Litoměřický Hospic sv. Štěpána letos slaví 15 let své existence. Existence, která pomohla spoustě lidem překročit lávku mezi životem a smrtí. Málokdo si totiž umí představit sebe a blížící se konec. Mnohdy velice bolestivý. Nejenom pro sebe, ale i příbuzné.
Hospic je místo, které vám nabídne prostor pro důstojný odchod z tohoto světa a vašim blízkým odborné rady, jak se vypořádat s nutně přicházejícím koncem. Díky vynikající péči, veselému a milému personálu a krásnému prostředí patří Hospic sv. Štěpána mezi nejlepší instituce svého druhu v České republice. Jen co vejdete, ihned vás vítají. Nejenom personál, ale i ptáčci.
Dvě andulky v kleci si spolu na chodbě notují. Jejich štěbetání uvítalo hned u vchodových dveří i mne. Kdyby mi řekli, že jsem vstoupil do menší polikliniky nebo třeba ubytovny, uvěřil bych, bez váhání. Jenže nápis „Hospic sv. Štěpána“ naprosto mění atmosféru. Ne ovšem v nějak špatnou. Spíše záhadnou. Jako při letním dusnu. Nevíte, zdali bouřka přijde, či ne. V hospicu ale čekám odpověď na něco jiného.
V hlavě mi totiž leží otázka, jestli v místě, odkud se odchází z tohoto světa, naleznu přítomnost Boha.
Proč? Po mém dědovi, který zemřel na rakovinu plic, zbyl pouze popsaný papírek. Popsaný jediným slovem – přežij. Žádné pomoc Bože, žádné prosím. Opravdu si člověk ve chvílích, kdy se mu plní plíce vodou, vzpomene na Pána? Mladý ateista ve mně tvrdí: Nemyslím si!
Radši Gottwald než kříž!
„U nás najdete jen málo pacientů, kteří v Boha nevěří. I naši zaměstnanci jsou převážně věřící,“ říká usměvavá ředitelka ústavu Monika Marková. Že by za vším stálo stáří pacientů a vedení v mládí ke křesťanské víře? Většina pacientů totiž logicky přichází do hospicu v úctyhodném věku. Nyní ho obývá zhruba deset lidí a všichni mají na krku minimálně šest křížků. Jenže s tím se příliš nespokojím. Generační rozdíly jsou málo.
„Zažila jsem pána, který chtěl sundat ze stěny kříž a chtěl tam místo něj pověsit fotku Gottwalda.”
“Pacient přesto v poslední den svého života poprosil sestru, aby si s ním odříkala otčenáš,“ dodává ředitelka. Obrázek opravdu sehnali a pověsili. I když jsme na téměř svatém místě, personál nikterak pacienty neomezuje a snaží se jim plnit přání. Co víc než porozumění na konci života potřebujeme?
Historka s Gottwaldem se těžko vstřebává. Od krvežíznivého komunisty přímo k Bohu. To mi nestačí. Hledání mé drobné pravdy se nevzdávám! Třeba se mi dostane odpovědi v rozhovoru s umírajícím pacientem. Pomalým krokem procházíme čistými a tichými chodbami. Jen z dáli se ozývá cvrlikání ptáčků. Stěny zdobí malby žáků ze zdejších škol, ale i obrázky pacientů. Veselé barvy a vřelé pohledy procházejících sestřiček naprosto kontrastují s posláním této budovy. Přicházíme ke dveřím pokoje pana Klikara. „Dnes je trošku zmatený. Viděl totiž svoji mrtvou manželku. To se v těch finálních fázích stává,“ upozorňuje paní Marková. Člověk si v tu chvíli může připravit tisíce různých otázek. Ale jak se vlastně ptát někoho, kdo brzy opustí náš svět?
Smrt v koutě
Dveře se otevírají. Uvnitř mne něco sepne. Dusno se mění v absolutní nedýchatelno. Jako kdyby v rohu malé místnosti někdo stál. Spíše něco. Smrt? Střed zabírá speciální postel. Na ní leží pan Klikar. Drobný a velice vyhublý. Vedle sedí jeho syn.
Všechny připravené dotazy mi najednou připadají nevhodné. Všechny do jednoho.
