Moc si neumím představit, jakým způsobem se dá takové věci úspěšně předcházet, asi bych vůbec nevěděla, odkud začít.
Je to tak mnohovrstvý problém, že o možnostech intervencí se dá mluvit téměř všude. V sociální sféře, ve zdravotnictví… Ta paleta přístupů k prevenci je strašně široká. Často se zmiňují ty řekněme univerzální, jako je omezování přístupů k prostředkům spáchání sebevraždy. To může být např. omezení přístupu na místa s častým výskytem sebevražd – říkáme jim hotspoty (jakým býval např. Nuselský most). Nebo legislativa ohledně střelných zbraní. Třeba v USA je daleko víc sebevražd střelnou zbraní, protože jejich legislativa v možnosti opatření zbraně je daleko rozvolněnější. Další poměrně častou metodou je předávkování se léky. V Anglii počet sebevražd úmyslnou otravou léky poklesl poté, co bylo zmenšeno běžně prodávané balení léků, které byly tímto způsobem zneužívány. Při implementaci podobné intervence je nicméně důležité sledovat, jestli případné snížení na jedné straně neznamená jen to, že se problém přesunul a sebevražednost jiným způsobem stoupla.
Mohlo by vás také zajímat: Stres a sociální média pohánějí u dívek krizi duševního zdraví
Vy teď něco z toho řešíte?
Nedávno jsme získali data od SŽDC (Správa železniční dopravní cesty, pozn. red.) o sebevraždách na železnici za posledních deset let a s jejich pomocí se snažíme identifikovat případné hotspoty. Tam je potom možné nějak zakročit. Například postavením zábran, zvýšením dohledu nebo se na to místo dá třeba cedulka s kontaktem na krizovou linku. I taková minimální intervence může člověku pomoci.
V ČR je ale nejčastější formou oběšení. Tomu se touhle cestou zabránit nedá…
Pak jsou tu další přístupy pomocí terapií, informování veřejnosti nebo přímo prací s jedincem, který se dostane do psychiatrické péče a komunikuje sebevražedné myšlenky. Tam je právě možné věnovat mu zvýšenou pozornost a péči a překlenout tak kritické období.
Jak vlastně probíhá tvoje práce, na čem teď pracujete?
Teď naše práce spočívá ve vypracování studií, které na ten problém upozorní a lépe jej popíší pro nějaké možné praktické dopady. Na podzim jsme vydali tiskovou zprávu o rozsahu toho problému v ČR a ve světě. V současné době totiž neexistuje v ČR žádný komplexní přístup, který by to systematicky řešil. Vyvolalo to docela velkou pozornost, z čehož je evidentní, že toto téma je důležité.
Významně by pomohla formulace a především implementace komplexního nástroje, jakým by mohla být národní strategie prevence sebevražd. Což je mimochodem dlouhodobě doporučováno WHO i jinými mezinárodními aktéry.
Už se téhle problematice před vámi někdo víc věnoval?
Pokud vím, před vznikem PCP (Psychiatrického centra Praha, předchůdce NUDZ) a následně NUDZu se na tohle téma úplně nedostávalo, já jsem tu necelé dva roky. Ale třeba v 90. letech probíhala školení pro praktické lékaře, což je taky důležitý prvek prevence. Aby praktici uměli rozpoznat příznaky deprese a následně toho člověka citlivým způsobem nasměrovat k léčbě. Protože právě deprese může být jedním z těch spouštěčů a může člověka dohnat až k tomu, že ze své situace nevidí jiné východisko.
Takže praktičtí lékaři nemají v tomhle ohledu moc dobrou průpravu?
Tomuto tématu se nedávno věnovala pracovní skupina prevence a výzkumu stigmatu. Kolegové zkoumali, jaké postoje mají praktici a běžná populace k lidem s duševním onemocněním. Zjistili, že v porovnání s Británií jsou u nás stigmatizující postoje častější. A přestože praktičtí lékaři mají v porovnání s obecnou populací lepší postoje, stigma přetrvává. V konečném důsledku pak nemusí být schopni identifikovat možný problém a doporučit pomoc, případně mohou komunikované psychické obtíže podcenit.
Nejsou to ale určitě jenom doktoři, kteří mají na duševně nemocné nelichotivý pohled.
Cílem velkého destigmatizačního projektu, který se nyní rozjíždí, je právě změnit pohled české společnosti na duševní onemocnění. Zlepšení postojů může pomoci i v případě, kdy se lidé budou sami potýkat s nějakou duševní nemocí – nebudou se bát o svých problémech mluvit a spíše vyhledají pomoc.
Duševní onemocnění je častým důvodem k sebevraždě?
Určitě, některé studie udávají, že až u 90 % dokonaných sebevražd je možné identifikovat nějaké duševní onemocnění. Ukazuje se také, že riziko spáchání sebevraždy je vysoké v období po propuštění z hospitalizace pro duševní onemocnění.
Toto je další z našich výzkumných aktivit – s využitím analýzy dat zjistit, jací lidé jsou ve vyšším riziku, abychom byli schopní informovat o tom, se kterými lidmi je potřeba pracovat víc a snažit se zasadit o to, aby dostali lepší návaznou péči.
