Máma, táta a dítě. Jediná správná rodina?

Budoucnost, Životní styl
Říká se tomu nukleární rodina. Máma s tátou, žluté kroužky na prstech a děti, které se jim podobají. Na zahradě radostně ohlodává kostičku zlatý retrívr. Žijeme v době, kdy dobře fungují i mnohá další rodinná uspořádání, a přesto řada z nich čelí kritice společnosti a jsou považována za méněcenná.

rodina, nukleární, patchwork

Každé páté dítě žije jen s jedním rodičem. Můžeme ale od stolu říct, že prostředí dítěte, které žije jen s mámou nebo tátou, není dobré? Mnoho dětí si jistě přeje, aby se rozcházející se rodiče usmířili a všechno bylo „jako dřív“. Najít ale můžeme i případy, kdy si děti, přestože mají rády oba rodiče, přejí, aby se raději rozvedli a doma zavládl klid. Nukleární rodina se zdá být ideálem jen tehdy, když je splněna nejdůležitější podmínka vzájemné lásky a harmonie mezi rodiči.

Duhová diskriminace
V Čechách žijí dva miliony dětí a pouhých devět set z nich je vychováváno homosexuálním párem. Údaj vyplynul z posledního sčítání lidu v roce 2011. Registrované páry ale dítě adoptovat nemohou. Letos v červnu Ústavní soud rozhodl, že pokud registrovaný pár vychovává biologické dítě jednoho  z partnerů, je možné, aby si ho druhý z partnerů osvojil. Soud v jejich prospěch rozhodl proto, že neregistrovaní homosexuálně orientovaní lidé dítě adoptovat mohli a registrovaní nikoli, což vyhodnotil jako diskriminaci.

Co na to Sigmund?
Mezi českými psychology a psychiatry bohužel převažuje názor, že dítě dospěje ve zdravého jedince pouze tehdy, pokud vyrůstá v tradičním modelu nukleární rodiny. Tento pohled vychází z Freudovy triangulační teorie, která praví, že dynamika trojlístku máma–táta–dítě je z hlediska budování sexuální identity dítěte nadřazena kvalitě jeho vztahu s rodiči.

Freud měl vzhledem ke své době překvapivě rozumné tolerantní názory na homosexualitu, jeho názor na výchovu dětí je ale době poplatný. Je pravděpodobné, že dítě, které bylo vychováno rodiči téhož pohlaví, Freud nikdy nepotkal. Zato profesorka z britské University of Cambridge Susan Golombok se pětatřicet let věnuje srovnávacím studiím rodin, které tvoří homosexuální pár vychovávající děti. A víte, na co přišla? Že jediné, v čem se tyto děti liší, je vyšší míra tolerance a vnímavost vůči diskriminaci. Hm.

Patchworková rodina
Možná se i vaše maminka nebo tetička věnovaly sešívání zbytků látky z různých oděvů do nového celku. Téhle prastaré technice se říká patchwork a zabydlela se i v sociologii. Označují se tak rodiny, které tvoří dva noví partneři a jejich děti z předešlých vztahů. Třecí plochy vznikají především zpočátku, než se spolu sžijí. Je to logické. Představte si, že je vám třináct a najednou máte sdílet pokojíček s cizím klukem nebo holkou. V patchworkových rodinách platí předpoklad, že všechno je o lidech, dvojnásob.

Stále nejsme u konce
Variant soužití dětí a dospělých je mnoho. Prarodiče vychovávající vnoučata namísto svých dětí, které s dětmi z různých důvodů být nemohou.

Pozitivní mužský vzor dítě potřebuje. Ženy s dětmi komunikují a hrají si s nimi jinak než muži a je to tak dobře. Když je tím dobrým mužským vzorem otec, je to skvělé. Znamená to ale, že z dětí bez táty musejí nutně vyrůst méněcenné bytosti s haldou osobních problémů a sbaleným kufříkem do kriminálu? Není lepší jeden bezva dědeček nebo strejda než vlastní otec, který nestojí za nic? A nejsou lepší dva tátové, kteří dítě milují a věnují se mu, než biologická matka s otcem, kteří na dítě nemají čas ani náladu? Tahle nukleární rodina může být často jen navoněná bída. Schéma máma–táta–děti je nám známé, zatímco s jinými uspořádáními nemáme moc zkušeností. A co člověk nezná, toho se může bát.

Tak jak to vlastně s tou rodinou je?
Patrně nejvýstižnější definice rodiny pochází od významného dětského psychologa profesora Matějčka a jeho neméně výjimečného kolegy profesora Langmeiera:

„Rodina je společenství, kde se sdílí čas, prostor, úzkost i naděje, kde se soužitím všichni ‚učí pro život‘, kde všichni dávají i přijímají, kde formují svou osobnost a mají možnost zrát k moudrosti a kde podstatnou složkou všeho je vzájemně sdílená a působená radost.“

 

#Markéta Drahoňovská

Bude vás také zajímat: Děti. Konec legrace, nebo nový začátek?