Říká se, že nejtěžší je začít. Jak náročné je vrátit se po dovolené k tréninku?
Pro mě je asi největší problém ranní vstávání. Nemám problém s tím si večer protáhnout trénink, ale do bazénu chodíme už v šest či sedm, takže musím vstávat relativně brzy ráno. Vždy si ale připomenu, že velké cíle vyžadují nějakou tu oběť, a tak vstanu a skočím do ledové vody, ať je léto či zima. Myšlenka na ten velký cíl je vždy silnější než to, že se mi zrovna nechce.
Co bys doporučil lidem, co se sportu nevěnují a chtěli by začít? Fungují podle tebe výzvy, např. že za rok uběhnu půlmaraton či zhubnu deset kilo?
Určitě. V mém případě je tou hlavní motivací závod, který je svým způsobem výzva. Prvních pár let to pro mě bylo dokončit závod Ironman. Ať už chcete zhubnout, či máte jinou osobní výzvu, důležitý je ten koncový bod, který máte před sebou. To je obvykle tou hlavní motivací.
Musíte věřit, že několik měsíců či let tréninku a tvrdé práce vás dostanou do bodu, který jste si před tím vytyčili.
Už samotná cesta vás promění. Budete lepší, rychlejší, silnější a zdravější. Hodně také pomáhá sledovat postupný pokrok. Například to, jak se vám zlepšuje fyzička i výkon. Nemusíte se vůbec bát dát si velký, na první pohled nereálný cíl. Jakmile se dostanete do rytmu a dosáhnete některých ze svých dílčích cílů, ten obrovský, dříve nepředstavitelný cíl se vám najednou začne přibližovat mílovými kroky. I proto je důležité si dávat menší, dílčí cíle.
Obtížné je také si motivaci udržet. Co mám dělat, abych i po zdolání osobní výzvy pokračoval?
Tohle je individuální záležitost. Většinou to ale naštěstí funguje tak, že si člověk během např. přípravy na půlmaraton zvykne na běhání do té míry, že v momentě, co půlmaraton zvládne a nemá po něm další cíl, pohyb mu začne chybět. Jak psychicky, tak i hlavně z hlediska hormonálních návyků. Při sportu se člověku vyplavuje velké množství hormonů (např. i tzv. hormon štěstí), což je i vědecky dokázané, a během několikaměsíčního tréninku si na něj tělo zvykne. Samo si pak řekne o nějakou aktivitu, díky které by se k němu opět více dostalo.
Pak si začnete hledat i další výzvy a většinou si chcete i zvýšit laťku. Ať už je to zlepšení času na půlmaratonské trati nebo přechod na maraton, trailový běh či triatlon, těch možností, kam se posunout, je spousta.
Co vidíš jako psychicky nejtěžší část tréninku?
Jako nejtěžší vidím momenty, kdy se člověku nechce a najednou si uvědomí, že je vlastně spousta pohodlnějších činností než jít znovu běhat či plavat nebo ráno vstávat. Takové momenty vždycky přijdou dříve nebo později a rozhodnou o tom, zda uspějete nebo ne.
V těchto chvílích si musíte vzpomenout, proč jste vůbec začali a čím vším jste si už prošli. Vypnout hlavu, nic neřešit a prostě jít trénovat. Tady všem doporučuji si osobní cíl sepsat na papír – nejdřív naplánujete měsíční cíle a pak i týdenní a denní. Takže třeba v pondělí, středu a pátek nemáte tolik práce, a tak v tyto dny v určitý čas jdete běhat. Když to máte takhle černé na bílém, výmluvy se hledají těžko. Když tyto momenty překonáte, budete na sebe i více hrdí, že jste něco dokázali.
Měl jsi někdy moment, kdy sis řekl: „Tak teď na to kašlu, jdu domů“?
Tenhle pocit jsem měl vícekrát. Triatlon je časově náročný sport, protože člověk trénuje tři disciplíny. Když jdete trénovat ráno, odpoledne a pak si uvědomíte, že vás to ještě čeká večer, už to není pouze o tom, že se člověk baví pohybem, ale částečně i povinnost.
Pro mě je hnacím motorem závod. To je i důvod, proč je to pro mě teď psychicky náročnější – od února jsem prakticky nebyl na žádném závodě. Teď je září a ani nevím, zda tento rok nějaké závody budou. Můj cíl se tedy vzdálil do neurčita a udržet se dostatečně motivovaný je proto těžší. Pak je dobré si dávat i menší cíle. Třeba včera jsme absolvovali cyklistický trénink s relativně velkým převýšením na krátké vzdálenosti, což bylo takové malé oživení denní rutiny.
Jsi někdy před závodem nervózní, že se něco nemusí povést?
