Vnímáš, že jsi nejen nejlepším českým, ale i světovým kajakářem? Co tě stále drží, jak se říká, „nad vodou“?
Odmalička mě sport bavil a vyrostl jsem kolem něj. Vždy jsem chtěl patřit k nejlepším, udržet se dlouho na nejvyšší úrovni, ale zároveň jít vlastní cestou. Dnes ten sport dělám 20 let. Fakt, že se mi to podařilo dotáhnout až sem, pro mě hrozně moc znamená.
Každopádně si uvědomuji, že by to nikdy nefungovalo bez toho, aby mě sport bavil. Jsem přesvědčený, že moje síla pramení hlavně z lásky ke sportu.
Tvůj táta je i tvým trenérem. Neměl jsi někdy pocit, že má vysoké očekávání právě proto, že jsi jeho syn?
Musím říct, že v tomto směru na mě nebyl vytvářen žádný nátlak. Občas bych řekl, že jsem ho na sebe kladl spíš já sám tím, že jsem chtěl vyhrávat a být úspěšný. Motivaci jsem si vytvořil už jako malé dítě, kdy jsem trávil spoustu času u vody, dokonce mě tatínek musel často z vody tahat.
Říkat si, že někam jedeme vyhrát, je šíleně naivní.
Teď už tě táta z vody netahá?
Ne, postupem času byla ambice společná, když jsme vnímali, že se mi daří. Domluvili jsme se, že se sportu věnujeme především proto, že nás baví. Tohle si opakujeme hlavně před velkými závody.
Říkat si, že někam jedeme vyhrát, je šíleně naivní, protože často nevíme, jak na tom naši soupeři jsou. Já můžu být v nejlepší formě, ale oni mohou být ještě lepší. Je to o výkonu, který podáte. Medaile jsou až druhotná záležitost.
Jak se vyrovnáváš s nervozitou a tlakem okolí, zejména třeba při finálové jízdě?
Tady mi pomáhá psychologická příprava. Na všech závodech jsem velmi nervózní, a to jsem jich jel už spoustu. S nervozitou jsem se proto naučil bojovat a beru ji jako součást závodu. Nikdy jsem ale nebyl tak nervózní jako na olympiádě – šest dní mi nebylo dobře. Stres jsem na sobě cítil velký, na druhou stranu jsem přesně věděl, co dělám.
Věděl jsem, že musím dobře jíst, že musím chodit spát. I když jsem nemohl usnout, opakoval jsem si, že musím mít alespoň 10 hodin zavřené oči. Přibližně minutu před startem jízdy pak všechno vytěsním a soustředím se jen na svůj cíl, vizualizuji si cestu a prostě jedu.
Přibližně minutu před startem všechno vytěsním a soustředím se jen na svůj cíl, vizualizuji si cestu a prostě jedu.
Jak u tebe taková koncentrace na cíl probíhá?
K tomu si každý musí najít svou cestičku. Já se soustředím hlavně na dýchání. Ve chvíli, kdy člověk zhluboka dýchá, pomůže mu to se uvolnit. Snažím se být ve stavu absolutní koncentrace na ten jeden úkol, který před sebou mám – a to je voda a branky.
Je to bublina, ve které je člověk tady a teď. Když se mi podaří do ní dostat, je to hrozně pěkný pocit, něco jako štěstí. Nevím, jak to lépe vyjádřit slovy, ale jde o stav, kdy okolnosti vůbec nehrají roli.
Je to bublina, ve které je člověk tady a teď. Když se mi podaří do ní dostat, je to hrozně pěkný pocit, něco jako štěstí.
Máš rituály, které ti pomáhají v soustředění?
Rituály jsem měl a spíše ke mně přicházely časem, než že bych měl od dětství jeden na všechny závody. Když se mi něco povedlo, připravoval jsem se stejně na další závod. Pak se mi těch aktivit ale nakupilo tolik, až jsem si řekl, že o tomhle to není. Dnes nemám žádný rituál a dělám to, co cítím zrovna v ten den. Ve výsledku je to opravdu o tom, najít si vlastní cestu ke klidu.
