Majka poprvé hlasy uslyšela kolem třetího roku svého života, když ji její matka za trest zavřela do chlíva.
„Byl to pro mě šok, protože jsem se hrozně bála krav, co jsme tam měli. Navíc tam běhaly myši, těch se bojím dodneška. Stála jsem tam a prostě jsem věděla, že to budu muset nějak zvládnout. Začala jsem si povídat, najednou tam se mnou někdo byl a říkal mi: ,To dáš, to zvládneš!‘ Díky tomu, že jsem tam nebyla sama, jsem to i přes ten strach nějak zvládla.“
Tak poznala Majka svůj první hlas, říká mu Jistota. K ní se pak obracela vždycky, když musela něco překonat. Hlas ji konejšil, uklidňoval a podporoval v těžkých situacích. První neshody s hlasem nastaly v době, kdy Majka začala navštěvovat hodiny klavíru. Jistota k ní totiž mluvila i ve chvílích, kdy to nepotřebovala, a rušila ji při hraní. A v pubertě pak najednou uslyšela druhý, jiný hlas.
„Byl to hlas Kritiky. Pořád mě napomínal, opravoval, že jsem něco mohla udělat lépe, že jsem to zase pokazila. Když jsem se nemohla něco naučit zahrát, pořád mi do toho mluvil: ,Je to špatně, falešně, znova!‘ Stejně složité to bylo s učením do školy. Pokaždé, když se mi nedařilo si něco zapamatovat, hlas mi hned vyčetl, jak jsem neschopná.“
Hlasy nejdřív mluvily každý zvlášť, časem se ale začaly dohadovat i mezi sebou. Pro Majku tak bylo čím dál těžší se soustředit a rozlišovat, kdo na ni vlastně mluví, jestli jsou to její hlasy, nebo třeba lidí ve třídě. Dlouho si myslela, že to takhle má každý, nenápadnými otázkami u kamarádek ale brzy zjistila, že je v tom sama. Čím dál tím více se projevovala Kritika, a co bylo horší, i Jistota začínala být nepříjemná a vyčítavá.
„Najednou jsem měla pocit, že tu kritiku mám ze všech stran. Teď to byla Kritika větší a Kritika menší. Zpočátku jsem se snažila se s nimi hádat, ale nakonec jsem rezignovala a sama si řekla, že to asi fakt dělám špatně a nejsem tak dobrá, jak jsem si myslela. Koneckonců k tomu mě vedli i doma, jakýkoli odpor byl vždycky potrestán.“
Majka doufala, že až odejde od rodičů a začne žít svůj vlastní život, situace se zlepší. Ale vzala to za špatný konec. Vdala se, narodily se jí děti, ale celý svůj život podřizovala pouze jim. Zkrátka rodina na prvním místě a ona až na tom úplně posledním. Stejně tak v pracovním životě. Tíhla ke psaní, ale rodiče jí odmala vtloukali, že se musí nejdřív živit pořádnou prací a až potom se může věnovat nějakým zálibám. Vyučila se tedy prodavačkou. I tak ale tohle období popisuje jako nejšťastnější v životě. Dělala mistrovou učňům a pořádali v obchodním domě módní přehlídky, kde sama předváděla oblečení. To se ale zase nelíbilo jejímu manželovi, takže po další mateřské se do práce už nevrátila.
„Pořád jsem dělala kompromisy, aby se neřeklo, aby to nevypadalo a co by tomu řekli lidi. Měla jsem pocit, že se musím obětovat, a to mi říkaly i ty moje hlasy: ,Vidíš, ten tvůj život za nic nestojí, tak to prostě ukonči, vykašli se na to!‘“
Dvakrát se tak pokusila o sebevraždu, přišlo jí to jako jediné možné východisko. V obou případech měla štěstí, jednou ji našly včas děti, podruhé kamarádka. Právě díky ní se nakonec postavila zase na nohy a po padesáti letech se poprvé svěřila se svým tajemstvím. Do té doby to nevěděl vůbec nikdo, ani manžel, ani děti. Nikdo by jí to určitě neuvěřil a řekl jí, jako to často slýchala i doma, že si vymýšlí a je lhářka. Bylo by to pro ni zkrátka hrozně ponižující.
