Podle Národního ústavu duševního zdraví v souvislosti s pandemií koronaviru vzrostl výskyt duševních onemocnění u dospělých Čechů na 30 %. Společně s profesorkou Annou Hogenovou, která patří mezi elitu českých filosofů, jsme se podívali na to, kde v dnešní nelehké době hledat životní štěstí.
Promluvte si sami se sebou
Už Platón před téměř dvěma a půl tisíci lety psal o tom, že bychom měli o svou duši pečovat. Starost o naše psychické zdraví není ničím novým. Přesto se každý třetí dospělý Čech potýká s depresemi, úzkostnými poruchami či jinými psychickými problémy. Prevencí, jak předcházet různým fenoménům duševních nemocí, je celá řada a mentální hygiena může vypadat u každého jinak.
„Starost o duši jako základ života znamená jediné: vytrhnout neskrytost ze skrytosti našich vlastních třináctých komnat.“
Na tento druh prevence nabízí svůj pohled i filosofie. „Starost o duši jako základ života znamená jediné: mít odvahu vytrhnout neskrytost ze skrytosti našich vlastních třináctých komnat, kterých se přirozeně bojíme. Jde o rozhovor duše se sebou samou,“ vysvětluje Anna Hogenová.
Najděte si tedy své oblíbené místo, kde vás téměř nic nebude rušit. „Někdy stačí si pustit dobrou hudbu nebo se projít podél řeky, nechat na sebe přicházet vánek, dívat se na vodu a nechat oči klouzat, po čem chtějí,“ uvádí Hogenová.
Když si sami pokládáte otázky a sami na ně odpovídáte, po chvíli se dostanete k palčivějším tématům, která vás mohou ohrožovat či bolet. To je ale v pořádku.
Cesta k sobě totiž nespočívá v zahánění smutků, právě naopak. Když své smutky přijmeme a pracujeme s nimi, snáze překonáváme životní překážky. Zároveň se tímto rozhovorem dostáváme ke štěstí.
Přestaňte utíkat
Jenže co je to štěstí? Podle slavné básně Adolfa Heyduka je to „muška jenom zlatá“. O podstatě štěstí nemáme zcela jasno a každý z nás ho vnímá po svém. V tom se ale můžeme obrátit opět na antickou filosofii. Aristotelés rozlišuje tři druhy života: bios apolaustikos, politikos a theoretikos.
„Rauš je útěk od strachu.“
Bios apolaustikos znamená život požitkářský, v němž lidé vyhledávají štěstí v rauši a prožitcích. „Rauš je útěk od strachu, který je tak veliký, že nemáme ani odvahu jej pojmenovat a přiznat nahlas. Jsme na útěku jako zbabělí zajíci. To vše je také důsledkem nedostatku našeho vzdělávání, především ve filosofii. Zde je nám marketing k ničemu,“ doplňuje Anna Hogenová.
K takovému způsobu života se uchyluje v dnešní rychlé době velké množství lidí. Není se čemu divit. Život letí jako o závod, jsme zavaleni neustálými povinnostmi a starostmi a čas od času potřebujeme „vypnout“.
Tento způsob útěku má ale zásadní nedostatek – ti, kteří považují prožitky slasti a věci za nejvyšší štěstí, musí předtím prožít strast. Podobně jako s návykovými látkami toužíme i zde po neustále intenzivnějších zážitcích. A takto to často vede až k vyhoření.
Nebojte se samoty
Posuneme-li se o stupeň výš, dostaneme se k bios politikos – životu obětovanému obci a veřejně politickým záležitostem. Anna Hogenová k tomu dodává: „Mají to být lidé, kterým jde o spravedlnost v polis (obec, městský stát, pozn. red). Dnes jsou to ale i lidé, kteří lobbují pro skryté partnery, čemuž se říká klientelismus. Ten je spojený s vlastní touhou uchopit politickou moc. O spravedlnost jde těmto lidem jen zřídka.“
„Potřebujeme tišinu duše, to je prastarý recept na přežití tragických fází života.“
A nakonec přichází bios theoretikos, život ve cti, zasvěcený lásce k moudrosti a pravdě. „Jen tento život stojí za to žít! Potřebujeme tišinu duše, to je prastarý recept na přežití tragických fází života. Je to vnitřní klid; najít tu svobodu, která nám dá lehkost, tu ‚nesnesitelnou lehkost bytí‘, které tak dobře rozumí Milan Kundera. Nebát se samoty,“ říká Hogenová.
V tišině duše jsme odtrženi od žádostí a afektů. Zde nalézáme to nejvyšší štěstí, které si ale nelze vůlí přitáhnout. „Toto se stane za podmínky, že se dokážeme postavit tváří v tvář svým běsům a naší ontologické hrůze, s níž se musíme naučit žít v průběhu našeho života. Připustit si ji znamená pustit k sobě smrt, a toto je základ starosti o duši od dětství až po stáří.“ Právě zde naráží většina příruček a knih o pozitivním myšlení, jež dnes rostou jako houby po dešti, tak trochu do zdi.
Buďte k sobě upřímní
Může se zdát, že tento filosofický pohled na cestu ke štěstí je trnitým a bolestivým putováním. Jenže jak říká Anna Hogenová, filosofie nemůže dávat laciné naděje. Vše chce svůj čas a klid a je třeba nebát se jít do rizika. Možná že právě tato doba, která nám přinesla spoustu omezení, nám dává příležitost setkat se se sebou samým a vyslechnout, po čem volá naše nitro.
„Setkání se sebou samým není výčtem jednotlivých vlastností, skrz které si sebe sama představujeme, ale je to nevýslovný klid, který si nás odtáhne od jsoucen (to, co jest – např. jednotlivé věci) a jejich neustálých nároků. To je chvíle, která nemá příčinu, proto si ji nelze přivolat nějakou chytrou chemií, ale je to odvaha ke svobodě. K tomu můžeme přijít jen péčí o duši a rozhovorem se sebou samým. Má to ale háček, musí to být rozhovor pravdivý, v němž doslova vyrveme neskrytost ze skrytosti. Potřebujeme hlavně odvahu,“ uzavírá profesorka Anna Hogenová.
Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc. (nar. 1946) je česká filosofka a fenomenoložka. Přednáší na Pedagogické fakultě UK a na Husitské teologické fakultě UK, kde je současně vedoucí Katedry filosofie. Zabývá se tématy, jako jsou pravda jako neskrytost, péče o duši, pohyb nebo tělo a tělesnost.
