Ufňukaní vojáci
Nostalgie existuje na světě od nepaměti. Kdybychom měli možnost prozkoumat mozky našich opičích předků, byly by na tom stejně. Odborně se pustil v roce 1688 do průzkumu tohoto podivného úkazu německý armádní lékař Johannes Hofer. Proč? Protože se v jemu přiděleném pluku švýcarských žoldáků objevila nemoc, se kterou si nevěděl rady. Problémy s dýcháním, nekontrolovatelný brek, hroucení. Tím vším trpěla většina útvaru. Po dlouhých hovorech s jednotlivci doktor vyrazil z vojáků, že se jim strašně stýská po domově. Snažil se je léčit, ale marně. Jediným lékem bylo poslat postiženého zpět domů. Diagnózu pojmenoval spojením řeckých slov nóstos (návrat domů), a álgos (bolest). Nostalgie.
Zamotaný labyrint
Určitě to sami znáte. Když ne jako dospělí, na dětských táborech jste zajisté její přítomnost zažili. Zjednodušeně by se opravdu dalo mluvit o stesku po domově. Ale s lupou celé vzpomínání vypadá jako pořádně zamotaný labyrint. Psychiatři ve 20. století lehce definici pozměnili. „Nostalgie je stav, který zažívá jedinec postrádající opěrné body v životě. Proto se vrací na místa, kde existovala pevná jistota,“ říkají odborníci ve studii zabývající se steskem. Jak to ale s cestováním v čase v mysli bývá, zkresluje se vše k příliš dokonalé podobě. Taková minulost v daný moment rozhodně nebyla. Nikdy!
Ale jak to celé funguje? Mozek je příliš složitá věc na to, abychom ji dokázali dokonale pochopit. Nostalgie patří mezi jednu z mnoha kliček, pro které těžko nacházíme vysvětlení. „Představte si, že máte v mozku miliony cestiček. Pokud narazíte na něco, co se úzce pojí s něčím v minulosti, vystřelí mozek signál, aby se projela daná cestička. V tu chvíli se ocitnete na moment například v dětství,“ pokračují experti. Vůně parfému první lásky, písnička z rádia, obrázek. Cokoliv může být spouštěč. Každý má samozřejmě cestičky jiné. Nikdo nezažil to samé. Ani dvojčata!
Stačí přivonět
Jen si to zkuste. Jděte do parfumerie a přičuchávejte si k voňavkám. Co se vám vybaví v hlavě? A co takhle purpura? Že by Vánoce ve dvanácti letech? Samozřejmě náš mozek není schopen uchovat vše. Zůstávají jen důležité okamžiky. Okamžiky, které formovaly naší osobnost. „Mozek skladuje nejčastěji zážitky od deseti do dvaceti let. V tu dobu vznikalo naše já, vznikali jsme my,“ píše v odborné práci psychiatr Allan R. Hirsch. Kdybychom se opravdu snažili, dokážeme se dostat i ke starším vzpomínkám, ale rozhodně ne pouhým přivoněním si k růži. Pokud se nám to povede, stejně nebude úplná. Nebude vlastně vůbec jisté, jestli se věc stala tak, jak nám to mozek ukáže.
Více smutku, více IQ
„Komu se častěji propojuje minulost s přítomností, vlastní mozek s vyšším IQ,“ rozvíjí teorii Hirsch. Člověk se silnějším vnímáním spojitostí má velké předpoklady k tomu stát se spisovatelem. Takový Oscar Wilde je nejvýraznějším příkladem obdarovaného. V knize Obraz Doriana Greye si Wilde pohrává se čtenářovými smysly. Snaží se ho mermomocí dostat do pozice, kdy začne vzpomínat a smutnit. A nejenom on. Snaží se o to téměř každý. Díky těmto dílům se v naší hlavě může nostalgická cestička o kus prodloužit. Příště, až si vzpomenete na Doriana Greye, si například rovnou otevřete životní kapitolu zlomeného srdce ze střední školy.
Praktikovat návraty do minulosti se tedy velice vyplácí. Cvičí se paměť a zvyšuje se její kapacita. Někteří tibetští mniši dokáží dokonce tímto způsobem docestovat až do minulých životů. To ovšem vyžaduje sakra velkou dávku nadání a praxe. Na časté cestování ale velký pozor! Touha po minulém umí ovládnout mysl a ta se zacyklí v neustálém přehrávání toho samého. Stesk po vzpomínce by se stupňoval, až by přerostl v depresi. Z minulosti se má člověk hlavně učit a ne ji neustále opěvovat.
