Takový Amazonský prales skrývá nejedno tajemství. Dobrodruzi v minulém století při odpolední procházce džunglí potkali usměvavé domorodce. Říkají si Yanomami. Přátelští, milí a pohostinní. Jenže s lidmi to máte jako s vlkodlaky. Všechno v pohodě, dokud nepřijde úplněk. Ve vesnici zemřela postarší žena. To, co následovalo, vyděsilo všechny účastníky zájezdu! Obyvatelé útulné vesničky položili paní na máry. Zažehli oheň a čekali, až zůstanou jen kosti a prach. Šaman posbíral pozůstatky. Nemyslete si, že yanomamský medicinman umí pouze skákat okolo ohně a přivolávat déšť.
Banánové smoothie se špetkou tetičky Marie
Umí také vařit, hotový Gordon Ramsay! Odebral se do svého kutlochu. Cestou s sebou vzal pořádný trs banánů. Nyní už stačila pouze miska, kámen a vařečka. Exkluzivně vám přinášíme recept: 10 kg banánů rozňahňáme kamenem na kaši. Přidáme jednu zpopelněnou tetičku (když nemáte tetičku, hoďte tam strýčka). Mícháme, dokud smoothie nezíská šedý odstín. Podáváme při pokojové teplotě celému kmenu, přednostně příbuzným. Nejenom, že nápoj obsahuje mnoho sacharidů, ale vypitím s vámi bude duch spáleného na věky věků!
Stardance po burtonovsku
„Už abych natáhnul brka a měl od vás pokoj!“ Musíte si dát ovšem pozor, kde si brčka nasadíte. Kdyby náhodou mezi Malgachy na Madagaskaru, nečekejte věčný odpočinek! Malgaš totiž nikdy nezanevře na své milované, tedy dokud se mu nerozpadnou mezi prsty. Pánové i dámy v pravidelných intervalech vykopávají nebožtíky a převlékají je do vypraných čistých hadrů.
Ale pozor. Doteď by se vám to jako mrtvolce mohlo líbit. Co ale dělají okolo vašeho vyschlého těla kytaristi a bubeníci? Nejlepší vesnická hudební skupina spustí pořádnou pecku. Synek s dcerkou vás nadzvednou a jde se trsat! Paří se, dokud mlaďochům nedojdou síly, případně dokud vám neupadne noha. No a takhle si čas od času zatančíte! Pak teprve budete podle Malgašů připravený ke vstupu do posmrtného života!
50 odstínů Vikingů
Když Vikingům zemřel náčelník vesnice, všichni smutnili. Teda skoro. Proč? Podle zvyklostí musela do Valhally doprovázet náčelníka společnice. Nevěstky zesnulého šéfa se mezi sebou rvaly o to, aby jim byla přidělena tato obrovská pocta. No, to určitě. Nejvyšší zástupci vybrali jednu „dobrovolnici“. Kdyby šlo alespoň o prosté zabití, ale kdepak. Ženu čekaly nejhorší chvíle jejího života. Pokud tedy nepatřila ke čtenářkám 50 odstínů Vikingů.
Nevěstku hlídali strážci ve dne i v noci. Často se totiž stávalo, že se chuděry raději podřezaly. Před pohřebním ceremoniálem pro slečnu, většinou blonďatou krasavici, nastalo peklo. Každý muž z vesnice, bez výjimky, si s ní byl povinen užít. Zároveň musel po finiši prohlásit: „Vyřiď mému vůdci, že jsem to udělal z lásky k němu!“ Jo, no jasně. To ale nebyl konec. Završení obludného dne patřilo hromadnému znásilnění šesti muži ve svatyni. Během děsivého aktu dívku zaškrtili provazy. Nakonec přistoupila matróna a bodla dívku do srdce, jak kdyby toho už neměla dost. Na druhý den připravila vesnice loď, na kterou položili vyfešákované mrtvoly. Pustili ji po proudu a hodili na ni pochodně. Zajisté doplula až do bájné síně bojovníků, ehm, ehm.
Ani smrt nás nerozdělí!
Hinduistický rituál upalování vdov zvaný Sati je sice v Indii zakázán už od roku 1987, nelegálně se však po celém subkontinentu děje dodnes. Tato nechutná tradice upalování pozůstalých manželek vychází z legendy. Podle ní se Šiva, když ještě nebyl jedním z nejmocnějších hinduistických bohů, ale obyčejným jogínem, oženil s princeznou Satí a tato skutečnost vytočila jejího otce a odmítl se s ní smířil. To princeznu velice urazilo a vzteky se samovznítila. A dle nějaké prapodivné logiky pak má žena, která se nechá upálit se svým zesnulým manželem, jistotu, že v příštím životě se opět shledají. Paralelně s touto duchovní jistotou kráčela také materiální nejistota, protože rodina po smrti manžela nechtěla vdovu “zbytečně” živit. Dnes už na hranici legálně nesmí, ale často bývá odložena do zvláštního ašrámu, kde čeká, až zemře hlady nebo chodí žebrotou. Což je neméně super.
Nová vůně Rigor Mortis od Aboriginců
Australští domorodí protinožci by dostali fleka u Dioru jak nic. Ostrý nosánek Aboriginců vydrží a rozpozná leccos. Hlavně, když jde o mrtvoly. Ani nemusejí opustit své chýše a vyčmuchají, že o pár chatrčí dál umřel soused na přejedení klokaním masem. Ihned ví, co je potřeba udělat. S ostatními obyvateli vesničky vezmou tělo a dají ho na vyvýšenou plošinu, případně na fajnový stromek, a přikryjí ho větvemi a hromadou listí.
Nebojte. Kdyby Aboriginci praktikovali jen tento rituál opuštění duše, nestálo by to za zmínku. Jenže ne. Ani oni nenechají nebožtíky na pokoji. Konzervativnější domoroďáci chodí opečovávat pomalu rozkládající se tělo. Tekutiny vytékající z platformy sbírají do nádob a večer při ohníčku natírají mladé odvážné jinochy slizem po celém těle. Prý tak vstřebají všechny dobré vlastnosti předchozího majitele tekutin. Když už zbydou jen vyschlé kosti, rozdají se příbuzným. Suvenýr zadáčo? Ani ten nevykompenzuje čichové trauma!
Ná, puťa puťa, ná
Ne každý myslí sobecky a chce si nechávat kosti, pojídat banány s prachem a potírat se kamarádem. Tibetští buddhisté považují tělo za pouhou schránku. Jen prostředek k bytí na tom našem krásném tmavomodrém světě. A co tedy se zbytkem, když duše vezme roha? Papání. Nejvíce rozhodnutí Tibeťanů oceňují všudypřítomní supi. Samozřejmě se běžně stává, že se přifaří k hostině kdejaká jiná šelmička.
Buddhisté to pokládají za čest. Určitý způsob charity. Takzvané „nebeské pohřby“ si volí drtivá většina, více než 80%, tibetské komunity. V některých částech frčí prostá kremace, ale ve vysokohorských podmínkách se udržuje velká teplota velice špatně. Takže nejenom, že nakrmí zvířátka, ale dokonce ušetří dřívka na horší časy. Konečně pořádně prakticky využitá smrt blízkých!
