Co dělají ekonomičtí vegetariáni, když se chtějí humánně zbavit škůdců? A co to vůbec je ekonomický vegetarián? Čtěte!
Ač jsem dítě města, léta prázdnin na vesnici mi dala vřelý vztah k fauně i flóře. Již od útlého věku jsem se zálibou pozorovala králíky. Jednou králičí mámě přeskočilo a sežrala svoje ještě holá králíčata. Můj vztah k prasatům bohužel neměl v řeznické rodině nikdy dlouhého trvání. Zato slepice měly volný výběh a nestresující snůšku, ale bůhvíjak šťastně stejně nevypadaly. Koček si naštěstí nikdo nevšímal a nechal je se v poklidu pářit. No a taky ke psům mám děsivou historku, tu ale vyprávím až po pátém pivu.
Zkrátka a dobře mě to naučilo, jak to asi v životě chodí. Zvířat si vážím a obdivuji je za to, že nás ještě nesežrala a nepřebrala vládu nad zeměkoulí. Stal ze mě hipík a ekonomický vegetarián. Neboli: maso mám ráda, ale nemám na něj prachy.
Nedávno jsem však byla nucena řešit přemnožení myší v jednom ze svých pracovišť. Nepředstavujte si, prosím, žádnou tragédii ohlodávající okoralé hermelínové chlebíčky u Paukerta, ono občerstvovací zařízení se nachází víceméně v přírodě, neboli v parku, a tudíž to byl vcelku očekávaný, s každým jarem navracející se jev. Myši. Nejdřív jsme spolu žily ve víceméně harmonickém vztahu, něco jako vy a váš spolubydlící na vejšce. Občas se potkáte v chodbě, občas se pohádáte, občas vám nechá hovno v koupelně, občas vám sní oběd. Ale ve výsledku jste rádi za ten pocit, že nejste sami.
Nicméně přibývalo zmizelých obědů a překvapení v koupelně a bylo třeba začít jednat. Stojím v drogerii a skepticky hledím na výběr trávicích produktů. Beru do ruky ten s nejmenším počtem zkřížených hnátů a snažím se vyčíst z etikety, jak nebohý tvor skoná a bude-li mít čas na důstojný konec v okruhu svých nejbližších. Pak sjedu pohledem na vyobrazeného hlodavce. Kdo jsem já, abych určovala, kdo má žít a kdo ne? To lidi by se měli vyhubit, ti samozvaní páni tvorstva, bezcitné bestie. Okamžitě se mi vybaví ta nebojácná myška ze Zelené míle, odhazuji krabici a se slzami na krajíčku prchám z obchodu. Takhle tedy ne, musí existovat lepší způsob.
Takže jinak, přichází na řadu pan Google.
Nejdřív naťukám: “Jak se rozejít s myší.” Půlvteřina napětí a je tu výsledek:
„Pokud doopravdy nevíte kudy kam, zkuste spolu jít k párovému terapeutovi.“
Aha, tak jinak. Zkouším: “Mírumilovný odsun myší.”
„Měli jste na mysli: Mírumilovný posun myší?“
Ne. Neměli. Další pokus: “Humánní odstranění myší.”
Bingo.
„Vytvořte přírodní podmínky a vysaďte predátory. Poštolky, káňata, puštíky, sovy.“
Bezva, volám do zoo. Prej mi nic nedaj.
„Pokud venku vyskládáte hromadu kamení, možná se v nich usadí lasička.“
Hm, jenže co pak s lasičkou, když mi odmítli půjčit to káně.
Nořím se do hlubin internetu, konečně nacházím tu správnou stránku a plácám se do čela, že mě to nenapadlo hned. Diskusní fórum emimino.cz. Kdo jiný vyřeší každý váš problém, když ne novorodička čerstvě přestěhovaná s mimískem na divokou periferii. Pročítám diskusní vlákno. Pár mamin sice jednoduše obsypalo celý barák jedem, ale konečně nacházím i jednu s batoletem, které už by mohlo něco z toho taky sníst.
Konečné řešení myší otázky zní: ultrazvukový odpuzovač hlodavců! Projíždím stránku prodejce. Očividně můžete nepříjemným zvukem odpudit myši, krysy, krtky, kočky, psy, netopýry a divokou zvěř. No konečně, já bych ty jeleny zakázala. Přemýšlím, jaký zvuk by asi zvládl odpudit lidi.
Třeba:
„Pivo došlo, zavíráme!“
„Dobrý den, víte, že Ježíš zemřel za vaše hříchy?“
Nebo:
„Sledujete hlavní zpravodajskou relaci televize Nova.“
Odsunu zdar!