Funguje taková psychická příprava i na největších závodech?
Třeba před olympiádou jsem poslouchal podcast s Tomášem Vernerem. V něm vyprávěl, že se dostal do klidu u moře, když pozoroval vlny a poslouchal jejich šumění. Vzpomněl jsem si na to mezi semifinálovou a finálovou jízdou. Ležel jsem ve stanu a měl jsem ručník na očích, abych byl ve tmě.
V hlavě jsem vzpomínal, jak na naší zahradě ležím se syny na dece a koukám do borovic, které se lehce houpou ve větru. Ta chvíle mi utkvěla v paměti. Zastavil jsem se a řekl jsem si, že se máme krásně.
Právě tenhle okamžik se mi v tu chvíli vybavil a nesmírně mě to uklidnilo. Řekl jsem si: Sakra, pojď si to užít, proto to děláš! Medaile sice není pupek světa, ale budeš zklamaný, když tady a teď nedokážeš předvést, na čem jsi pracoval.
Řekl jsem si: Sakra, pojď si to užít, proto to děláš! Medaile sice není pupek světa, ale budeš zklamaný, když tady a teď nedokážeš předvést to, na čem jsi pracoval.
Je pro tebe čas s rodinou místo odpočinku, nebo raději volíš procházku v lese?
Určitě s rodinou. Les ale také funguje. Máme ho hned vedle domu, takže tam chodím často. Rodina mi obecně dodává pocit klidu. Jsem moc rád, že je na velkých závodech vždy se mnou.
Na olympiádě to byla asi poprvé za pět let výjimka, což pro mě bylo v mnoha ohledech strašně těžké. Chtěl jsem ženě volat hned v cíli, jak jsme se dopředu domluvili. Cítil jsem vůči ní závazek, protože mě přijala i s tou sportovní stránkou mého života a moc mi pomáhá.
Nemyslím to tak, že je často na kluky sama, ale v rodinném životě mi dodává klid a cítím, že je součástí mého minitýmu. Potřeboval jsem ji slyšet, i kdyby finálová jízda nedopadla úspěšně, prostě ji mít na uchu, abych věděl, že jsme v tom spolu.
Rodina mi dodává pocit klidu.
Máš dva syny, zvládáš se jim věnovat i během příprav na závody?
Jsou chvíle, které jsou opravdu nepříjemné. Třeba na olympiádě jsem byl měsíc a nemohl jsem je mít s sebou. Manželka dokonce pro svaz dělá PR, takže si můžu rodinu brát třeba i na delší soustředění. To je paráda, protože být dva měsíce zavřený na pokoji a setkávat se jen s vlastním týmem není úplně ono.
Moje pracovní náplň není jako u normálních lidí, kteří chodí na osm hodin do práce. Mám tři tréninky denně a mezitím mám čas na rodinu. Jediná oběť je, že veškeré dovolené se musí řídit podle mého režimu a toho, kdy mám závody.
Pomáháš tedy občas manželce v domácnosti?
Vysávám, někdy i vytírám. Pomáhám s nádobím, ale strašně mě nebaví vaření. Například včera jsem malému Jiříkovi dělal rybu s bramborem, ale to je jen výjimečná událost. Vaření je opravdu jediná aktivita, která mi vadí a nebaví mě.
Nedávno ses stal podruhé tátou. Máš nějakou vtipnou otcovskou historku?
Jednu mám hned z porodnice. Bylo to v době covidu a my jsme přijeli moc brzo. Stalo se to chvilku před olympiádou, na kterou jsem se v té době připravoval. A tak jsem se zeptal doktorů, jestli bych si nemohl jít alespoň zaběhat. V té době se vůbec nesměl opustit areál, tak na mě doktoři koukali dost překvapeně, ale zaběhat mě nakonec pustili.