Jasně. Pokud člověk není alespoň lehce nervózní, většinou to znamená, že do přípravy nedal tolik, kolik měl. Já jsem toho názoru, že když člověk něco opravdu chce, měl by pro to něco obětovat, aby výsledek stál za to. Když se pořádně věnuji přípravě na závod, který pro mě něco znamená, večer před závodem myslím na to, co všechno jsem odtrénoval, kolik času mi to zabralo a že chci druhý den ukázat to nejlepší, co ve mně je. Nervozita je pro mě dobrým znakem, že mi na něčem záleží a že to jen tak nechci hodit za hlavu.
Máš nějaký tip, jak se uklidnit těsně před startem?
Snažím se zaměstnat si hlavu – třeba přemýšlením nad tím, co mě v závodě čeká a co budu dělat v depech mezi jednotlivými sporty. Čas těsně před závodem také trávím lehkou rozcvičkou, kterou se nebojím i prodloužit. Na samotný start přicházím obvykle pět minut před začátkem závodu. Těch pět minut ale stále trvá jako půl hodiny (smích). Nejhorší je, když člověk přijde na start a půl hodiny či hodinu tam čeká.
U triatlonu musí být plavání dost psychicky náročné. Voda cáká kolem, člověk se asi i naloká. Jak si při té startovní mele udržuješ koncentraci?
My triatlonisti máme takový zvyk. Poté, co si v depu necháme kolo, přesuneme se na start plavání, oblečeme se do neoprenu a vždy se rozplaveme. To aby si člověk zvykl na vodu a nestalo se, že na startu skočím do vody a najednou jsem v šoku z toho, že voda je chladnější, než jsem čekal. Rozplavbou si i namočíte neopren, který vám potom bude lépe sedět na těle.
Při hromadných startech se během prvních metrů musíte psychicky připravit na nějaký ten kopanec i na to, že budou lidi plavat kolem vás, přes vás či že vy budete muset přes někoho přeplavat. V prvních sto nebo dvě stě metrech, než si lidi najdou svou skupinku, je to takové hektické, ale pak už si plavete svým tempem. To samé platí pro hromadné starty při běžeckých závodech. Na druhou stranu i tyhle hektičtější začátky mají své kouzlo.
Takže se předem smířit s tím, že člověk dostane loktem nebo kolenem, a s tím jít také do závodu.
Přesně. Také by měl člověk realisticky odhadnout svou výkonnost. Když tedy vím, že nejsem nejlepší plavec, netlačím se dopředu doprostřed, kde bych to měl o poznání náročnější, než kdybych začal trochu vzadu zkraje.
Která část závodu je podle tebe psychicky nejnáročnější a co při ní děláš?
Co se týče triatlonu, záleží na vaší nejsilnější a nejslabší disciplíně, takže je to hodně individuální. Většina lidí se trápí při plavání kvůli tomu, že nejsou zvyklí na uplavání velkých vzdáleností. Často se to taky láme při běhu, což potvrzují i mnozí ironmani. Běh je poslední disciplínou, a tak při něm tělo čerpá ze svých posledních zásob. Nejtěžší momenty obvykle přicházejí v 70–90 % závodu. Tam se projeví, jak silnou máte vůli, jak kvalitní byla vaše příprava a co všechno jste během ní obětovali. Když tohle překonáte, posledních 10 % už nějak doklepete, protože před sebou vidíte cílovou čáru a psychika jde zase nahoru.
Dostal ses během závodu někdy do krize, že sis říkal, že už nemůžeš dál?
Já jsem typ člověka, co má rád různé motivační citáty. Když jsem minulý rok závodil v kazašské Astaně, měl jsem závod výborně rozběhnutý. Po plavání, devadesáti kilometrech na kole a patnácti kilometrech běhu mě najednou přepadla myšlenka, že nastavené tempo nemusím udržet až do konce. Psychicky mě to tak nahlodalo, že jsem se na posledních šesti kilometrech natrápil psychicky víc než při celém Ironmanovi (3,86 km plavání; 180,25 km na kole a 42,2 km běh).
Každých dvě stě metrů jsem na chytrých hodinkách kontroloval své tempo a dokonce jsem byl v takovém myšlenkovém rozpoložení, že jsem i uvažoval, kudy bych si mohl trať zkrátit. Přestal jsem věřit, že závod doběhnu, protože jsem si říkal, že za chvíli přejdu do chůze a z dobře rozběhnutého závodu bude blamáž. Právě v ten moment jsem si připomenul tzv. „pravidlo 40 %“. To říká, že když má člověk pocit, že nemůže, ve skutečnosti je jen na 40 % svého fyzického potenciálu.
Také jsem zvyklý si připomínat, co už mám za sebou. Měsíčně uběhnu 230–250 kilometrů, a tak mě snad pár kilometrů po tom všem nemůže zlomit. V tu chvíli jsem měl před sebou posledních šest a ty jsem už musel zdolat. Tyhle vnitřní rozhovory mi mnohokrát pomohly při překonávání takovýchto těžších momentů.
