Můžete mi vyjmenovat všechny úspěchy, kterých jste v rallye dosáhl?
Za největší úspěchy asi považuju ty mezinárodní, takže Rallye Monte Carlo v roce 1977, kdy jsme byli první ve třídě a dvanáctí absolutně. No a pak hlavně dvakrát vítězství ve třídě a osmí absolutně na Rallye Akropolis v letech 1979 a 1981.
A proč zrovna Akropolis? Byla nejtěžší?
Právě že jo. Řecko pokládám za jednu z nejtěžších soutěží mistrovství světa, je mnohem těžší než všeobecně známý Monte Carlo. Tam se jezdilo po rozbitejch cestách, hodně po šotolině. Je to dlouhý, má to 3200 kilometrů. Jedete pět dní v kuse a téměř bez spaní. Sice jsem se nikdy nezúčastnil Safari Rallye, o který někteří říkají, že je taky těžká, ale tam se jezdí převážně po rovině. V Řecku se řítíte v horách po silnicích se srázy do údolí.
A co domácí soutěže? Kolikrát jste vyhrál na nich?
Mockrát. Mistrem ČR jsem byl v roce 1971, 1972, 1974… O rok později pak absolutním mistrem ČSSR. Hned první sezonu, kdy se začalo závodit se Škodou 130 RS, což bylo v roce 1976, jsme vyhráli Rallye Škoda, přitom to auto jsem dostal teprve 14 dní před závodem. O rok později jsme vyhráli Barum Rallye, absolutním mistrem republiky jsme byli v roce 1983, 1987, v letech 1990, 1991 a 1993 jsme byli vícemistry, následující dva roky jsme na domácích soutěžích byli střídavě první nebo druzí. V roce 1996 jsem s rallye na nejvyšší úrovni skončil.
Jedním z vynikajících rallye jezdců v 70. a 80. letech byl legendární John Haugland. Bral jste ho za svého největšího soupeře?
Haugland byl velice dobrej jezdec. Seveřan, kterej byl zvyklej závodit na šotolině, sněhu, na klouzavym povrchu. A pokud ta soutěž byla taková, byl nedostižnej. Ale taky jsem ho porazil. Ne mockrát, ale jednou na Barumce a toho vítězství si hodně cením. Přišel pak za mnou, podal mi ruku a uznale popřál k vítězství.
Když vás přizvali do továrního závodního týmu Škody, stal jste se vlastně Hauglandovým kolegou. Jak se to tenkrát semlelo?
Když jsem začal na začátku 70. let závodit, brzo jsem začal škodováky porážet. A tak mě radši nabídli, ať jdu k nim. Byl jsem prvním českým jezdcem továrního týmu, který, jak se tenkrát říkalo, se nenarodil pod komínem. Zkrátka nebyl jsem z Boleslavi, jsem rodák z Příbrami. Tenkrát se zkrátka nestávalo, aby se dostal na úroveň zdejších jezdců někdo odjinud.
Kde se vlastně ve vás ty závodnické geny vzaly?
To vůbec nevím, protože můj otec byl vystudovaný učitel a jako řidič byl velice podprůměrnej. Ale od malička jsem miloval techniku, a když jsem k patnáctinám dostal Pionýra, vykuchal jsem mu hned vejfuk, aby to dělalo bordel. První motorku, Jawu 250, jsem taky hned ladil a s prvním vlastním autem, což bylo embéčko, jsem se okamžitě pokoušel závodit. Neumím to přesně vysvětlit, ale můžu říct jediný – benzín mi vždycky voněl, chodil jsem ho do dílny k tomu Pionýru čuchat.
Zmiňoval jste velké úspěchy na mistrovstvích světa, všech jste dosáhl za volantem Škody 130 RS. Byl to závoďák, který jste měl nejradši?
Stotřicítka bylo fakt skvělý auto a asi nejlepší, se kterým se v té době závodilo. Ale měl jsem rád i jiný, třeba Opel Kadett Gsi a pak Fordy Sierru Corworth a Escort Cosworth, což bylo nejrychlejší závodní auto, který jsem kdy měl.
A narazil jste při své závodnické kariéře naopak na auto, které jste rád neměl?
No asi nejhorší byla Lada 1205. Ale i s ní se nám povedlo zvítězit. Nicméně to bylo konstrukčně naprosto nevhodný auto na závodění a navíc Rusové byli při Poháru míru naštvaní, když je stroj, kterej jsem si sám pro závodění upravil, začal porážet.
Dokázal byste teď s odstupem říct, co vám pomáhalo vyhrávat?
Mně hodně vyhovovala technická trať. Tam, kde se muselo jezdit ze zatáčky do zatáčky a držet čistou stopu. Ale třeba Křeček (Ladislav Křeček, tovární pilot týmu Škoda Motorsport, pozn. red.), se kterým jsme se léta na tratích honili a jeho považuju asi za největšího soupeře, byl fantastickej na rychlých dlouhých tratích, kde se jezdí ve vysokých rychlostech. On na to měl cit. No a taky mi asi pomáhalo, že jsem si všechny ty auta ladil sám. Když jsem si ho sám postavil, věděl jsem, jaký má slabiny i výhody. Měl jsem k němu hlubší vztah.
Letos je to přesně 20 let, co jste se závoděním na té nejvyšší úrovni skončil, bylo vám 48. Teď už jste v důchodu. Pach benzínu vám už nechybí?
Právě že chybí. Ale protože jsem se po střední škole ještě navíc vyučil automechanikem, mám aspoň autodílnu a klukům vyrábím komponenty do starejch závodních aut. Teď tu mám zrovna diferenciály na závodní Žigulíky a Favority. A taky se dvakrát ročně účastním revivalových soutěží Rallye Praha a Rallye Berounka v Opelu Kadett. No, není to ani tak závod jako spíš společenská událost. A spolujezdce mi dělá syn. On by tedy chtěl taky spíš řídit, ale já se volantu nevzdám.
