Není totiž hádka jako hádka, a pokud jsou děti svědky toho, že spolu jejich rodiče nesouhlasí a vedou spolu plamennou, přesto však smysluplnou diskusi, může jim to ve výsledku pomoci s rozvojem kritického myšlení. Odborníci na problematiku rodinných konfliktů (ano, to existuje) rozlišují dva druhy hádek: konstruktivní a destruktivní. Není překvapením, že s tím prvním nemají problém a s tím druhým velký. Říkají, že nezáleží na množství ani intenzitě hádek, ale na tom, jakým způsobem probíhají. Děti potřebují pocit bezpečí, a pokud ho během rodičovské hádky ztrácejí, je to špatně. Když jejich bezpečný prostor v rodině hádka neohrožuje, může je dokonce i obohatit. Jak to?
Toleranci, ne cenzuru
Adam Grant, profesor psychologie na univerzitě ve Whartonu a autor knihy Originály: Jak nonkonformisti hýbou světem, popsal ve své eseji pro nedělní přílohu The New York Times, jak „správné hádání“ pomáhá dětem samostatně myslet a umožňuje jim rozvíjet kreativitu. Místo vykazování nesouhlasných hlasů pryč z místnosti, je učí debatovat.
Účast u konstruktivních konfliktů může dětem pomoci osvojit si schopnost tolerance a pochopit jiný úhel pohledu na věc, aniž by to v jejich budoucím životě nutně vedlo k trollingu, nadávání, urážkám nebo snaze o cenzuru.
Ano, lidé se (někdy) hádají
„Většina rodičů své neshody před dětmi tají. Chtějí se prezentovat jako jednotná fronta a nechtějí, aby si děti dělaly starosti. Když spolu ale rodiče otevřeně nesouhlasí, děti se naučí samostatnému úsudku. Zjistí, že žádná autorita nemá monopol na pravdu a máloco na světě je černobílé. Raději než přejímáním názorů druhých se řídí svým vlastním úsudkem,“ píše Grant. Odvolává se při tom na studii výzkumníků z University of Rochester and Notre Dame z roku 2009, která si na dobu tří let vzala pod drobnohled 235 rodin s dětmi ve věku od pěti do sedmi let.
Mohlo by vás také zajímat: Mohou rodiče za psychické poruchy svých dětí?
Jak konstruktivně nesouhlasit
Výzkumníci požádali rodiče, aby jim podávali hlášení o tom, jak doma řeší problematické otázky (dokonce je u toho natáčeli a jejich hádky pak analyzovali a dělili na destruktivní či konstruktivní). Děti, jejichž rodiče se hádali konstruktivně, se cítily emocionálně v bezpečí a vykazovaly vyšší míru empatie a zájmu o druhé po celou dobu trvání výzkumu. Také jejich tzv. prosociální chování, tedy například přátelské chování ke spolužákům, bylo více rozvinuté. „Poprvé jsme našli důkaz o pozitivním vlivu manželských konfliktů na dětské chování, místo doposud prosazovaného zjednodušeného černého nazírání na negativní odpovědi nebo problematické dohadování,“ píše se v závěru studie.
Zdá se navýsost jasné, že pokud chceme vychovávat děti, které nemají pouze tah na branku, ale také samostatně myslí a angažují se ve společnosti, musíme je naučit, jak konstruktivně vyjádřit svůj nesouhlas s jinými.
Dej mi ruku a pak mluv!
Jako obvykle jsou činy přece jenom více než slova. Proto Grant nabízí i pár tipů pro efektivní hádání se. Říká, že rodiče by měli:
- stavět to jako debatu, nikoliv konflikt,
- argumentovat, ale i poslouchat,
- interpretovat pohled druhé strany s co možná největším respektem,
- přiznat si, ve kterých bodech s kritikou souhlasíte a co si z ní můžete vzít.
Co ale pokud děti nahlížejí na vaše věcné debaty jako na hádky? „Zeptejte se jich, podle čeho by mohly poznat, že se nehádáte? Jak podle nich vypadá zdravý nesouhlas?“ nabízí Grant i cestu z patové situace. „A když vám řeknou, že chtějí, abyste se u toho třeba drželi za ruce, tak jim vyhovte. Ačkoliv se to může jevit divně,“ uzavírá pan psycholog.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
