„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Kde se tedy v našich myslích vzala představa pekla? Mohou za to naši předci! Za prvními zmínkami o posmrtné zemi zatracenců se vypravíme až do starověkého Egypta. Tam měli ve všem jasno.
Požírač duší
Po natáhnutí bačkor šup do podsvětí. Ale jen za určitých podmínek! Zaprvé se nesmělo rozpadnout tělo. Ve chvíli, kdy se představa plně zformovala, se rozvinulo umění mumifikace. Nejenom to. Proč si myslíte, že pálení těl nebylo v křesťanství příliš košer? Protože když zanikne schránka, zmizí i možnost návratu! Zadruhé byla nutná řádná hrobka. Při pohřbívání se prováděla spousta obřadů, včetně rituálních popisů zdí hieroglyfy. Pak teprve mrtvý putoval do říše mrtvých. Zde bozi rozhodovali, jestli si nebožtík zaslouží pokračovat jako duch. Pokud ne, duše byla sežrána démonem s krokodýlí hlavou. Fuj. A jsme doma. Egypťany totiž nejvíce děsila nicota. Prázdno.
Služebnictvo až za hrob
Otázka, co se děje po smrti, provázela úplně všechny starověké kultury. Mezi další pilíře moderní představy křesťanského pekla patří i Sumer. Měli to vlastně podobné jako Egypťané. Hroby byly přestupní stanicí mezi světem a podsvětím. Pozůstalí zemřelému sbalili co možná největší „kufr“, aby mu nic nescházelo.
Kromě věcí si nebožtík s sebou do hrobky bral i služebnictvo. Samozřejmě živé!
Když se sluhové nechtěli dlouho trápit, dostali ampuli jedu. Poté následovala cesta dolů. Cesta do sféry, která nebyla vůbec hezká. Podle stupně hříšnosti se jedinci rozřazovali do „družstev“ utrpení a užívali si zaslouženého trestu. Už jsme skoro doma.
Nesmrtelná duše
Evropské myšlení nejvíce ovlivnilo křesťanství. To vzniklo ze starozákonní židovské tradice. A židé se se smrtí příliš nepárali. Prach jsi a v prach se obrátíš. Žádná věda. Pohřbít, usnout a čekat na probuzení na konci všech dní. Celkem oddech od každodenních strastí, nemyslíte? Kdyby to takhle zůstalo, třeba bychom byli větší flegmatici. Ale ne.
Pohodičku zatrhli antičtí filozofové. To víte, nikomu nedá spát, co s ním vlastně bude.
Když se do toho ale vloží někdo jako Platón, padají všechny zavedené představy. Když si to zjednodušíme, stojí za vším nesmrtelnost duše. Tato spanilá idea uchvátila mnoho myslitelů. Co ale ta duše dělá, když tělu dojde šťáva? Sestoupí do stinné říše Háda. Zaplatí Charonovi dvě mince a přidává se k dalším stínům. Pokud někdo byl echt zloduch, putoval si odpykávat hříšný život do Tartaru. Když byl oblíbencem bohů, navštívil Elysium, kousek ráje v podsvětí.
Věčné hořící smetiště
Filozofové křesají kameny, ale někdo musí foukat! Kdo vás napadne? Ježíš? Špatně! Mnoho lidí se domnívá, že v evangeliích už se hovoří o věčném zatracení, ale kdepak. Ačkoliv se v Novém zákoně objevují první narážky, nikde se nesetkáme s trestem v podobě uvěznění mezi démony. Například k výrazům vyřčeným Ježíšem, které se vztahují k peklu, patří Gehenna. Tak se jmenovalo údolí poblíž Jeruzaléma. Židé se tohoto místa děsili. Nejenže se zde spaloval odpad, takže všude byl kouř a oheň, ale dokonce se zde zdržovali uctívači Molocha. Ti zase pro změnu rádi obětovali, především děti.
Děsivá kombinace. Ale dokonalá pro vznik představy nejhoršího místa na Zemi.
Křesťanští myslitelé postupně přejímali z řecké filozofie koncepty dobrého a zlého místa pro pobyt po smrti, až se z toho zformovala první představa pekla. Vše ale mimo Bibli. Trestání hříšníků nalezneme jedině v apokryfních textech.
Dante: Do pekla a zpět
Přihořívá, přihořívá, hoří! A jsme ve středověku, kde se celá moderní pekelná záležitost narodila. Peklo primárně sloužilo jako hlídač morálky. Z dnešního pohledu se to těžko chápe, ale strach středověkého člověka z pekla byl obrovský. A kde je strach, vzkvétá moc. To hrálo do karet tehdejším církevním hodnostářům: Kdo nebude poslouchat, bude navěky zatracen! Církev ale měla řešení – odpustky. Stačilo přidat trochu toho ohně, rohů a mučení, a lidé se drželi pěkně na uzdě. Ale pořád neexistovala konkrétní podoba světa hříšníků. Dokud nepřišel někdo s pořádnou dávkou fantazie a literárního talentu. Dante Alighieri. V Božské komedii v podstatě vyobrazil peklo tak, jak ho známe dnes. Bodání, trhání, mučení s monstrem na trůnu. Bububu!
Bacha na vidle!
A už to jelo. Všichni umělci následovali Dantovy šlépěje. Malby starých mistrů tomu daly teprve šťávu. Představa pekla byla dána a pracovalo se s ní jako s realitou. A tak trochu panuje i dnes. Češi jsou sice národem s nejvyšším podílem ateistů v Evropě, ale na peklíčko nezapomínáme. Čert totiž nikdy nespí! Nikdy totiž nevíte, kde vlastně stojí pravda. Víra, nevíra. Lepší bude se držet zkrátka. Přeci jen by na nás mohl čekat nějaký rohatec s nabroušenými vidlemi!
