Libor Kalous má na krku čtyři křížky, ale svaly jako hrom a na břichu pekáč buchet. Před rokem ho uchvátil streetworkout, posilování pod širým nebem, a začal se měřit se skoro o generaci mladšími borci na tzv. battlech.
„Vím, že jednou umřu na nějakých závodech. Potkávám tam sice kluky, kteří mi vykají, ale dokud neskončím poslední a nebudu si tam jen dělat ostudu, budu mezi ně jezdit dál. Nadchlo mě to,“ říká.
Vaše cesta ke streetworkoutu vedla přes lékařskou ordinaci. Je to tak?
Před rokem jsem měl takové problémy se zády, že mi doktor zakázal cvičit, vytáhl ze šuplíku šrouby a výmluvně mi je ukazoval. Těmi mi chtěl při operaci záda zpevnit. Tvrdil, že je to nevratné poškození a bez operace se budou potíže jen zhoršovat. Koukal jsem na ty šrouby a letělo mi hlavou, že nic takového do těla nechci. Dal jsem si pár měsíců pauzu od cvičení – a pak jsem znovu začal. Dávám na sebe samozřejmě větší pozor, ale těch problémů jsem se zbavil. Doktor se spletl, záda se zlepšila.
Dvacet let jste chodil do posiloven, čím vás dostal streetworkout?
Při návratu ke cvičení jsem začal posilovat s vlastním tělem. To je cvičení, na které už všichni pomalu zapomněli, protože se furt zavírají do betonových krabic, kde cvičí na strojích, které je vedou, aniž by u toho museli přemýšlet.
Zažila se představa, že jedině činka může člověku pomoci vypracovat hezké tělo.
A výsledkem jsou kluci, kteří jsou sice velcí, ale nejsou funkční. Zkrátka se nezvednou na hrazdě, neudělají shyb. Tak k čemu jim pak ta hromada svalů je… Ale samozřejmě nikomu neberu, že preferuje činky, sám jsem v tom x let jel. Jen jsem teď našel něco lepšího. A to je právě streetworkout.
Jaké jsou ty největší rozdíly mezi streetworkoutem a fitkem?
Svoboda a volnost. Nemusíte platit za členství jako v posilovně a podobné kraviny. Můžete začít doma nebo venku před barákem. Na sídlišti i na vesnici. Nebo třeba v lese. Je to venku, v přírodě a zadarmo. Navíc můžete začít kdykoli. V posilovně musíte umět nějakou tu techniku, aby třeba benchpress nebo mrtvý tah za něco stály. Když ale cvičíte s vlastní vahou, všechny ty kliky, dřepy, shyby nebo dipy (kliky na bradlech – pozn. red.), což je absolutní základ všeho, tak nic takového není potřeba – stačí to, co už všichni umíme ze školy. Nic víc.
Jde tedy hlavně o to, že se procvičuje celé tělo, ne jen izolovaně některé skupiny?
Jo, přesně. Lidi třeba cvičí břicho, protože chtějí pekáč buchet. Jenže dělají pořád stejnou chybu – sice ho cvičí, ale nedodržují stravu, takže pokud ten pekáč na břichu mají, stejně ho nikdo nikdy neuvidí.
Břicho zkrátka vyžaduje disciplínu.
Můžete na něm makat třeba půlhodiny třikrát týdně, ale když si pak doma dáte klobásu, je to v háji. Sám necvičím břicho skoro vůbec – za posledního půl roku asi desetkrát. Jinak spíš jen při dipech či shybech zatínám střed těla, takže tzv. core a břicho pracuje. Tím břišní svalstvo zpevním, aniž bych na něm vyloženě dřel.
Co mám udělat, když chci začít se streetworkoutem? Stačí jen vyrazit ven na dvorek?
Jasně, není to žádná jaderná fyzika. Na Facebooku nebo YouTube jsou mraky videí, podle nichž se dá začít cvičit. A když je potřeba vedení, tak se stačí přidat k nějaké partě, která už chodí cvičit. Těch je fůra hlavně ve větších městech. Platí, že čím větší město, tím větší je šance sehnat parťáky. Taky hřišť je spousta, po Praze jich jsou desítky, rostou další po celé republice. Města pochopila, že je to nový a dobrý trend, takže nebrání jejich výstavbě. Chodí na ně spousta lidí, tlustí, tencí, takže není třeba se za nic stydět. Každý je nějaký a každý nějak začínal.
Když přijde hubeňour a začne se streetworkoutem, jak rychlý může být jeho progres?
