Deprese tu byla vždy. Dříve známá především jako melancholie. Nebo také splín. Ale nikdy tu nebyla v takové míře jako dnes. Více než 350 milionů lidí po celém světě trpí depresí. Teď není řeč o takzvaných depkách z toho, že vám ten pěkný kluk odvedle nelajknul fotku. Ne. Jde o temné stavy mysli. Takové, že tělo posedne smutek, apatie a marnost. „Přes 800 tisíc lidí ročně se kvůli depresivním nemocem zabije. Sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí mládeže ve věku 15 až 29 let,“ upozorňuje Světová zdravotnická organizace. Proč zrovna naše doba? Kde se stala chyba?
Bůh je mrtev! Co teď?
Evropská civilizace prožila v minulém století obrovský šok. Světové války přinesly krom milionů mrtvých i dvě zásadní myšlenky. Zaprvé: Kdyby existoval Bůh, nedopustil by takové hrůzy. Takže není. Zadruhé: Když není Bůh, můj život nemá cíl. Ačkoliv se Evropani v historii již mnohokrát setkali s pochybností, nikdy božský ukazovák nad jejich hlavami nezmizel. Jenže teď zmizel. Bůh je mrtev. A my jsme ho zabili! A tím jsme zabili i jednu z největších odpovědí na otázku smyslu. Už nás nečeká žádný ráj. Ani peklo. Co teď? Právě proto se více a více lidí setkává s démonem dnešní doby – depresí.
Jako noc a den…
Nevyhýbá se nikomu. Ani velkým jménům. Ernest Hemingway, Jackson Pollock, Kurt Cobain. Co mají tito géniové společného? Umění. Všeho druhu.
Velká většina umělců se vypořádávala s těžkými formami deprese.
Mnozí často tíhu světa neunesli a přidali se ke zmíněným statisícům sebevrahů. „My tvůrci jsme všichni blázni. Někteří jsou dotknuti přílišnou veselostí, druzí zase melancholií. Ale všech se bláznovství alespoň trochu dotýká,“ popisoval anglický básník Byron. Nelze samozřejmě mluvit o tom, že každého velkého myslitele a tvůrce sžíraly zevnitř psychické potíže. To ne. Ale u prokletých velikánů se nám skrývá klíč k pochopení toho, jak mohli lidé sužovaní démony vytvářet monumentální nadčasová díla a přežít. Deprese a tvoření jdou totiž ruku v ruce.
Proč? Proč? Proč?
Jak může tento podivný pár fungovat? Záhadně! Lidé trpící depresí se často utápějí v minulosti. Přehrávají si různé situace pořád dokola a snaží se vymyslet, jak to vše mělo být jinak. Nejenom, že tím živí svůj smutek a snižují své sebevědomí, ale zároveň, kupodivu, podporují svou imaginaci a tvůrčí činnost.
Otázka „proč“ se se zhoršujícím stavem objevuje častěji a častěji.
Ve všech různých spojitostech. Proč on? Proč ona? Proč život? Na vnitřní otázky si člověk zákonitě musí odpovídat. A dostáváme se k tomu, jak na první pohled nesourodé věci spolu dokážou existovat. Jak to ale ve vztazích často bývá, jedna strana ničí tu druhou. Která že dominuje?
Zrod tančící hvězdy
Kreativita! Ale nesmí zůstávat jen v hlavě. A už jsme u záhadného klíče velkých umělců. Vytvářet na těžké otázky těžké odpovědi. A jako nejlepší pomocník slouží pero, štětec, kladívko, struna a mnoho dalších záchranářů lidských duší. Dílo, ať už malinká spontánní básnička, nebo monumentální obraz, zastává funkci nejlepšího psychoterapeuta, který jen může existovat. „Jedinec v sobě musí mít chaos, aby dokázal zrodit tančící hvězdu,“ konstatoval temný zjev Nietzsche. Kdo jiný dokáže porozumět vám než vy samotní. Při jakémkoliv druhu tvoření se člověk nutí do nejdůležitější věci, kterou se snaží vyvolat kdejaký doktor. Rozhovoru se sebou samým.
Vyždímu tě a zahodím
Čím je stav vážnější, tím více a lépe lze tvořit. Jenže vše má háček. Kdyby to bylo tak jednoduché, každý s depresí se zapíše do dějin umění, vědy i filozofie. Jenže to dokázalo opravdu jen malé procento ze všech postižených nemocí. O tom to není. Nejdůležitější je se díky kreativitě zvednout ze dna a postupně plavat směrem nahoru, zpět k hlubokému nádechu. Že se někomu povede skvost, patří na druhou kolej. Ale pozor! Proč tedy všechny ty sebevraždy géniů? Proč osudy skončily tak tragicky, i když se mohla duše vypsat v té nejdokonalejší formě?
Tvořit neznamená léčit! Ale pomáhat léčit!
Dobrovolně na kříž
Dostat se z depresí je běh na dlouhou trať. Mnohdy pacienti potřebují silnou podporu okolí a hlavně odborníka, který je povede za zdárným cílem. Při takovém souboji nesmí člověk sáhnout po zdánlivých lécích duše. Drogách.
Hemingway, Pollock a Cobain neměli společnou jen tvorbu, ale i vraha.
V jejich případě alkohol, a u Cobaina navíc heroin. Trpitelé mnohdy sahají právě i po mnohem horších látkách. Možná tím podporují schopnost tvořit, ale zároveň se ničí. Zabíjejí se. Rychle a jistě. Musíme dát stranou mučedníky typu prokletých básníků, kteří se dobrovolně přibíjeli na kříž ve jménu umění. Brát si z nich příklad nelze. Žádné drogy konzumované ve velkém množství nikdy nikoho nezachránily, ani antidepresiva. Vždy přišel trpký konec. Horší než žití s depresemi. Tvořit je tedy důležité. Ale ne nejdůležitější! Navštěvovat odborníka, poslouchat blízké, komunikovat s nimi a čerpat jimi nabízenou lásku. V tom se skrývá tajemství překonání vnitřních démonů!
