Bude podle vás letošní návrat do školy po prázdninách pro děti jiný než v předchozích letech? Přece jen máme za sebou rok pandemie a izolace.
Renáta: Určitě to poznamenalo úplně všechny, jak děti a rodiče, tak i učitele. To je vidět na první pohled. S některými staršími dětmi jsem v kontaktu i teď o prázdninách, chodí ke mně na terapie nebo máme online konzultace a je vidět, že se toho návratu obávají.
Kateřina: Díky tomu, že před koncem roku se studenti ještě na několik týdnů vrátili do školy, ten nástup nebude tak kritický. Stihli si zase znovu zvyknout na kolektiv. Už se ale opět mluví o nových mutacích koronaviru a zhoršování situace, a tak daleko náročnější pro ně bude ta nejistota. Bojí se, že nastoupí do školy, vše bude jako dřív a za měsíc je zase někdo pošle domů. To je určitě teď vůbec největší problém.
Vidíte to! A já myslela, že ten největší problém pro ně bude začlenit se znovu do kolektivu. Že tou izolací jejich vztahy utrpěly.
Kateřina: Určitě to bylo horší v minulém roce, kdy se v tvrdém lockdownu nemohli mladí navzájem ani potkávat. Toto léto už ale mohli trávit s přáteli, na táborech, v kavárnách a tak dál. Ale u introvertnějších jedinců to samozřejmě problém být může.
Renáta: U dětí je to hodně individuální, ale myslím si, že těch, kterým izolace vyhovovala, bylo spíše menší množství. Takže můžu potvrdit, že ten problém není ani tak návrat, jako spíše obava z toho, co bude. Neustálé změny opakovaně nabourávají jejich životní rytmus a to děti nenesou dobře.
Problém není ani tak návrat, jako spíše obava z toho, co bude. Neustálé změny opakovaně nabourávají jejich životní rytmus a to děti nenesou dobře.
Po návratu do školy koncem minulého školního roku na ně navíc byl ze strany některých učitelů vyvíjen velký tlak, snažili se s žáky všechno dohnat. Tak toho se teď také mohou děti obávat.
Je něco, co mohou rodiče udělat, aby dětem nástup do školy usnadnili?
Renáta: Na to bohužel neexistuje jednoduchý návod. Důležité je se na dítě umět „naladit“, povídat si s ním a ptát se, co potřebuje. Účinná pomoc nikdy nemůže vycházet z toho, že rodič dělá něco, co je správné, ale spíše že se dokáže přizpůsobit dítěti a jeho individuálním potřebám. Vnímám například to, že dříve výkonově orientovaní rodiče už polevili, protože pochopili, že jejich děti jsou po dlouhé domácí výuce vyčerpané.
Dobrá cesta je netlačit dítě k tomu, aby plnilo představy rodičů, vysvětlovat, proč je něco potřeba, například pokud jde o různá speciální opatření ve škole, nebo pomáhat s výukou, pokud je dítě pozadu.
Dříve výkonově orientovaní rodiče už polevili, protože pochopili, že jejich děti jsou po dlouhé domácí výuce vyčerpané.
Kateřina: U dospívajících dětí toho rodič zase tolik nezmůže. Ale stále platí: Důležité je to „nehrotit“, neřešit například hned od počátku známky. V podstatě ani učitelé by teď neměli ze začátku tolik tlačit na výkon, ale spíše se zaměřit na socializaci a opětovné nastavení režimu a neřešit, že si toho děti z distanční výuky zase tolik nepamatují.
Ani učitelé by teď neměli ze začátku tolik tlačit na výkon, ale spíše se zaměřit na socializaci a opětovné nastavení režimu
Jak vlastně vypadá práce školního psychologa? Jak se k vám dostane informace o konkrétním problému?
Renáta: Ta práce je hodně pestrá a nedá se to příliš zobecnit. Někdy mě osloví ředitel školy nebo třídní učitel, že je ve třídě nějaký problém, a já se potom zapojím do výuky, pozoruji, co se ve třídě děje, a předávám pak třídnímu učiteli své postřehy, se kterými dále pracuje.
Někdy se mi ozve přímo rodič, já se s ním potkám, potkám se i s dítětem a problém konzultujeme. Někdy dokonce ta potřeba řešit problém vychází od samotného dítěte. To když rodiče doma nereagují a ono už neví, kudy kam.
Jaké problémy musíte nejčastěji řešit? Změnilo se to nějak během pandemie?
