Elektrokonvulzivní terapie zažívá renesanci. Každým rokem se více těžce nemocných odhodlá přistoupit na společensky nepochopenou léčebnou metodu. Jen si představte, jak někomu říkáte, že jste prošli takovouto léčbou. Jen těžko. Prvně totiž budete muset přiznat, že trpíte psychickou poruchou. Přidejte k tomu elektrody na hlavě, a v očích nezasvěceného jste úplným bláznem. Přitom naprosto zbytečně. Elektrokonvulzivní terapie, zkráceně EKT, si v psychiatrii vydobyla své místo naprosto oprávněně. To, jak probíhá dnes, se rozhodně nedá srovnat s dobou, kdy začínala, i když právě tak si ji většina lidí představuje. Dnes se k léčbě šoky přistupuje s maximální šetrností. Sice jde stále o mezní léčbu, která přináší mnohá rizika, ale zároveň dokáže zachránit ty nejtěžší případy rezistentních depresivních poruch, mánií, obsedantně kompulzivních poruch, schizofrenie a letální katatonie.
Římští úhoři a kafr
S elektřinou jako lékem pracovali již staří Římané, kteří při velkých bolestech hlavy přikládali k tělu elektrické úhoře. Přelomovou se však stala první polovina dvacátého století. Italové Ugo Cerletti a Lucio Bini navázali na poznatky předešlého objevu chemické konvulzivní terapie, která spočívala ve vyvolání záchvatu pomocí vpíchnuté chemikálie, zpočátku kafru. Pánové navrhli nový způsob, dle jejich dosavadních výzkumů mnohem účinnější. Krátké proudy elektřiny způsobovaly mnohem přesněji požadované konvulze, tedy záchvaty. V dubnu roku 1938 proběhla první úspěšná léčba.
Muž trpící psychotickou a manickou epizodou podstupoval terapie každý druhý den po dobu tří týdnů. Došlo k úplnému uzdravení bez výrazných vedlejších účinků.
Přečtěte si také: Naděje pro ochrnuté: vědci přeučili neurony ochrnutých myší
Kosti lámající šoky
Z počátku však patřil mezi výjimky. EKT ve své prvotní podobě způsobovala širokou škálu zdravotních komplikací – poškození krátkodobé paměti, vymazání vzpomínek, tiky, paniku, samovolné záchvaty i smrt. Specifikem byly zpočátku zlámané kosti a potrhané svalstvo. Tělo se v křečích nekontrolovatelně zmítalo. Ke změně došlo v polovině dvacátého století, kdy se objevila první myorelaxancia, látky způsobující uvolnění svalů. Od známého jedu kurare, který v malých dávkách umrtvoval svalstvo, až k mnohem šetrnějšímu sukcinylcholinu. Postupem času se z elektrokonvulzivní terapie stala sice značně neprozkoumaná, ale zato funkční metoda léčby v psychiatrii. V šedesátých letech, kdy se na trhu objevila první antidepresiva, se vývoj opět obrátil. Psychofarmaka potlačila EKT i další rozporuplné léčebné postupy jako například lobotomii. I před vynálezem prášku totiž společnost elektrošoky jako léčbu příliš nepřijímala. Zaprvé kvůli případům použití EKT bez souhlasu nemocného a dále kvůli vedlejším účinkům. Svou roli v odklonu od elektrošoků sehrálo například i umění.
Film Přelet nad kukaččím hnízdem a jeho knižní předloha Vyhoďme ho z kola ven napsaná beatnikem Kenem Keseym se staly v podstatě symbolem boje za šetrný přístup k psychicky nemocným.
Nevysvětlitelná pomoc
A jak že vůbec elektrošoková terapie dokáže něco jako těžkou depresi zapudit? To doposud není známo. Zpočátku se lékařská komora rozdělovala na dvě skupiny. Jedna věřila, že elektrošoky pomáhají především u poruch, u nichž se pacient sám chce trestat za životní chyby, tedy například u těžkých případů deprese, při kterých se zvyšuje riziko sebevraždy. Druhá skupina věřila ve vliv EKT v biologické rovině. Dnes se většina přiklání k fyzickému vlivu na tkáň mozku. Někteří tvrdí, že lehké poškození vyvolá proces regenerace, který by se jinak samovolně nespustil. Tím se „opraví“ špatně vytvořené trasy v mozku, blokující produkci hormonů, například serotoninu. Ale úplné sjednocení neexistuje. Léčba pomocí EKT totiž u mnohých pacientů slouží pouze jako dočasné zlepšení krizového stavu. Proto se také elektrokonvulzivní terapie předepisuje jen u těžkých psychických stavů spojených s ohrožením života.
Úleva versus zapomnění
Dnešní forma terapie má s výše popsanými riziky jen málo společného. Smrt nastává dle různých průzkumů v 0,0021 % až 0,8 % všech případů, přičemž za ní nejčastěji stojí přehnaná reakce na anestezii. Jediný znepokojující vedlejší účinek je porušení paměti. Právě tento efekt dělí pacienty na ty, kteří se léčbou zachránili, a ty, u kterých došlo k vyléčení symptomů poruch za cenu ztráty vzpomínek a vědomostí. Roli v poškození hraje spousta faktorů – věk, zdravotní stav a počet absolvovaných šokových terapií a jejich síla. U fyzicky zdatného jedince dochází zpravidla k navrácení do normálu během patnácti dní od absolvování poslední terapie. Do fyzického normálu. Psychická stránka totiž zažívá markantní zlepšení.
Když se vše podaří, mozek nemocného překoná neproniknutelnou skořápku poruchy a za pomoci psychoterapie zapudí nemoc úplně nebo do vědomě zvladatelného stavu.
Paradox defibrilace
I přes zcela jasný přínos pro zdraví člověka zůstává elektrokonvulzivní terapie v očích veřejnosti něčím barbarským a nepřípustným. A přitom v jiných případech je elektřina jako metoda záchrany života naprosto přijatelná. Defibrilace zachrání denně nespočet lidských životů, přitom jde o částečně srovnatelnou metodu s EKT. V případě elektrokonvulzivní terapie se dnes doporučuje šest až dvanáct šokových terapií podle závažnosti. Vždy dochází k uspání a uvolnění svalstva, umístění elektrod na hlavu a krátkým elektrickým výbojům vyvolávajícím léčebné záchvaty. Vše pod přísným monitoringem životních funkcí pacienta. Nemocný během anestezie necítí žádnou bolest. Po probuzení se může objevit nevolnost, zmatenost a otupělost. Po krátké době se jako u jiných zákroků v anestezii tělo navrací do normálu. Po třetí až čtvrté konvulzi dochází ke zlepšení. Pokud ne, musí se změnit forma terapie.
Ne stigmatizaci
Léčba pomocí elektrokonvulze probíhá v České republice hned na několika místech. Na metodu se specializuje například VFN v Praze a Psychiatrická nemocnice Bohnice. Odborní lékaři zajistí její hladký průběh. Samozřejmě po vyloučení všech ostatních, méně rizikových způsobů. Pokud patříte mezi blízké nemocných, nepodléhejte všeobecným falešným představám o elektrošokové terapii a poruchách samotných. Nejdůležitější pro úplné uzdravení jsou podpora, empatie a absence předsudků. A vlastně i pokud nepatříte. Psychická porucha je stejně závažná jako jakékoliv jiné těžké zdravotní potíže. Podceňováním a zmenšováním závažnosti deprese, mánie a dalších poruch se jejich síla akorát zvětší. A další skřípající lano a krev tekoucí ze zápěstí svět opravdu nepotřebuje.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Jak funguje novičok a další chemické zbraně?