Do rukou se jí dostal letáček Celsuzu (Centrum pro lidi sociálně znevýhodněné, pozn. red.) a začala k nim docházet na terapie a kurzy. Nejdůležitější bylo zjistit prapůvod celého problému. Ptát se sama sebe, jak a kdy k hlasům přišla a komu vlastně patří, koho jí připomínají.
„Jenže to já nevěděla. To jsou takové hlasy, že ani nevím, jestli je to muž nebo žena, nešlo to poznat. Zkusila jsem si napsat, co hlasy říkají, a podle toho to k někomu přiřadit. Tak mi došlo, že jeden hlas byl mého tatínka a druhý maminky. Dalším krokem bylo těm lidem odpustit za všechna traumata a ublížení. A zároveň odpustit sama sobě, že jsem to na sebe nechala tak dopadnout. Nejtěžší bylo přestat si vyčítat stará rozhodnutí a pochopit, že jsme jen lidi a lidi dělají chyby.“
Takhle si vše postupně zvládla vnitřně vyříkat se všemi, kdo jí v životě nějak ublížili. Jak matce, která byla o všem rozhodující generál, tak otci, který nikdy neprojevil zájem o nic, co dělala, a předem počítal s tím, že stejně všechno pokazí. I díky tomu měla celý život pocit, že je tady zbytečně. A přesně takhle to pak slýchala od svých hlasů. Až když si Majka zvládla tohle všechno vyřešit, nastaly v jejím životě konečně vytoužené změny. Dokonce se jí pak několikrát stalo, že jí hlasy zachránily život.
„Mám hrozně ráda procházky v lese a mám jedno takové místo u studánky, kam se chodím uklidňovat. Najednou na mě začaly hlasy pokřikovat, ať se zvednu a jdu okamžitě pryč. Poslušně jsem je poslechla a zvedla se, ony mě pořád popoháněly, ať pohnu. Pak jsem uslyšela zvláštní zvuk a dostala takovou ránu do zad, až mě to srazilo k zemi. Ukázalo se, že na místě, kde jsem předtím seděla, se vyvalil strom. Kdybych tam zůstala, už by bylo po mně.“
O nějaký čas později začala paní Majka chodit na kraniosakrální terapie. Na jednom sezení zažila hodně nepříjemný pocit v hlavě a celou noc nemohla pořádně spát. Ráno se dostavil úplně nový pocit. Ticho. Poprvé tak mohla vyjít ven a normálně uslyšet pro nás běžné každodenní zvuky. Jak zvoní tramvaj, klape semafor, zpívají ptáci. Pevně doufá, že hlasy už nikdy neuslyší.
Dnes Majka pracuje v Celsuzu jako peer konzultant (pracovník s osobní zkušeností s psychickým onemocněním, pozn. red.). Aby přiblížili ostatním, čím vším si lidé jako ona každý den procházejí, rozhodli se nahrát autentické nahrávky hlasů. Ona a další lidé trpící stejným problémem tak namluvili svoje hlasy tak, jak je slýchají oni.
„Pak jsme to pouštěli na dni otevřených dveří lidem do sluchátek. Bylo to hodně emotivní pro obě strany, viděli jsme na odcházejících lidech, že se jim změnil pohled na psychicky nemocné. Když to člověk neprožije, je snadné vás odsoudit nebo se od vás distancovat. Ale pokud to zažije na vlastní kůži, tak je to propojí.“
Celý rozhovor s Majkou, který původně v audio podobě pro Český rozhlas připravila Hana Sedláková, včetně ukázek hlasů si můžete poslechnout tady.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Bude vás také zajímat: Počty sebevražd se stále zvyšují. Kdo a proč nejčastěji ukončuje život?
