Víme, není to lehké. Lidi jsou totiž naprogramovaní na to, aby se odmítnutí od ostatních báli a zuby nehty mu předcházeli. Evoluční vědci si myslí, že tenhle strach má původ v pravěku, kdy jediným způsobem, jak přežít, bylo fungovat v rámci kmene. Když vás kmen jakýmkoli způsobem ostrakizoval, hrozila vám samota – a samota znamenala jistou smrt. Lidský mozek si proto vypěstoval silné a velice nepříjemné emocionální reakce na odmítnutí: smutek, vztek, frustraci, úzkost, pocity nedostatečnosti nebo viny. To aby se naučil, že je lepší „zapadnout“ a se soukmenovci dobře vycházet.
Jako civilizace už jsme sice trochu jinde, ale pořád k životu potřebujeme spolupráci s ostatními. Pořád chceme někam patřit a cítit, že nás i naše jednání ostatní schvalují.
Lidský mozek prostě funguje podobně jako v době kamenné, a tak se málokdo chce vystavit nebezpečí nebo být ve zranitelné pozici.
A v té jsme pokaždé, když přicházíme s nějakým návrhem, ať už je to pozvání na rande, žádost o ruku, vypracovaný úkol, nebo koncept knihy. Co když ten druhý řekne NE? Ta nejistota je trýznivá! Jenže kdyby to všichni vzdali dopředu, nikdo by se ničeho nedobral. Rčení „risk je zisk“ je sice strašlivě otřepané, ale v mnoha případech pravdivé.
Neberte si to osobně
Tohle je ta nejtěžší část a taky ta nejdůležitější. Představte si situaci, kdy vás už někdo odmítl – nedostali jste skvělou práci, nikdo z kamarádů nepřijal vaše pozvání na chatu, někomu jste vyznali lásku, ale místo v chomoutu jste se ocitli v obávané „friend zone“. Víme, že to bolí, ale zkuste se na to podívat z pohledu druhé strany. Potenciální zaměstnavatel možná našel kandidáta, který mu víc seděl. Kamarádi by s vámi rádi strávili čas, ale zrovna mají jiné povinnosti. Co se týče vytouženého partnera nebo partnerky, nejspíš to prostě „necítí“. Je to smutné, ale je to tak.
Žádná z výše uvedených variant nevypovídá nic špatného o vás. „Neptejte se: ,Co je na mně špatně?‘ Raději zkuste trochu nadhledu. Zamyslete se nad tím, jaké nedostatky může mít to, co jste vytvořili, nebo v čem jste postupovali špatně, když jste se pokoušeli splnit si svůj sen,“ podotýká v textu pro britský Guardian klinická psycholožka Linda Blair.
Je to sice rada určená začínajícím umělcům, ale poučit se z ní můžeme všichni.
Až se vypláčete, utopíte stesk v šesti ginech s tonikem nebo pořádně zbijete boxovací pytel, zkuste na to jít pro změnu racionálně. Tím se dostáváme k dalšímu bodu…
Poučte se – v dobrém slova smyslu
„Rozhodně si zanalyzujte, co se vlastně stalo, a zvažte, co byste měli příště udělat jinak,“ radí v článku pro TED Ideas uznávaný americký psycholog Guy Winch. Ale hned varuje: „Není absolutně žádný důvod se při tom trestat nebo přehnaně kritizovat. Říkejte si: ,Asi bych příště na prvním rande neměl/a mluvit o svých bývalých.‘ Ale neříkejte si: ,To jsem to zase pokazil/a!‘“ Procházet si všechno, co jste udělali nebo řekli „špatně“, a dělat si pomyslný seznam vlastních nedostatků je podle něj nejen zbytečné a vyčerpávající, ale taky zavádějící.
Naopak radí pěkně a beze studu posílit vlastní sebevědomí a připomenout si svoje kladné stránky. Klidně na papíře. „Sepište pět svých vlastností, které jsou důležité nebo smysluplné – například z vás dělají dobrého potenciálního partnera, kamaráda nebo zaměstnance. Pak si jednu z nich vyberte a napište jeden nebo dva odstavce o tom, proč je pro ostatní důležitá a jak byste ji v reálu využili,“ doporučuje psycholog. Že to zní jako nudné školní cvičení? Garantujeme, že vás to bude bavit (vyzkoušeli jsme za vás).
A příště pro vás bude o to jednodušší čelit nepříjemným situacím a horkým chvilkám, ze kterých by nebyl moudrý ani udatný lovec mamutů.
Hodnoťte svět realisticky
Samozřejmě že to, o co jste se snažili a co bohužel nevyšlo, je pro vás momentálně ta nejdůležitější věc na světě. Možná je vám trapně, možná je vám smutno, a možná se vám dokonce zdá, že tak jako vy ještě nikdy nikdo neselhal. S odstupem ale zjistíte, že v porovnání s jinými situacemi to byla jenom maličkost. Opakujte desetkrát za sebou: Není to konec světa. Není to konec světa. Není to konec světa… Začněte TEĎ. (Ano, můžete si to i napsat.)
Ještě jedna specifická rada pro lidi, co žijí na začátku 21. století: uvědomte si rozdíl mezi online a reálným světem. Spousta odmítnutí se totiž dnes odehrává na internetu. Může to být facebooková konverzace, která skončila slovem „zobrazeno“. Málo lajků u fotky vaší kočky, diplomky nebo dovolené. To, že vás někdo, kdo se vám moc líbil, neolajkoval na Tinderu. Mail se žádostí o práci, který skončil v koši… Je třeba si znovu a znovu připomínat, že virtuální realita nemá s realitou nic moc společného. Lidi se v ní chovají jinak, jsou k sobě navzájem tvrdší a méně přemýšlejí o důsledcích svého jednání. Takže ji neberte moc vážně.
Učte se od slavných
Umělci a lidé v kreativních povoláních se s odmítnutím setkávají asi nejčastěji. A rozhodně neplatí, že čím úspěšnější, slavnější nebo talentovanější, tím spíš se mu vyhnou. Manažer skupiny The Beatles se v roce 1962 od zástupců labelu Decca Records dozvěděl, že „kytarová hudba je na ústupu“ a jeho svěřence „nečeká v showbyznysu žádná budoucnost“.
Stiega Larssona, autora veleúspěšné knižní série Milénium, kdysi nevzali na fakultu žurnalistiky.
Newyorské Museum of Modern Art v roce 1956 s díky odmítlo dárek od mladého umělce Andyho Warhola – kresbu dámské lodičky. Dnes má ve sbírce 168 jeho děl.
Máma Harryho Pottera, miliardářka a držitelka Řádu britského impéria Joanne K. Rowlingová letos v březnu na Twitteru zveřejnila odmítavé dopisy, které na začátku kariéry dostala od nakladatelů. „Jsme vděční za příležitost posoudit váš román. Bohužel jsme ale došli k závěru, že by jeho vydání nemělo komerční potenciál… Mrzí mě, že vám nemůžeme nabídnout individuální konstruktivní kritiku. (Možná by vám pomohla návštěva spisovatelského kroužku nebo kurzu tvůrčího psaní.),“ stálo v jednom z nich.
A víte, co mají všichni jmenovaní společného? Že to nevzdali.
Mohlo by vás také zajímat: Jak jsem málem vyhořela. A mohly za to děti.