Pomůže vaší práci nějak probíhající reforma psychiatrické péče?
Určitě, až u nás bude dostupná síť center duševního zdraví, to odkázání člověka na nějakou následnou péči by mělo být snazší a lépe proveditelné. Následná péče může probíhat buď přímo v těch centrech, nebo jako návštěva u ambulantního psychiatra. V současnosti není bohužel dostatečně zajištěna kontinuita péče.
Jsou nějaké skupiny, které mají ke spáchání sebevraždy vyšší sklony?
Jsou nějaké prediktory a rizikové faktory, jako je užívání návykových látek, alkoholismus, u osob s neheterosexuální orientací je evidována vyšší míra sebevražednosti, u starých lidí může být rizikovým faktorem samota, už zmiňovaná duševní onemocnění. Tyhle skupiny lidí jsou pak rizikovější.
U seniorů jsou sebevraždy časté?
Je jich docela dost, často se s tím skloňuje právě ta opuštěnost a nízký sociální kontakt. I to se dá řešit, ale je to práce v trochu jiném sektoru, my na to můžeme upozorňovat, ale to samotné zlepšení souvisí spíše s aktivitami v sociálním sektoru.
Často se mluví o vlivu médií, tedy hlavně těch bulvárních.
Je vysledováno a dokázáno, že necitlivé a obsáhlé referování o sebevraždách třeba slavných lidí (ale ani to není nutné), které je vlastní zejména bulvárním médiím, může vést k tzv. Wertherovu efektu. Ten je pojmenovaný podle románu Utrpení mladého Werthera, po jehož publikování stoupla sebevražednost mladých lidí, kteří čin z knihy napodobovali. V rámci zmiňovaného destigmatizačního projektu vzniká právě i media guide, jehož základní myšlenkou je poučit pracovníky v médiích o tom, jaký vliv může mít jejich práce na společnost. Ten akt se často glorifikuje nebo se interpretuje jako řešení problémů, bývají tam přímo fotografie z místa činu, zmiňují se konkrétní způsoby. To může neblaze působit na osoby ve zvýšeném riziku, které jsou na takové informace citlivější
Jak ale přesvědčit bulvár, aby se choval ohleduplně?
Idea je jít přes dobré příklady. Když se k tomu přihlásí nějaká větší média, můžeme doufat, že je budou ostatní spíš následovat.
Ale je samozřejmě diskutabilní, jestli by něco takového přesvědčilo bulvár, který samozřejmě dobře ví, jak jim takové věci zvyšují čtenost.
Už se to někde podařilo zmírnit?
Ano, třeba ve Vídni měli hodně sebevražd v metru a dost se o tom samozřejmě i psalo. Odborné komunitě se podařilo přesvědčit noviny s velkým podílem mediálního pokrytí státu, aby o tom problému přestaly psát nebo o něm informovaly jen mírně bez nějaké skandalizace a touhy po senzaci. Díky tomu dokázali problém zastavit do té míry, že ty sebevraždy téměř ustaly. Je pozitivní vidět, že se to skutečně dá zařídit, i když třeba jen částečně.
Jak je na tom Evropa? Co třeba severské státy, kde mají často dost „smutné“ počasí?
Tam bývala míra sebevražednosti poměrně vysoká, ale zrovna třeba Finsko nebo Dánsko mají hodně rozvinuté psychiatrické služby, což dost pomáhá a přispívá k nižší sebevražednosti, kterou v těchto státech nyní evidují. V Evropě je sebevražednost hodně vysoká v pobaltských státech a nižší je v jižních státech, kde je to slunce a pohoda. Obecně hůř jsou na tom státy, kde se hodně pije, to dost vypovídá o stavu společnosti. Stejně tak má vliv religiozita nebo rozvodovost. Když je nízká rozvodovost, dá se z toho soudit na jistou soudržnost společnosti, trvalejší hodnoty. To jsou všechno faktory, které situaci ovlivňují.
A Česká republika je na tom jak?
Jsme lehce nad průměrem EU, ale nijak extrémně. Absolutní počet sebevražd v ČR poslední tři čtyři roky klesá a nyní jsme na tom stejně jako třeba před deseti lety. Měli jsme tady nějaké horší období, kdy ten počet začal narůstat, spojuje se to i s ekonomickou krizí.
Jsou nějaká horší období v roce?
Nejčastěji si lidé berou život v jarních měsících. Usuzuje se, že je to tím, že většina společnosti si užívá to veselé jaro, což dává ještě víc vyniknout vlastní nehezké situaci a osobním problémům. Pokud bychom se bavili o kratším časovém horizontu, tak nejrizikovější jsou pondělky, to dává tak nějak smysl, po víkendu přichází návrat do reality.
Existuje nějaký vzorec rizikového chování?
Určitě nepodceňovat, když o tom člověk konkrétně mluví. Nebo když se s vámi loučí, jako kdyby vás měl vidět naposledy, říká věci typu „díky za všechno“, rozdává svůj majetek atp.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
Přečtěte si také: Počty sebevražd se stále zvyšují. Kdo a proč nejčastěji ukončuje život?