Renáta: U malých dětí jsou to zejména problémy v komunikaci, které souvisí s nedávnou izolací. Nejde však jen o mezilidskou komunikaci, ale třeba také prezentaci vlastní práce před lidmi, projevy ve třídě. Objevuje se samozřejmě i šikana. Je to vždy hodně závislé na věku. Starší děti někdy chtějí řešit i některé mimoškolní věci, jako například problémy s láskou a tak podobně.
Kateřina: U dospívajících jsou to z velké části úzkosti, panické stavy, stísněnost. Výskyt těchto problémů se extrémně zvýšil během izolace. Podle průzkumů právě u mladých lidí do 24 let během pandemie nejvíce vzrostl výskyt depresí a úzkostí, a to po celém světě.
Podle průzkumů právě u mladých lidí do 24 let během pandemie nejvíce vzrostl výskyt depresí a úzkostí, a to po celém světě.
Jakým způsobem tyto problémy může řešit školní psycholog?
Kateřina: Pokud jde skutečně o vážné stavy, odkazuji děti na kliniku, případně rovnou do nemocnice. To je ale velmi výjimečné. U lehčích stavů jsem studentům k dispozici ke konzultacím, pomáhám jim problém pochopit a pracovat s ním. Vyhledávám pro ně také psychoterapeuty, což je ale bohužel velmi obtížné.
Zvláště u nezletilých studentů, jejichž rodiče si nemohou dovolit soukromého psychoterapeuta, je to v našich končinách téměř nemožné. To vnímám jako opravdu velký problém.
Jak by se měli rodiče zachovat, pokud u dítěte podobné problémy pozorují?
Kateřina: V první řadě by se měli zbavit pocitu, že když má dítě nějaký psychický problém, tak jde o jejich osobní selhání, a měli by se místo toho snažit zajistit mu odbornou pomoc. Dospívání samo o sobě je vždy náročné a současná situace tomu nepřidává, takže je pochopitelné, že mladí občas trpí a nevědí si rady.
Většina problémů se dá řešit. Existují techniky a postupy, které mohou pomoci zbavit se problémů úplně. To, že má někdo například úzkosti, ještě neznamená, že je hned nemocný, že má poruchu.
Renáta: Musím říct, že v tomto případě může hrát velkou roli i učitel. Pokud má dítě úzkosti ve škole, dost záleží na tom, jak se k němu zachová. Měl by mu dokázat vytvořit pocit bezpečí, nabídnout mu třeba čaj a věnovat mu pozornost.
Nechtít po něm, aby něco v danou chvíli řešilo, odpovídalo na otázky. Ale rodina je základ všeho, tam musí být pocit bezpečí a stálý rytmus. Škola je pak už další částí skládačky. Vše musí fungovat jako celek.
Rodina je základ všeho, tam musí být pocit bezpečí a stálý rytmus. Škola je pak už další částí skládačky. Vše musí fungovat jako celek.
Existují nějaká výstražná znamení v chování dětí, která by rodič neměl ignorovat?
Renáta: Změny vždy nastávají s věkem, takže není třeba se hned stresovat, pokud dítě začne mít jiné zájmy, chová se jinak. Je třeba to ale samozřejmě sledovat, být nablízku, fungovat jako záchranná brzda.
Rodič by měl určitě zbystřit, pokud změna nastane příliš rychle. Může jít například o náhlou apatii, změny nálad, nechuť k jídlu či naopak přejídání, ztrátu koncentrace, nechuť chodit do školy či zhoršený prospěch. V takovém případě je třeba do toho vstoupit a snažit se najít příčinu problému.
Kateřina: Je to tak, vždy jsou to hlavně náhlé změny. Aktivní děti jsou najednou bez zájmu, naopak klidné děti jsou nervózní a tak dál. U dospívajících je to často těžké poznat, mají své nálady, nechtějí se s rodiči tolik bavit. Ale když například děti tráví hodně času mimo domov, měli by se určitě rodiče zajímat o to, kde a jak ho tráví.
PhDr. Mgr. Renáta Složilová
Magisterský titul získala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V roce 2011 složila rigorózní zkoušku na Katedře sociální práce FF UK. Je členkou Psychoterapeutické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně a České asociace pro psychoterapii. Na částečný úvazek pracuje jako školní psycholožka na Waldorfské škole Příbram – MŠ, ZŠ a SŠ. Má dceru.
Mgr. Kateřina Synková
Vystudovala psychologii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Pracovala jako školní psycholožka a učitelka společenských věd na několika pražských gymnáziích. V současnosti působí na Gymnáziu bratří Čapků a Prvním českém soukromém středním odborném učilišti v Praze-Hostivaři.
