Zkuste si představit, že máte plný močový měchýř, jste na záchodě a všemožnými způsoby se snažíte dostat ze sebe alespoň kapku, ale nejde to. Poté následuje propad do zoufalství, protože s plným měchýřem se lze sotva vrátit do vyučovací hodiny, do kanceláře či do autobusu. Takové peklo pociťuje zhruba sedm procent naší populace a většina z nich jsou muži. Jmenuje se paruréza.
Mohlo by vás také zajímat: 45 nejdivnějších fobií, které vás mohou během života přepadnout
Veřejné toalety jsou tabu
Jde o sociální fobii, při které má postižený strach či stud být sledován nebo kritizován ostatními během močení. Veřejné toalety představují pro jedince trpící syndromem stydlivého měchýře místo plné stresu. Nemohou se vymočit na místě, kde svoji potřebu vykonávají další lidé nebo třeba jen hrozí, že by tam mohli přijít. Už vůbec se jim to nepodaří, když vědí, že za nimi čeká řada lidí, protože pociťují psychický tlak. Představují si negativní a kritické myšlenky ostatních čekajících na volnou kabinku. Některým lidem s parurézou vadí na toaletách velký hluk či naopak absolutní ticho. Potřebují dostatečný soukromý prostor. Nikoho z paruretiků pravděpodobně nikdy neuvidíte u pisoáru. Často je pro ně nedostačující i kabinka, která má dole a nahoře volný prostor a nejde zamknout.
Někteří lidé jsou na tom tak špatně, že se dokážou opravdu vymočit jen doma, kde mají pocit bezpečí.
Takto poznáte, že nejde o fyzický problém, ale o psychický. Pokud se jedinec dokáže bez problémů vyprázdnit doma, ale jinde mu to dělá potíže, je jasné, že zakopaný pes je někde uvnitř hlavy.
Paruréza může začít pouhou lékařskou prohlídkou
Ptáte se, jak je vůbec možné, že taková sociální fobie u lidí vzniká? Budete se divit, ale poměrně jednoduše. Většinou za to může nějaký negativní zážitek spojený s intimními partiemi a močením. Například preventivní lékařská prohlídka, kdy sestra kontroluje vaše genitálie a chce po vás, abyste se přitom vymočili. Cítíte se natolik ve stresu, že to nezvládnete. Tento traumatický zážitek zažívají především muži a to je možná jedním z důvodů, proč parurézou trpí hlavně oni. To samozřejmě není jediný zážitek, který sociální fobii spouští, u každého člověka mohou být jiné. Na původní negativní zkušenost se nabalují myšlenky typu: Jednou jsem se nedokázal vymočit na veřejnosti, určitě mi to nepůjde ani teď. Po spoustě vnitřních přesvědčení o vlastní neschopnosti se vymočit mimo vlastní domov se z toho stane něco běžného, což se výrazně odrazí na kvalitě života.
Paruretici se vzdávají činností, které mají rádi
Jedinec trpící parurézou se za to většinou stydí, je schopný o své sociální poruše mluvit maximálně před svými nejbližšími, a někdy ani to ne. Tím to však teprve začíná. Postižený se začne záměrně vyhýbat některým místům a činnostem. Ačkoliv měl dříve rád cestování, nyní je to z něj noční můra. Autobus, vlak nebo letadlo. V dopravních prostředcích se nachází plno lidí, navštívit v nich záchod se pro paruretiky stává nemožným. Pokud cestu člověk musí nutně absolvovat, po celou dobu cítí stres a úzkost z toho, aby se mu náhodou nenaplnil močový měchýř.
Dalším strašákem jsou obchodní centra, lidé trpící touto sociální fobií nemohou nakupovat více než dvě hodiny.
Vyhýbají se i společenskému dění. Raději, než aby se šli pobavit někam večer s kamarády, ze strachu zůstanou doma. Nejhorší na tom je, že si vymýšlí různé výmluvy, proč nejít, a svým přátelům se s tím raději nesvěří. Připadali by si totiž neschopně a trapně.
Ženy se většinou nebojí blízkým kamarádkám se svým problémem svěřit a také mají menší strach vyhledat odborníka. Někteří muži na rozdíl od žen tuto sociální fobii berou jako své selhání. Dalším problémem může být chození do práce či školy. Paruretici se snaží vychytat chvíli, kdy bude na záchodě nejméně lidí. Některým kolegům či spolužákům to může přijít divné, a dokonce se jich na to mohou zeptat, čemuž se postižení snaží předejít. Raději kvůli paruréze velmi omezují pitný režim, aby museli záchody navštěvovat co nejméně. Pokud člověk pije dlouhodobě málo, může se to negativně odrazit na jeho zdraví.
Léčba existuje
Pozitivní je, že s touhle chorobou bojovat lze. Člověk však musí nalézt odvahu a překonat stud. V prvé řadě by o tom měl paruretik někomu říci. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby zašel k odborníkovi. Urolog totiž dokáže vyloučit všechny fyzické příčiny a potvrdit diagnózu. V krajních případech může pacienta naučit katetrizaci močového měchýře, tedy mechanické vyprázdnění. To však není léčba, ale jen dočasná pomoc.
Z léčebných metod se nejvíce osvědčila psychoterapie, při které se psycholog snaží pomoci člověku změnit jeho postoje k močení na veřejnosti.
Kognitivně behaviorální terapie se zatím projevila jako nejúčinnější. Pomáhá paruretikům zmírňovat pocity úzkosti při močení. Během léčby se lidé záměrně vystavují expozicím, které jsou čím dál obtížnější. S jejich pomocí se člověk za nějakou dobu dokáže alespoň na určitých místech vymočit. Chce to však trpělivost. Stejně jako s ostatními sociálními fobiemi tak i s parurézou bojovat lze. Chce to jen odhodit stud, nebát se o svém problému otevřeně promluvit a mít pevnou vůli. Člověk se prvními neúspěchy nesmí nechat zlomit.
Psychickou rovnováhu považujeme všichni za samozřejmost. Dokud jí máme. Bohužel některá zákoutí mysli si občas dělají, co chtějí, bez ohledu na naše přání nebo představy. Lidské psychice a duševnímu zdraví jsme se zevrubně věnovali na naší speciální microsite. Prozkoumejte její interaktivní části a vyzkoušejte si simulátory různých psychických poruch.
