Na nesouhlasu s třicítkou není nic špatného, ovšem to, jestli chceme bezpečnější, nebo rychlejší dopravu, je věcí společenské dohody. Překvapilo mě ale, s jakou lehkostí označili čeští novináři studii za šílenou, aniž by vysvětlili, jak ke svému závěru došli. Důkladné vysvětlení zato přináší samotná studie pracovní skupiny pro analýzu dat o dopravní bezpečnosti OECD.
Kam jsme to došli?
O zvýšení nebo snížení rychlostí na různých silnicích probíhají setrvalé společenské diskuse, kterým ovšem často chybí podklad v podobě kvalitních analýz, tvrdí autoři. Přináší proto souhrn aktuálních údajů, která o vztahu rychlosti a bezpečnosti máme – a to na základě dat z deseti převážně evropských zemí, které pravidla o rychlostech nedávno měnily. K čemu experti došli? Většina přijímaných bezpečnostních opatření se týká okresních a krajských silnic, nicméně z hlediska smrtelných úrazů jsou nebezpečné hlavně obydlené oblasti, kde se pohybují ti nejzranitelnější: chodci a cyklisté.
Přečtěte si také: Skrytý zabiják: znečištěný vzduch zabíjí miliony lidí v rozvojových zemích
Plynule a bezpečněji
Pravděpodobnost, že při srážce s chodcem dotyčného zabijete, je při padesátce čtyř- až pětinásobná oproti třicítce. Proto je vhodné snižovat rychlost v obcích, píší analytici zaměření na bezpečnost na silnicích. „V oblastech s vysokou hustotou zranitelných účastníků dopravy je optimální omezení na 30 km/h,“ dodávají. V zastavěných oblastech, kde se mísí chodci, cyklisté a motoristé, tak doporučují 30–40 km/h. A uvádí i další doporučení: nestačí rychlost omezovat, je zapotřebí ji zároveň kontrolovat – a nejlépe fungují automatické systémy. Díky nim – zejména úsekovému měření – zároveň stoupá plynulost dopravy a zvyšuje se kapacita silnic.
Dálnice nejsou problém
Nevidím na tom nic šíleného: skupina hájící bezpečnost doporučuje snížení rychlosti, které bezpečnost zvýší – a to na základě jasných čísel. Jestli se takovým doporučením chceme řídit, je úplně jiná otázka: kdyby byla bezpečnost jediným kritériem, museli bychom auta opustit úplně – což zjevně nechceme. Závěry je zapotřebí přizpůsobit českému kontextu. Při pohledu na česká data zjistíme, že ze smrtelných nehod se u nás loni odehrála v obcích asi třetina a z těžkých zranění polovina.
Většina smrtelných úrazů tak připadá na meziměstské silnice; na dálnicích zemřelo pouhých 15 z celkových 505 obětí silničního provozu.
Trocha čísel
Zůstaňme u rychlosti v obci, kterou zdůrazňuje studie. Plošné snížení limitů v obcích na čtyřicítku by za použití policejních dat o nehodách v roce 2017 a modelů předkládaných studií OECD zachránilo 73–97 mrtvých ročně: jednoho člověka každé čtyři dny (snížení rychlosti o 20 % znamená snížit rizika úmrtí asi o 48–64 % v závislosti na použitém modelu, což při 152 mrtvých v obcích činí 73, resp. 100 lidí). A s nimi i podobný počet řidičů, kteří trpí tím, že někoho zabili nebo zmrzačili. Dále násobně víc rodičů, dětí, partnerů a dalších pozůstalých. Zvýšení na šedesátku by nás naopak ročně stálo asi 97– 146 mrtvých (zvýšení rychlosti o 20 % znamená zvýšení úmrtnosti asi o 64–96 %). Je to hodně? Je to málo?
Čísla jsou nepřesná, protože modely nejsou dokonalé. Přibližně ale sedí: data z deseti zemí, které rychlostní limity měnily, přibližně odpovídala vypočteným odhadům. Nabízejí nám tak hrubou představu, o jakých hodnotách mluvíme. Byli bychom ochotní projet každou stou obcí čtyřicítkou, aby ročně přežil jeden člověk? Byli bychom ochotní jezdit v obci čtyřicítkou jeden den v týdnu, abychom zachránili deset lidí? Byli bychom ochotni dvakrát týdně obětovat jednoho z deseti milionů lidí, abychom mohli jezdit šedesát? V průměru by to ročně znamenalo asi 12 Pražanů, dva Plzeňany, jednoho Jihlavana… Počty, jichž bychom si nevšimli, pokud by se nejednalo o někoho blízkého. Řada naprosto banálních opomenutí v životosprávě nás stojí daleko víc životů.
Odpověď, že chceme jezdit rychleji a s více nehodami, není nijak nemorální, stejně jako chtít jezdit na vodu nebo lyžovat, jakkoli to s sebou taky nese rizika.
Rozlišovat, rozlišovat a rozlišovat!
Osobně věřím, že plošná omezování rychlosti vhodným řešením nejsou – a nepropagují je ani autoři studie, o které mluvíme. Naopak: dobré je co nejvíce diferenciovat, zpomalovat ta místa, kde bude efekt na bezpečnost nejvyšší – a naopak zrychlovat jiná, bezpečnější, na kterých se vyšší rychlost neprojeví tak drastickým snížením bezpečnosti. Za slabého provozu mám rád šedesátku na hlavním tahu napříč západočeskými Klatovy, stejně jako chápu smysl třicítek v centrech měst nebo na silnicích skrz řadu jihomoravských vesnic. Za užitečné považuji omezení rychlosti přizpůsobovat aktuálním podmínkám: i z jiných zdrojů víme, že chodce nejvíce ohrožuje dopravní špička na místech s hustým provozem.
Ve dne v noci
Nemám k dispozici polská data o rizicích, která s sebou nese noční zvýšení limitu v obcích na šedesátku. Pokud by se ukázalo, že to přináší lepší poměr rychlosti a bezpečnosti, povolme vyšší rychlosti v noci a na bezpečných úsecích – a naopak rychlost omezme co nejvíc tam, kde to nejvíc zvýší bezpečnost. To jsou ale technikálie, které by měli vyřešit experti.
Obecné rozhodnutí o tom, jak nastavit kompromis mezi rychlostí a bezpečností, je naopak na nás všech, na společnosti. Předkládaná studie nám nic nevnucuje, ale umožňuje si vytvořit názor založený na skutečných vztazích mezi rychlostními limity a úmrtími. Názor, který klidně může hájit zvyšování limitů – ale který je podložený argumenty. Proto jsou podobné studie zapotřebí – a projevem šílenství by bylo jejich závěry ignorovat.
Na závěr si všimněme, že studie nedoporučuje plošné zavedení třicítky v obcích, kterým strašila řada českých motoristických serverů. Jedná se o dobré připomenutí, že je zapotřebí nepodléhat prvním dojmům a své názory si vytvářet až po ověření fám a nepřesností, které kolují po internetu.
Protože určitě za volantem taky trávíte pěknou část života, mrkněte na náš blog se spoustou rad pro řidiče Rád řídím. K čemu je dobrá škola smyku, co dělat při dopravní nehodě a podobně. Nikdy nevíte, jednou se to může hodit. Hezké čtení!
Mohlo by vás také zajímat: Kachna: Jediné auto, na které se všichni smějí