Pan Klikar mladší mi nabídne místo k sezení a pouští se do vyprávění životního příběhu otce – sbormistra, který se zasloužil o rozvoj klasické hudby ve východních Čechách. Hrával a učil. Ať už se sborem navštívil jakékoliv místo, vždy dokázal polichotit uchu i zahřát duši každého posluchače.
„Chodím s tatínkem dvakrát týdně na mši svatou do zdejší kapličky. To duchovno tady nikde jinde nenajdete. Jsme za hospic vděční,“ vypráví pan Klikar mladší. Ptát se na víru a Boha už postrádá veškerý smysl.
Bůh tu je. Všude.
Na skřínce naproti posteli stojí soška Panny Marie. V rohu místnosti na stolečku pro změnu leží smotaný růženec. Pan Klikar se najednou pootočí a snaží se něco říct. Jde mu to velice špatně. Sotva dokáže pohybovat rty. „Rád vzpomínám na sbor a na varhany. Rád si hudbu poslechnu i teď,“ zasípá. Vypadá to, že teprve při posledním přemítání nad životem se ukazuje smysl žití toho kterého člověka. Pan Klikar ho našel v hudbě. Žádné moře, žádné dobré jídlo, žádné životní lásky. Pouze ozvěny z dob sborové kariéry a tóny klasické české hudby. Tam nalézá klid a radost. Je tomu tak i v momentech plných bolesti? To se nedozvím. Musím odejít. Pan Klikar potřebuje odpočinek.
Komnata posledního loučení
Pokračujeme. Odbočujeme z hlavní chodby a sestupujeme níže po schodišti. S každým schodem dolů se snižuje teplota. Sestřička v předsíňce nám otevírá dveře. Sklípek. S malým okýnkem těsně u stropu. U stěny stolek. Na něm kříž a okvětní plátky. „Tady se loučí pozůstalí se zesnulým. Naposledy proběhlo loučení, bohužel, dnes ráno,“ říká ředitelka. Jeden by si myslel, že mráz, který tu přebíhá po zádech, není nic neobvyklého. Musí se zde udržovat chladno kvůli mrtvým tělům čekajícím na poslední sbohem. Ale tento mráz není způsoben teplotou. Jakoby nás už chvíli něco pozorovalo. Od návštěvy pokoje pana Klikara. Prohlíží si mě snad smrt? Mnou hledaný Bůh to rozhodně nebude!
Pocit děsu se rozplynul spolu se smíchem sestřičky z chodby. „Mnozí si myslí, že jsme tu nonstop smutní. Kdepak. Člověk si tu musí zachovat pozitivní náladu. Je důležitá pro nás i pro pacienty. Dost tu spolu vtipkujeme,“ vysvětluje sestřička. Blížíme se k závěru. Míjíme malou kapličku, která tvoří součást budovy. Bohoslužby a mše tu fungují úplně normálně. Pokud pacient nemůže chodit, dopraví ho sem sestřička na pojízdné posteli. Bezpečné místo na dosah. Pro každého. Až na mě. Kříže, oltář, lavice. Úcta ano, ale pocit bezpečí ne, ani když jsem zdráv. Odpovědi jsem se nedočkal.
U východu z hospicu se ještě na chviličku zastavuji u andulek. Už nezpívají. Přestaly, protože se k některému z pacientů přiblížila smrt? Nebo snad na chvíli sundala své pařáty z některého z nich? To zůstane záhadou. Stejně jako to, jak zde lidé mohou věřit i přes všechno své trápení. Záhadou hlavně pro nás, generaci mladých bezvěrců.
Jak se vypořádáme se smrtí my? Přijde spása?
Ne. Nás nikdo nezachrání. Nezbyde nic jiného, než si vystačit s tužkou, papírkem a slovem přežij. Ale nemusíme v tom být sami. U sv. Štěpána najdeme otevřenou náruč. Věřící, nevěřící, tlustý, hubený. To nehraje roli. Počkají tu na nás. Připraveni mírnit naše tělesné i duševní bolesti. Až budu umírat, mám jasno kde!
P. S. Pan Klikar od naší návštěvy vydržel ještě několik měsíců. Krásných měsíců. Jeho stav se zlepšil. Trávil čas s rodinou. V posledním měsíci života i přes zdravotní potíže chtěl stále navštěvovat bohoslužby. Zemřel za přítomnosti syna.
