. Testuje předvybrané modely, mazlí se s katalogy oblíbených značek. Netuší, že když se stejně důkladně nepřipraví na prvootcovství, může to být jako dlouhá, předlouhá cesta trabantem.
Špatné auto můžete prodat
Už je to tak. Mít děti je krásné. Někdy. Ale i děsivé. Dost často. Je záhadou, proč si bezdětní muži myslí, že mít první dítě je snazší, než si koupit auto. Možná proto, že nadávat se hodí jen na politiku, šéfy, peníze a práci, ale o miminkách se mluví vždy v dobrém. Možná, že „dětní“ skrývají drsnou pravdu ze zlomyslnosti, možná naopak chtějí dopřát nastávajícím prvootcům poslední chvilky klidu.
Co s tím? Předporodní kurz je fajn, ale ten vás připraví jen na porod a uplakané šestinedělí. Je fajn o něm něco vědět a přijmout fakt, že partnerky se změní v profesionální plačky. Ale to není všechno.
Doma bude řvát i miminko, budou mu smrdět plínky, nenechá nikoho vyspat, náklady na něj ztenčí rozpočet, bude těžší dostat se za kamarády, sportem nebo na pivo…
A to je ideální situace pro vznik bootcampu, který by prvotáty zocelil. Zatím neexistuje, ale kdyby ano, měl by fungovat následovně. Muži by na něj přijížděli ještě v době, kdy jsou jejich partnerky těhotné. Ubytování by bylo spartánské, místo restaurace jen neuklizená jídelna se studeným jídlem. Zato pivo by bylo teplé. Protože v ledničce by nebylo místo, chladilo by se tam odstříkané mléko.
Trénink s chobotničkami
V pravidelných intervalech by zaváněly nacucané plíny a byla by potřeba je likvidovat. Všichni muži bez výjimky by nacvičovali oblékání živých, mrskajících se chobotniček do dupaček či punčocháčů. Táborové vedoucí by celou noc obcházely ležení a budily v nepravidelných intervalech všechny kolem.
Noční peklo by za kuropění volně přecházelo v peklo denní. Na každém rohu by byla vystavena umělá prsa, z nichž by vytékalo mléko, vrčely by odsávačky, všichni by mluvili podivným jazykem plným zdrobnělin a „mykání“: „Japa jsme se vyspinkali, tatínku? Kakali jsme? Nezlobí nás prdíky?“
Byly by tu sice televize, ale jakmile by si umdlévající kurzisté pustili „sportíček“, těsně před nějakým tím gólem, jamkou nebo brankou by je nekompromisní vedoucí odvolali k přebalování, koupání, uspávání…
Posílit i tělo
Kdyby ze sebe muži chtěli vybít nahromaděný stres, mohli by si zajít do fitka, ale i to by bylo tematické. Čekalo by je vynášení kočárku do bariérové tramvaje, chůze na pásu s balením šesti kojeneckých vod v každé ruce, běhy na čas s autosedačkou apod.
Jistě, muži by domů z bootcampu přijížděli psychicky i fyzicky zdevastovaní, ale jejich partnerkám by je záviděla celá ulice. Děkovali by tchýni za teplou polévku, ženám za studené pivo, vlídné slovo a chvilku nerušeného spánku. Za nahrání oblíbeného fotbalového zápasu by ženě ruku líbali a propustka do hospody by je dojala k slzám. „My můžeme jít na pivečko? No to je parádička.“
