Každej si v dospívání prochází více či méně zásadníma změnama. Holky se zaoblujou, kluci se zamužňujou, názory na svět se ujasňujou/znejisťujou. Já sem si prošla vůbec nejzáhadnější proměnou. Začla sem mít všechno u zadku. Začla sem bejt líná.
Tak do osmnácti sem byla poctivka. Moje školní sešity budou jednou vystavovat hnedka vedle Kosmovy kroniky. Naštěstí sem byla hezká a vtipná, takže mě nikdo moc nešikanoval. Většina lidí si pravděpodobně ani nevšimla, jakej sem strašnej šprťáckej šprt. Pak se to zlomilo. Najednou mi bylo fuk, že nemám fixky v penále srovnaný podle barev. Místo sešitů sem začla nosit jednu á čtyřku na všecky předměty. A zápisky se smrskly na desetkrát podtrženej název lekce.
Sou samozřejmě období, kdy je lenost všeobecně tak nějak víc tolerována. Proto miluju léto. Všichni maj všechno u zadku, protože je hic a největší pohyb, jakej ste schopný vykonat, je zvedání kelímku s pivem. Právě probíhající podzim je ovšem průser. Listopad je vůbec nejhorší měsíc v roce. Krátký dny, hnusný počasí, jaro v nedohlednu, největší množství sebevražd. Na to ale kašlu, sem moc líná řešit, kdo by mi zalíval mý dvě uschlý kytky.
Moje chronická podzimní neschopnost cokoli vykonat má následující průběh: Budík na devátou, abych něco udělala. První, co v těch devět udělám, je to, že ho zas zaklapnu a dám si ještě deset minut. Vstanu ve dvanáct a dělám si snídani. U ní mi dochází, že se mi vlastně strašně nechce vařit za dvě hodiny znova. Takže dojídám vejce a u toho si vařim oběd. Míň času u plotny, víc času na život.
U jídla si chci číst a rozvíjet svou slovní zásobu, nakonec sem ale líná a dívám se na kočičí videa na YouTube. Pak je rozesílám všem svejm kámošům a oni mi zas posílaj jejich objevy z pokladnice internetu.
Tři hodiny v tahu a já sleduju, co nosí ňákej adolescent ve svý kabelce. Když ono je to tak hezky sestříhaný!
Oukej, je půl čtvrtý, čas začít dělat dobro. Takže umejt po tejdnu nádobí, vysát, sundat ze šňůry třikrát propršený prádlo. Pak buďto: V kompletně vypíděný kuchyni rozflákám skleničku na milion kousků. Nebo: Otevřu vchodový dveře a do bytu mi nalítá listí z celý zahrady. Nebo: Začne chcát a čerstvě zablácená kočka se jde osušit do čerstvě povlečený postele. Občas taky všecko dohromady.
Jelikož sem se teď rozhodla bejt silná osobnost, řeknu si: „To neva, Simono, to je zkouška tvýho klidu. To tě posílí.“ Celá od střepů/listí/bláta pokračuju ve svym dennim plánu.
Je pět, venku se stmívá. Deset minut zvažuju, zda sou moje tepláky dostatečně hipsterský, abych si je mohla vzít do města. S těžkym srdcem registruju flek neznámýho původu. To bych se musela zmalovat jak coura, aby mi to prošlo. A to mám u zadku.
Je sedm večer, mám džíny a můj den začíná. Ty vole, vždyť mně se vlastně nikam nechce. Radši dopíšu ten článek.
Jen se mrknu, jak si udělat homemade bio jedlej lak na nehty. Který si nelakuju.
Nadávám svýmu mladšímu já, že se tak vzpouzelo okolní péči a chtělo bejt za každou cenu samostatný. Nikdo mi necpe čaj, kterej nechci, když sem nemocná. Nikdo mi nemaže paštikou rohlíky, který nechci. Nikdo mi neříká, jaká je venku zima, ať se pořádně voblíknu.
Takže teď nemocná sama brečim, že chci čaj, v práci mám pořád hlad a cestou do ní je mi zima, neb sem počasí vyhodnotila pohledem z okna. Nejhorší je, že budu stejnou péči dopřávat svejm dětem, páč teď vim, jak je to skvělý. A ony budou mít u zadku tu péči i mě.
A to je ten koloběh života.
Mít to u zadku a stejskat si po rohlíkách. Sorry, mami, sem fakt kráva, že sem ty nesežraný svačiny skovávala pod postel.
