„Život je tvrdý, tak buď taky.“
Ano, svět se dneska s nikým nemazlí a ti, co mají nabroušené lokty, to většinou dotáhnou docela daleko. Stále bychom však neměli zapomínat na to, že jsme lidské bytosti se svými emocemi, omyly a nedokonalostmi. Mnozí z očividných tvrďáků navíc pod slupkou drsoně skrývají velmi malou a křehkou dušičku, pečlivě opatrovanou někde hluboko na dně vlastního nitra ve strachu, že by si jí mohl někdo všimnout. Někdy je ale možná lepší přiznat svou slabost, už proto, že pak můžeme požádat o pomoc a najít řešení či únik z kritické situace. Myslet na sebe a na své pocity není ostuda, je to součást duševní hygieny. A zuby si také čistíme pravidelně…
Navíc jsou tu lidé kolem nás a i ti si zaslouží dobré zacházení a trošku toho soucítění.
Možná bychom tedy měli svým dětem spíš radit: „Mysli na sebe, ale také nezapomínej na druhé.“ Schopnost empatie je totiž dětem vrozená, jen s časem a okoráváním kůry o ni přicházíme. A to by byla škoda.
„Nejdřív povinnosti a pak zábava!“
To slýchává většina dětí už skoro od školky. A většina tuhle větu nemá vůbec ráda. Ne že by se úkoly neměly plnit, jen mnozí rodiče v dnešním soutěživém světě kladou až příliš velký důraz na výkon a zapomínají na to, že jen o práci život není. Nemusí být ani zapřisáhlí workoholici, jen se sami dost často ztrácejí ve všech těch povinnostech, které jim berou nejen čas, ale také energii do samotného života. A nechtěně tak předávají svým dětem pomyslnou štafetu.
Možná bychom spíš měli svým dětem říkat: „Pracujeme, abychom mohli žít – nežijeme proto, abychom jen pracovali.“ Povzbudit je v tom, co dělají, a vyžadovat po nich jejich malé povinnosti, ale také jim dopřát dostatek prostoru k vlastním nápadům, hrám, snění nebo třeba jen rozjímání.
Kdy jindy se to mají naučit než právě na začátku života, kdy sbírají návyky?
„Věnuj se jen tomu, v čem jsi dobrý.“
Spousta rodičů deleguje svoje nenaplněné ambice na své potomky. Holčičky dávají na balet či do dramaťáku, kluky na fotbal nebo na hokej. A pak se hrdě chlubí sousedům: „Ten náš kluk, to je talent – druhej Jágr!“ Jenže výsadou dětství je to, že nás baví zkoušet různé věci a neohroženě se pouštět i do takových, na které podle druhých možná ani nemáme nadání. Výzkumy ovšem prokazují, že děti, kterým bylo odmalička tvrzeno, že jsou v něčem strašně dobré, potom nechtějí opouštět svou komfortní zónu a dělat něco, co jim možná tak skvěle nepůjde. A když už, tak jsou z toho zbytečně vystresované a neurotické a neužijí si tu radost z objevování neznámého.
Proto odborníci radí nesnažit se škatulkovat potomky do krabiček počtář, technik, zpěvačka nebo fotbalista, ale dopřát jim neomezený rozlet.
Ať si třeba vyzkoušejí, že keramika pro ně není to pravé, když z hlíny vytvoří místo mističky šišatou bramboru. Pořád jim ještě zbývají tisíce dalších věcí, které je můžou chytnout a v nichž se najdou. Říkejme jim tedy spíš: „Neboj se zkusit něco nového, a když ti to hned nepůjde, nevadí. I chybami se člověk učí.“ A podporujme v nich objevitele jejich vlastních nepoznaných talentů.
„Dokud to nesníš, nepůjdeš od stolu!“
Každé dítě se narodí s jinou chutí k jídlu – jedno by snědlo oběd i s talířkem a lžičkou, do jiného musíte i sušenky a jiné pamlsky doslova tlačit. Zejména rodiče těch „nejedlých“ dětí se pak často uchylují k podpásovkám, jako je tahle oblíbená hláška. Jenže právě tím svému potomkovi dělají doslova medvědí službu. Nejenže mu vezmou i zbytky chuti k jídlu a konzumaci pokrmů jako takovou mu dokonale zprotiví. Ale také v malém člověku vypěstují nezdravý návyk.
