Jestli pocházíte z prehistorické generace, která si pamatuje doby před rokem 1989, možná si vzpomenete na zážitky s nakupováním. Všechno bylo tak nějak jednodušší. Mléko bylo jedno (modré v pytlíku), chleba dva druhy (šumava a moskevský), žvýkačky zhruba troje (Pedro, Bajo a plátkové, co se zapichovaly do dásní). Když se dnes prohrabujeme stovkami značek, druhů, poddruhů a odrůd všeho možného zboží, zdá se nám ta doba až nereálná. Různorodost nabídky zboží a služeb je jeden ze základních kamenů tržního hospodářství a není radno si s ní zahrávat. Pročež je udivující, že ve spoustě odvětví tu různorodost má pod palcem několik málo firem, nebo v nich dokonce panují opravdové monopoly. Nebojte, nebudeme tu odkrývat tajné konspirace iluminátů a světových bankéřů, od toho máte Světkolemnás.info. I bez nich je tajný svět monopolů docela zajímavý.
Stinný byznys slunečních brýlí
Napadlo vás někdy, proč stojí značkové sluneční brýle takový majlant, když se v podstatě v ničem neliší od svých laciných kopií? Jasně, můžeme si povídat o kvalitě zpracování, tvůrčím vkladu designéra a podobných pohádkách. Hlavním důvodem ale zůstává, že (plus minus) všechny značky slunečních brýlí vyrábí jedna jediná firma, a může si tedy diktovat ceny, jaké se jí zlíbí.
Nezáleží, jestli si na nos posadíte Oakleye, Raybany, DKNY, BVLGARI, Burberry, Miu Miu, Revo, Vogue, Armani, Chanel, nebo Versace, vaše peníze poputují do firmy s nenápadným jménem Luxottica.
V 60. letech to ještě byl malý výrobce brýlí ze severní Itálie. V osmdesátých letech, tedy v éře vlků z Wall Street, vsadili jeho majitelé na strategii, která se osvědčuje při Dostizích a sázkách. Tedy „kup všechno, co můžeš, a doufej, že to začne vydělávat, než ti dojdou peníze“. Luxottice se tato strategie vyplatila náramně. Během pár let jim patřil každý, kdo v brýlobyznysu něco znamenal, a měli smluvně zavázané nejvýznamnější designéry. Ve stejné strategii pokračují dodnes, kdy navíc skupují i velké řetězce optik, včetně prodejen laciných neznačkových brýlí, jako je americký Sunglass Hut. Díky tomu má Luxottica z každého prodaného páru brýlí čistý zisk přes 60 % a nezáleží na tom, jestli si kupujete značkové čočky za osmičku, nebo plastové nounejmy za tři stovky. Koneckonců obě vylisovali v jedné fabrice a liší se často jen nalepenou značkou. Jo, a jestli si dáte tu práci, že vyfiltrujete všechny značky z portfolia Luxottiky, neradujte se, protože zbytek trhu patří skupině Safilo, která dělá to samé v bledě modrém.
Sedm firem vládne všem… laptopům
Jestli hledáte spolehlivý způsob, jak na internetu vyvolat vzrušenou a nekončící debatu, máloco zabírá tak spolehlivě jako otázky „Mac, nebo PC?“.
Až rozhádaným stranám dojdou argumenty jako „spolehlivost“, „design“, „pitomý widle“ nebo „nesmyslně drahej krám“, vytáhnou zastánci jablečných strojů z rukávu eso znějící „kvalitní komponenty“.
Na to se celkem nedá nic říct. Všichni přece tak nějak víme, že písidla stloukají dohromady vykořisťované děti někde na Dálném východě, kdežto macbooky láskyplně montují v bělostné laboratoři usměvaví technici s IQ 180 a dokonalým chrupem. Což samozřejmě není pravda, protože většinu hi-endových značek, jako je Dell, HP, Sony, Toshiba a (světe div se) Apple, montuje tchajwanská firma Quanta Computer. Jejich výroba pokrývá asi třetinu světové produkce laptopů, zbytek se vyrábí v jedné ze šesti dalších fabrik, které sídlí rovněž na Tchaj-wanu (a montovny mají v Číně). Pokud vám tedy sedí na klíně počítadlo, je úplně jedno, jaká značka je namalovaná na víku. Klidně si ji můžete přelepit jménem Quanta, Compal, Wistron, Inventec, Pegatron, Flextronics nebo Foxconn. Jestli máte dojem, že sedm firem je lepší než jedna a že aspoň nějaká konkurence existuje, není to úplně pravda, protože jedna značka se může vyrábět klidně ve třech nebo čtyřech výrobnách zároveň.
