Co se týče víry v nějakou vyšší moc, jsem pragmatik. Prostě nevěřim lidskýmu vnímání natolik, abych přijala platnost jakýkoli myšlenky vycházející z pouhýho přesvědčení. O lidech si totiž myslim svoje.
Jistý události mě ale občas nutěj k úvaze, jestli nejsme náhodou všichni jen švábi na špagátech, kterejma hejbe jeden obrovskej šváb s milionem končetin. A musim před nim smeknout, dost často má dobrej smysl pro humor. Vlastně chápu, že některý situace dokážou kdejakýho malýho švába tak vyděsit, že se radši snaží celej život podkuřovat tomu nejvyššímu. Aby se mu nestalo něco ještě horšího.
Jedu večer z práce tramvají. Den nic moc, hnedka ráno mě vítá havárie vody, takže moje do deště nevhodný boty dostávaj celkem kouř. Mokrej kouř. Nevadí, nejsem materialista.
Jedu domů, v tramvaji příjemnej pán ve středních letech provádí nábor na něco jako kung-fu vegan hatefree sebeobranu. Ne, díky, nesnášim sporty.
„A to nečtete noviny? Nebojíte se, že se vám něco stane?“ Ne, nebojim, špatný věci se totiž dějou jen těm, co na ně čekaj. Rozebírám svojí hipísáckou teorii míru a lásky, pán je na jednu stranu dojatej z čistoty mojí duše, na druhou stranu si stejně jako zbytek tramvaje myslí, že sem se svou vírou v lidstvo tak trochu vylízaná.
Samozřejmě si myslim, že většina lidí sou kreténi, ale zas nechci podléhat panice vždycky, když Lucka Borhyová nasadí vážnej tón.
Jako třeba moje máma, co bydlí uprostřed paneláku a bojí se, když je jeden večer v roce sama doma. Teda ne sama, má tam ještě dva vystrašený kocoury, na který už zvládla přenést televizí vypěstovanou paranoiu (díky, Lucko!). To já, hrdinka moderní doby, bydlim s dvouma drsnýma micinama, sama, v přízemnim bytě, spim nahá a objímám u toho plyšový péro. Když tendle setup viděla moje máma, pořídila mi záclony.
Zpátky k příběhu. Vystupuju, venku se mezitim spustilo něco, co nelze označit jinak než jako chcanec jako kráva. Silnice neexistuje, teče místo ní řeka. Boty dostávaj druhej zásah, voda po kotníky.
Nevadí, nejsem materialista a miluju bouřky.
Jdu ke dveřim svýho skvělýho, ničim neohroženýho přízemního bytu. Sejdu po schodech a sem do půlky lejtek ve vodě. Tak čau, boty. Jelikož sem pořád dítě svejch rodičů, zpanikařim a nenapadne mě lepší řešení, než ty dveře prostě bleskurychle otevřít a řešit apokalypsu, která bude uvnitř. Takže co nestačilo protéct pode dveřma, je teď v každym koutě mýho nematerialistickýho bejváku. Předsíní připlouvá miska s granulema. V apatii ji zvedám a čvachtám si to do kuchyně, kde ji položim na linku. Z gauče přiskočí jedna z mejch drsnejch micin, náruživě se začne futrovat a vrnět. Správný životní priority, nohy v suchu a plnej pupek. Poprvý v životě obouvám holiny, který sem dostala v návaznosti na svůj ustavičnej hejt pražskejch pipin, který vítaj každou možnost si je obout na cestu od metra do kanclu.
Takže se zklidníme a zhodnotíme situaci. Celý to moje svobodomyslný přízemí je pod vodou. Mám úplně nejmíň praktickej mop k řešení týdle skvělý situace (byl nejlevnější, že jo). S tim to budu dělat tak dvacet hodin. Je deset večer.
Mámě volat nechci, řekla by mi, že mi to řikala. I když mi to neřikala.
Zvonim na sousedku, a jelikož se mi chce ze zoufalství trochu bulet, předstírám, že je to celý obrovská zábava. „Dobrý večer, pardon, že ruším takhle pozdě, ale neinvestovala jste náhodou do úklidového náčiní víc než padesát korun?“ Naštěstí ano, fasuju plnou výzbroj a jdu na věc. Popotahuju.
Po chvíli mi dojde, co dělám špatně. Pivo! Svět je náhle zase v pořádku, začínám se tomu celýmu smát. Do toho přichází sousedka s vnučkou, jestli si nechci dát panáka, že maj doma láhev myslivce. Ale toho já tu mám přece taky! Sme spřízněný duše. U okna v holinách a celá od bahna nalejvám tři štamprle.
Takovej hřejivej lidskej moment uprostřed apokalypsy, svět je krásnej.
Je to vlastně pohoda, jelikož nejsem materialista, nic se mi nezničilo. Obracím svou uklízecí filozofii z „co je mokrý, to je čistý“ na „co je suchý, to je pořád o dost lepší než mokrý“. Za pár dní mi domácí jako omluvu předává kosmetickej balíček pro suchou pokožku. K popukání.
A poučení na závěr? To, že nebydlíte v záplavový oblasti, neznamená, že nemůžete mít doma záplavy. Bůh není. Chlast léčí. Kočky sou boží. Švábi přežijou všecko.
Žiju s plyšovym pérem ve vlhký díře. Kam můj život pokročí dál, si fakt netroufám odhadovat.
Bude vás taky zajímat: Patálie Simony Ó.: Díl čtvrtý – Zase o kozách