Je jasné, že plýtvat potravinami by se nemělo a vyhazovat polovinu obsahu talíře je nehospodárné, ovšem zvyk sníst všechno na posezení má také své negativní důsledky. Třeba takové, že nejíme tolik, kolik naše tělo skutečně potřebuje, ale zbytečně překračujeme limity a neposloucháme přirozené signály těla. I takhle mohou vznikat celoživotní potíže od obezity až po poruchy příjmu potravy. Možná by bylo lepší dětem poradit: „Užívej si dobré jídlo, ale nepřeháněj to.“
„Se skromností nejdál dojdeš.“
Možná někdy bývaly doby, kdy tohle platilo, i když se o tom dá s úspěchem pochybovat. Skromnost je zajisté ušlechtilá vlastnost, ale hory nepřenáší a člověka těžko katapultuje k profesním úspěchům. Pokud je tedy naše dítě v něčem opravdu šikovné, měli bychom ho naopak vést k tomu, aby bylo na své schopnosti patřičně hrdé a nebálo se je předvést. Sedět v koutě a čekat, že člověka svět objeví, je sice také možné, ale sotva to bude fungovat třeba v případě malých programátorů nebo vědkyň.
Proč například neosmělit děti, aby se zapojily do celorepublikové nebo mezinárodní soutěže?
Proč je nevyslat na stáž do světa? Třeba právě to naše objeví lék na rakovinu nebo vymyslí perpetuum mobile. Říkejme jim třeba: „Nevytahuj se a nepovyšuj se nad ostatní. Ale když jsi v něčem dobrý, tak to ukaž.“
„Mladí ležáci, staří žebráci.´“
Tahle rodičovská hláška má samozřejmě něco do sebe, protože lenochům svět u nohou neleží ani nikdy neležel. Přiměřená snaha o úspěchy například ve studiu je u dětí samozřejmě žádoucí – někteří z vás možná doma slýchávali také „Uč se, nebo budeš utírat kravám zadky“ nebo „Když se nebudeš učit, půjdeš sbírat špony do Škodovky“. Ovšem neměli bychom svým dětem zatajovat ani fakt, že odpočinek není hřích a že není nic špatného na tom, když si člověk sedne nebo lehne a chvíli také nic užitečného nedělá, neučí se ani nevytváří hodnoty. Jenže umíte si představit své rodiče, jak vám v dětství říkají „“Jen si odpočiň, práce nemá nožičky, tak ti nikam neuteče“?
„Rodiče a paní učitelka mají vždycky pravdu.“
Důvěra v autority je věc pěkná, jen v dnešní době přemíry informací, Facebooku, hoaxů a manipulací také poněkud ošidná. Dá se sice předpokládat, že maminka s tatínkem toho vědí o světě víc než školou povinný potomek, může se ale snadno stát, že se i oni zapletou do sítí nepravd a polopravd, které vlají kolem nich převlečeny za skutečně ověřené informace.
I paní učitelka se může splést, na tom není nic špatného.
A nezřídka se také stane, že hloubavější a zvídavější žák ví o některých aspektech současného života víc než studovaná dáma, která stojí u katedry.
Autority jsou tu od toho, aby se respektovaly a braly vážně, ale na druhou stranu je také dobré, když se děti odmalička učí nad věcmi přemýšlet, kriticky myslet a se svými názorovými oponenty vést slušnou a věcnou diskusi. Té se bohužel naší současné společnosti příliš nedostává a bylo by fajn, kdyby se toho nastupující generace ujala se ctí. Takže neudusávejme v dětech jejich názory, nenuťme je do černobílého vidění světa, ale spíš jim říkejme: „Nedůvěřuj slepě všemu, co slyšíš. Mysli a nauč se věcně diskutovat.“
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Dopřejte dětem nudu, radí psychologové
