Vděk je přirozenou součástí psychologického zrání osobnosti každého z nás. Neobejde se bez něj přátelství ani láska. Podle profesora Jara Křivohlavého, autora knihy Psychologie vděčnosti a nevděčnosti, můžeme vděk definovat jako kladnou emocionální odpověď na dar. „Je kladným zhodnocením toho, co se stalo, když byl někdo obdarován nezištným činem,“ píše Křivohlavý. A tím nezištným činem může být prakticky cokoliv. Od dobře promyšleného dárku od partnera po hezky strávené odpoledne s kamarádkou. Studie prokazují přímou souvislost mezi vděkem a blahobytem, díky čemuž pak lépe spíte, lépe navazujete vztahy a chráníte se proti stresu a depresím, takže jste celkově odolnější.
Vděk nebo vděčnost, chcete-li, se nedá přímo naučit, je to přirozená reakce, kterou cítíme v závislosti na určitých podnětech, ale rozhodně se dá objevovat.
Třeba tím, že každý den napíšete tři věci, za které můžete být vděční. A stačí úplné maličkosti. Vědci z Manchesterské univerzity zjistili, že právě toto jednoduché cvičení dokáže zvýšit pocit spokojenosti ze života.
Psí nemoc
Čas od času se na světě vyskytne někdo, kdo vděk jednoduše neuznává. Například Josif Vissarionovič Stalin tvrdil, že je to nemoc, kterou trpí psi. „Stalin byl člověk neschopný navázat normální zdravý vztah. Stejně jako většina ostatních diktátorů se považoval za výjimečného člověka stojícího proti ostatním „obyčejným lidem“. Problém s emocemi obecně mají především lidé s narcistickými rysy, kteří neuznávají ostatní jako samostatné entity, nejsou schopni milovat a ostatní považují pouze za nástroje k dosažení svých vlastních cílů,“ vysvětluje polská psycholožka a psychoterapeutka Danuta Golec z Polish Society for Psychoanalytic Psychotherapy.
Emocionální zralost
Emocionálně zralý člověk projevuje celou škálu různých emocí, od radosti, obdivu, vděčnosti po hněv či nelibost, které dokáže rozpoznat, analyzovat a také dle libosti v sobě pozdržet. Všechny tyto emoce se v nás budují postupně a všechny jsou součástí přirozeného procesu psychického zrání.
Už v dětském věku jsme schopni vyjadřovat nějakou míru vděku.
„Dětmi projevená vděčnost se mnohdy liší od té dospělácké. Učíme je kouzelným větám jako: Děkuji, že jsi mě vzal do kina, tati, nebo: Maminko, vypadáš unaveně, uvařím ti čaj, chceš? Tyhle krátké a někdy i dojemné okamžiky vděčnosti ale ještě nejsou projevem úplné emocionální zralosti,“ tvrdí Golec.
Takové věty však nejsou pro všechny samozřejmostí. Jak to, že některé děti vyjadřují vděk s úplnou lehkostí a jiným to zoufale nejde? Odpověď je poměrně jednoduchá: každé dítě totiž prožívá skutečnost jinak. „Rodíme se s určitou danou emoční vybaveností. Další set emocí získáváme během prvních pěti let života. Inspirujeme se přitom především tím, co nás obklopuje: například rodinné prostředí, kamarádi,“ vysvětluje psycholožka. Svou roli v tom ale hrají i další faktory. Zdánlivě problematické dítě může ve skutečnosti zažívat frustrace, úzkosti nebo nepříjemnosti typu nerozpoznané potravinové alergie, o kterých mnohdy nevědí ani jeho vlastní rodiče. Ve výsledku tak může být víc plačtivé, méně radostné a ani vděčnost nebude projevovat tak snadno jako dítě, které ničím takovým neprochází.
Dostávat a dávat
Vděk není o tom, že vidíme vše růžově a už nikdy jinak. Schopnost přijímat dary, emoce či pocity od ostatních nás dělá lepšími, celistvější lidmi. A jejím odmítáním sami sebe ochuzujeme. Známý polský psychoterapeut Andrzej Wiśniewski například tvrdil, že schopnost dávat a dostávat je tou nejzásadnější složkou vztahu. „Schopnost přijímat dary zahrnuje také ocenění snahy toho, kdo nás obdaroval, ať už se nám dar líbí, nebo ne. Měli bychom být vděční za to, že na nás někdo skutečně myslel,“ říká Golec.
Právě umění ocenit větší či menší snahu těch druhých posiluje každý vztah. Někteří ale nedokážou dar přijmout a pokaždé, když nějaký dostanou, musí jej hned oplatit.
Vypadá to sice jako logická cesta, jak prokázat druhému náš vděk, podle Danuty Golec se za tím ale skrývá fakt, že obdarovaný není schopen snést pocit vděku. Ten totiž mnozí zaměňují s pocitem dluhu vůči druhým. Dá-li nám někdo dárek, máme tendenci mu jej co nejdříve oplatit, abychom si opět byli rovni. Jinak se pocit dluhu prohlubuje, a my se tak cítíme čím dál méně komfortně.
Pocity jsou jen na chvíli
Jak tedy vypadá skutečný vděk? Nemůžeme si jen tak říct: „Ode dneška jsem za vše v životě vděčný a veškeré negativní emoce jsou fuč.“ Nemůžeme ani začít obdivovat všechno a všude, být vděční za to, že je venku bláto, do práce jedeme přeplněnou tramvají, že žvýkáme větrové žvýkačky nebo že pijeme čaj s medem. Existují vůbec lidé, kteří by byli za každých okolností vděční? Danuta Golec v takové nevěří. „Pocity jsou přechodné, nemůžeme zažívat celý život jednu jedinou emoci, po čase by se stala naprosto nesnesitelnou. Přehnaně projevovaná vděčnost působí uměle a takovému člověku ji pravděpodobně stejně nebudete věřit a budete to považovat spíš za lež než za spontánní pozitivní reakci.“
Nepříjemné nelze ignorovat
Esencí vděku je naše spontánnost. Někdy nás nečekaně „přepadne“ při vzpomínce na kamaráda, který pro nás v minulosti udělal něco hezkého, nebo se rozpláčeme ve chvíli, kdy nám někdo nabídne pomoc, když ji opravdu potřebujeme. Nemůžeme však být vděční úplně za všechno, co v životě prožíváme. Podle Danuty Golec bychom tak ignorovali nepříjemné sféry života, které vyžadují pozornost, a stali by se z nás jen věční snílci nevědomě proplouvající časem.
Kurz vděčnosti
Každý z vás najde ve svém životě skutečnosti, za které může být vděčný. Nemusíte je uměle vytvářet. Vděk může mít sílu náhlého elektrického šoku nebo se objevit jen jako lehký hřejivý pocit někde u srdce. Nemusíte na to mít speciální „kurz vděku“, stačí, když se budete snažit žít svůj život vědomě a pečlivě vnímat lidi kolem sebe.
Z dlouhodobého hlediska plyne vděčnost z naší schopnosti užívat si života. Stačí být jen o trochu pozornější k drobným pozitivním prvkům naší existence, jako je krásné léto nebo zajímavá scenerie. Podle odborníků se pak pocit vděku dostaví přirozeně.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
