Panické poruše nezáleží na tom, kolik vám je let, kolik máte peněz a dětí. Prostě si za vámi přijde bez pozvání pokecat. Takové nechtěné návštěvě se říká panická ataka či panický záchvat.
V tuto chvíli panika přivolá na svého člověka dvě velké armády démonů.
Jedna z nich vytasí na člověka fyzické problémy. Silné bušení srdce. Třesy. Prudké stoupání tepu. Bolest hlavy. Bolest břicha. Tlak na hrudi. Zalykání se. Dušení. Neschopnost se pořádně nadechnout. Pocení. Návaly horka či chladu. Potíže se spánkem. Panická porucha moc dobře ví, že „jen“ tímto člověka nesrazí na kolena, proto vytasí větší kalibr – druhou armádu.
Ta člověka svými psychickými bojovníky totálně odrovná. Nadměrný stres. Neklid. Motání hlavy. Lekavost. Pocit ztráty kontroly nad svým tělem. Nejhorší je strach ze smrti.
Oběť při tom všem má totiž pocit, že opravdu umírá.
Návštěva panické ataky může trvat několik sekund, ale i desítky minut. Postižený má však pocit, že záchvat trval několik hodin. Jak si člověk s vlastními démony takhle jednou popovídá, nemá znova zájem. Bohužel panická ataka si svého trpitele opět najde. Vrací se i několikrát týdně. Život se mění v peklo.
Kdo za to může?
Pokud vynecháme teorii o strašidlech, odkud se takové hnusárny berou? Není lehké dopídit se příčin.
Každý má život zprzněný něčím jiným. Zárodek ale tato psychická porucha někde mít musí. Kdo je za to tedy odpovědný?
Můžou za to předci
Všichni dědí geny od svých prababiček a pradědečků. Pokud někoho z prarodičů čas od času přepadaly psychické problémy, je šance, že někteří z potomků k nim budou mít sklony. Nefunguje to tak, že se dědí přímo konkrétní psychická porucha, ale schopnost vyrovnávat se se stresem a obtížnými situacemi.
Může za to mozek
Pokud nemá mozek dostatek hormonu štěstí, je zle. Tato látka, serotonin, dokáže s hlavou dělat divy. Ovlivňuje nálady a celkový psychický stav. Nedostatek serotoninu snižuje přenos nervových vzruchů a může vyvolávat úzkosti. Je pravděpodobné, že při každém panickém záchvatu v mozku serotonin schází.
Můžou za to rodiče
Rodičovská výchova má na děti velký vliv. Ztráta pocitu bezpečí v dětství a nízké sebevědomí vedou ke vzniku panické poruchy. Přílišné rozmazlování a přimknutí rodiče k dítěti může být stejný problém. Ratolest začne dospívat a není schopná problémům nakopat zadek.
Můžou za to životní okolnosti
Panická porucha potkává ty, kteří jsou v nesnázích nebo v permanentním vypětí. Pokud jedinci nečekaně zemře milovaná osoba a nemá v temném životním období oporu, dostane se do depresí a poté už je to jen krůček k panické poruše.
Někdy kupodivu stačí pouze zlý šéf v práci nebo nepříjemní kolegové.
Existuje spousta dalších faktorů, které dokážou nastartovat poruchu. U citlivějších duší v kombinaci s nízkým sebevědomím a neustálou potřebou si něco dokazovat obecně hrozí rozvinutí této nepříjemné choroby mnohem více. Není však vyloučeno, že si vyhlédne i silné a poměrně spokojené jedince. Je to prostě nevypočitatelná potvora.
Neúprosné statistiky
Podle statistik 5 % lidské populace touto poruchou trpí a 20 % mělo alespoň jednou záchvat paniky. Nutno dodat, že tato choroba má ráda více ženy. Proč? Dámy za život prodělají mnohem více hormonálních změn. Jsou citlivější a náladovější než muži. Zkrátka snazší kořist.
Sbohem normální živote
Panická porucha dokáže obrátit život naruby. Pokud se z ní stane pravidelný návštěvník, změní osobní i pracovní život. Mezi námi (ne)fungují tací, kteří se kvůli ní museli vzdát práce a vztahů. Většina panikářů ale dokáže v rámci možností fungovat. Nemají to lehké. Spoustu lidí s panickou poruchou potká i její parťák agorafobie. Jde o strach z veřejných prostor, kde není pro lidi dostupná pomoc. Mezi nejděsivější místa patří MHD, eskalátory a otevřené prostory. Panikáři se vzdávají i běžných činností – řízení auta, chození do společnosti nebo nakupování. Jejich životy jsou okleštěny strachem z vždy přítomného stínu za ramenem.
Bláznovství
Mnoho jedinců se zákeřnou panikou se o ní stydí mluvit a skrývají ji. Bojí se, že od svého okolí dostanou nálepku blázna. Po bližším seznámení s touto poruchou vám musí být jasné, že tito lidé nemají pokřivené myšlení a k halucinacím mají též daleko. Dnešní doba není pro nikoho jednoduchá. Na každého se vyvíjí tlak ze všech stran, problémy se kupí. A to se na člověku zákonitě musí podepsat. Proto panická porucha postihuje čím dál tím více obyvatel světa. Bohužel.
Kdo pomůže?
Nemoc dokáže zahnat kognitivně-behaviorální terapie. Zde se učí různými metodami odstranit poruchu z těla. Každý, kdo chodí alespoň k psychologovi, v sobě hledá možnou příčinu potíží, snaží se si je uvědomit a pracuje s nimi. Největší úlevu ale přináší dlouhodobé braní antidepresiv, protože doplňují v mozku potřebný serotonin.
Někteří se antidepresivům brání zuby nehty, ale mnozí z nich nakonec zjistí, že návštěvy své nepřítelkyně už nezvládají.
Dnes se už vyrábějí antidepresiva, která nejsou návyková a způsobují minimum vedlejších účinků. Po několika letech se dají bez větších problémů vysadit. Naneštěstí mnozí panikáři dlouho hledají ty správné a neškodné léky.
Nedílnou a největší součástí úspěchu je podpora rodiny a blízkých. Pochopení dodá pocity bezpečí a panika se zmírní. Některým panikářům se podařilo v kombinaci všeho zmíněného zbavit dámy v černém. Chce to však velké úsilí, pevné nervy a práci na sobě samém. Hlavně neztrácet naději!