Záleží na intenzitě cvičení, pravidelnosti, disciplíně ve stravě. Ale co se týká síly, už za dva měsíce je to jiný člověk. Kluk nebo holka, kteří se na začátku vůbec nepřitáhli při shybech, jsou za dva měsíce schopni udělat třeba pět nebo šest shybů.
Začíná se polovičním opakováním, cvičením s dopomocí, člověk si také může pomoci gumami různé síly apod. Pomůcek je hodně. Také je možné začít s kliky na kolenou nebo s opřením o lavičku, což je lehčí. Kdo neudělá dipy na bradlech, může dělat tricepsové kliky na lavičce. Zkrátka vždycky se dá najít cesta, jak se posouvat, člověk se nemusí jen tak škubat na hrazdě, když mu shyby nejdou.
Co jsou to ve streetworkoutu battly?
Objíždím je už přes rok. Od chvíle, co jsem se čirou náhodou na jeden battle dostal a vyhrál jsem. Byl jsem sice v kategorii pro „staré“, tzv. Masters (pro borce nad 35 let – pozn. red.), ale i tak bych tam většinu mladších porazil. Dalo mi to sílu pokračovat. Letos už jsem byl na čtyřech battlech a na těch se ukázalo, že my starší nepatříme do starého železa.
To, co dokážeme zacvičit v set and reps (základní cviky jako kliky, shyby, dipy, dřepy apod. na maximální počet opakování – pozn. red.), drtivá většina mladých kluků nedá. Ti jsou ale zase skvělí ve freestylu, což jsou různé stojky a další parádní kousky. Když se ale vrátím k set and reps, tak to není žádná legrace – člověk musí mít striktní techniku, je u toho rozhodčí, který uzná jen poctivé provedení.
Ale stejně platí, že streetworkout je pořád tak trochu pankáčský a nemá univerzální pravidla. Kvůli tomu je každý battle jiný.
Do budoucna bude podle mě nutné, aby se streetworkout kultivoval a měl stejná pravidla po celém světě.
A není to celé jen nějaká módní vlna, boom, který za pár měsíců zase vychladne?
Když vidím narvané streetworkoutové hřiště v pražských Riegrových sadech v poledne nebo večer, tak myslím, že ne. Podle mě má tento sport strašně velký potenciál, protože lidé už prostě nechtějí být zavření v posilovnách.
Je to podobný trend jako běhání. Kolem nás je strašně moc techniky a už nám leze krkem. Streetworkout je jednoduchý – stačí vyjít ven a vypnout, je to čistý relax. Navíc se dá kombinovat s kolem, běháním, parkourem, slackline apod. Hlavně pro mladé je sexy, protože nikdo nikoho do ničeho nenutí.
Když vás to tak chytlo, pomáháte i další popularizaci?
Spustil jsem web www.streetworkout.cz, protože mi v tuzemsku chyběly stránky, kde by si lidé mohli vyměňovat zkušenosti, zvát se na battly a číst o českém streetworkoutu. A taky mám v plánu rozjet streetworkoutovou akci, která tu ještě nebyla. Ještě to držím pod pokličkou, ale už pro ni vyrábím speciální konstrukci. Bude to velké.
Co je streetworkout a kde se vzal Streetworkout staví na osvědčených principech. Cvičení s vlastní vahou má totiž kořeny v tzv. kalisthenice, s níž přišli už staří Řekové. Kalisthenika spojuje dvě řecká slova – kálos (krása) a sthénos (síla). Cílem byla vyrýsovaná a krásná postava. Řekové se snažili rozvíjet sílu, vytrvalost i ohebnost, volili tedy cviky, které zapojují co nejvíce svalů v těle současně, ne jen izolované svalové skupiny. Kořeny streetworkoutu jsou dvoje - v okolí New Yorku žila spousta mladých kluků, kteří chtěli posilovat, ale měli zároveň hluboko do kapsy a nemohli si dovolit členství ve fitku. Cvičili proto přímo na ulici, v parku nebo na hřištích pro děti. Bez nářadí, jen s tím, co bylo po ruce. Druhá linie pochází se Sovětského svazu. Mezi špičku ve streetworkoutu dodnes patří hlavně Rusové či Ukrajinci (legendární je Denis Minin, řečený White Hannibal, díky němuž je na Ukrajině streetworkout populární podobně jako u nás hokej). Ani Češi nejsou pozadu – jen se na YouTube mrkněte třeba na videa Adama Rawa či Ládi Přidala.