Světopivo
Ať se kolem děje, co chce, hlavně že máme to naše pivečko, můžete si říct. Nemáme. Naše pivečko není naše, už i ten Prazdroj vaří Jihoafričané, ale nemusíme si z toho koneckonců nic dělat, protože svoje vlastní pivo už nemá skoro nikdo. Skoro 70 % veškeré pivovarnické produkce totiž kontroluje pouhých deset firem, z nichž je devět v žebříčku superproducentů tak nějak do počtu a desátý je InBev. Původně belgická firma se dostala do pozice globálního hegemona, když před devíti lety koupila za 52 miliard dolarů americký kolos Anheuser-Busch (to je ten, se kterým se soudí Budvar o značku). Tím ale jejich tažení za pivním monopolem neskončilo a v současnosti je na spadnutí další fúze, tentokrát s jihoafrickou skupinou SABMiller.
Jakmile k ní dojde, bude takřka 90 % evropského a amerického piva kontrolovat jedna jediná firma (zbytek bude přicmrndávat Heineken a Carlsberg).
My se můžeme jen utěšovat, že jako ústupek antimonopolnímu úřadu slíbil InBev odprodat východoevropské značky skupiny SAB, protože na pár hektolitrech ležáku jim vlastně nesejde. Náš Prazdroj se tím pádem stane pivní alternativou. Pravděpodobně ho koupí japonští Asahi.
Švédská trojka ovládá muziku
Když už nemáme ani to pivo pod kontrolou, co nám zbývá? Existuje nějaká oblast, kde nevládne nějaký monopolista? Co muzika? Tu sice taky mají pod palcem velké labely, ale aspoň samotných muzikantů je pořád dost, ne? No, jak se to vezme. Realita je taková, že muzikantů je sice dost, ale písničky, které se na nás linou z rádií, nijakou diverzitou neoplývají. Možná je to tím, že většinu z nich složilo pár absolventů švédských lidových škol hudby a umění. Pokud si naladíte nějakou komerční rádiostanici, která se neorientuje na hezké české písničky (v těch vládne monopol manželů Soukupových), bude valná většina skladeb pocházet z pera Martina Karla Sandberga (aka Max Martina) a o zbytek se podělí jeho kamarádi a spolužáci Andreas Carlsson a Anders Bagge.
Vypisovat všechny hvězdy, pro které švédská mafie píše, a hity, které z nich vypadly, by zabralo asi týden.
V podstatě mají na svědomí cokoliv od Backstreet Boys, Britney, Christiny Aguilery a Pink přes Avril Lavigne, Katy Perry, Taylor Swift, Céline Dion, Madonnu, Santanu, Enrika Iglesiase až po plus minus všechny rychlokvašky vzešlé z talentových soutěží. Jestli se teď kasáte, že jste rocker a na pop kašlete, musíme vás upozornit, že pánové sice jmenují mezi svými největšími inspirátory ABBU, ale zároveň jsou všichni bývalí metalisté a pro dlouhovlasé kolegy dodnes skládají.
Nemravný monopol
Už vás náhled do fungování světa pořádně zdepresil? Tak se zapřete, protože teď přijde závěrečný knock out. Jste ready? Takže: všechno porno na světě ovládá jedna firma. Dobrá, ne úplně všechno. Amatérské čuňačinky natočené na mobil jsou zatím ještě vaše. Pokud ale váš domácí sextejp nahrajete v návalu exhibicionismu na nějaký „tube“ kanál, přihodíte anonymnímu gigantu dalších pár megabajtů jmění. Firma, která stojí za veškerým pornoprůmyslem, se jmenuje MindGeek a vlastní ji pan Fabian Thylmann. Když se podíváte na její domovskou stránku, nabudete dojmu, že je to nejnudnější online korporace na světě, a samotného Thylmanna byste nejspíš také tipovali jako dobráckého správce sítě. Fabianova síť je ovšem hodně doširoka rozhozená. První vlákna začal Thylmann spřádat v roce 2011, když jakýmsi způsobem získal od nejmenovaného investičního fondu miliardovou půjčku, za kterou začal kupovat pornoagregátory (to jsou ony „tube“ stránky, jako je RedTube, YouPorn, PornHub a podobně).
Zakrátko tím získal kontrolu nad distribučním kanálem nelegálně sdíleného porna, který během pár let ukrojil až 75 % výdělků oficiálních placených stránek.
Řada zavedených distributorů a videoprodukcí šla tím pádem ke dnu, odkud je okamžitě vylovil (kdo jiný než) MindGeek. Během pár let takto ovládl nebo smluvně zavázal všechny hlavní pornoproducenty, a v současnosti tedy kontroluje jak oficiální, tak pirátskou distribuci filmů, které navíc sám vyrábí. Je to, jako by nějaký šílený génius koupil Pirate Bay a za vydělané peníze pak ovládl Warner Bros. Kdo ví. Možná je to Fabianův další krok.
Mohlo by vás také zajímat: Milionář, co skočil z mostu aneb Chudé začátky slavných značek
