Holek, které propadly downhillu, v Česku moc není. Když se podíváte na jejich facebookovou stránku DH girls, zjistíte, že to jsou opravdu drsňačky, které se jen tak něčeho nezaleknou.
Proč zrovna downhill?
Už jako dítě jsem byla jiná, nebavily mě normální věci a hledala jsem odlišnosti úplně ve všem, takže i ve sportu. Začala jsem tím, že jsem si koupila „pevňáka“, dirtové kolo, se kterým se dá skákat a dělat různé triky. Jenže tři týdny po tom, co jsem začala jezdit, jsem otěhotněla. Jak rychle jsem začala, tak rychle jsem i skončila.
Kdy jste se k ježdění zase vrátila?
V osmadvaceti. Zůstala jsem sama se synem a během víkendů, kdy byl u svého táty, jsem neměla co dělat. Bydlela jsem u rodičů v části Prahy, kde je silná základna bikerů, skamarádila jsem se s nimi a chtěla si to vyzkoušet. Naštěstí jeden z nich měl dvě kola, tak mi jedno půjčil.
Byl downhill láska na první pohled?
Jo. Poprvé jsem jela na Monínci, což je malý kopec kus za Prahou. Hned v první jízdě jsem sice spadla, ale i tak mě to chytlo. Na začátku jezdíte pomalinku, takže i když se hodně padá, není to tak strašné.
I tak ale musí být člověk cvok, aby to pustil z kopce dolů, ne?
Máme spoustu chráničů a chodíme jako robocopové… Ale po pravdě – asi to fakt není sport pro každého. To platí o chlapech stejně jako o holkách. Je důležité mít v sobě dost odvahy a zapálení jít do rizika a překonat sama sebe. Počítat s tím, že spadnete, ale pak vstát, sednout na kolo a pustit se do toho znovu. Naplno, nebrzdit, nenechat se ovládnout strachem.
A bojíte se?
Možná to vypadá, že nemáme strach, ale bojíme se. Když mám jet prvně nějaký kopec, tak se modlím, abych se dostala v pohodě dolů. Umíme se strachem pracovat, překonávat ho.
Jak?
Jsem radši, když nad jízdou vůbec nestihnu přemýšlet. Prostě vyjedu nahoru, vezmu si helmu a vyrazím. Čím víc se nahoře začnu mrcasit, tím je to horší. Ale to je v tréninku. V závodě pracují nervy naplno, tam prostě musím sjet až dolů, navíc co nejrychleji. Takže si pouštím muziku, s nikým se moc nebavím, uzavřu se do sebe. Snažím se na sebe netlačit a říkám si: Sjeď to v pohodě, a budeš spokojená. Někdy se to povede, jindy ne. Nejhorší je jízda lanovkou nahoru, to jsou dlouhé minuty…
Co je na downhillu nejtěžší?
Že ty kopce nejsou malé ani krátké. Je to hodně na kondičku. Zatímco v tréninku si dám jen kus, a když toho mám plný brejle, tak si orazím, v závodě se to jede komplet a jediný prostor, kde si odfrknu, jsou zatáčky, klopenky, ve kterých si na dvě vteřinky sednu, ale pak musím zase na nohy.
Jak teda vypadá příprava?
Je to sice sezonní sport, ale trénink by měl být celoroční. V létě je to hlavně ježdění, v zimě pak posilovna. Důležité je trénovat kondici, sílu, výbušnost i vytrvalost, protože musím vydržet jet naplno pět minut. Stejně podstatný je i strečink, zkrácené svaly jsou při ovládání kola hodně znát. K tomu spousta bikerů běhá, plave a tak. Ale na druhou stranu znám i týpky, co to vůbec neřeší a třeba ani nechodí do posilovny.
A co technika jízdy?
Ta hraje samozřejmě největší roli. Když jsem se do ježdění zamilovala, šla jsem si koupit celoodpružené kolo a všichni okolo mi říkali: „Neblbni, kup si pevňáka a nauč se nejdřív jezdit na něm.“ Prosadila jsem si svou, ale dneska vím, že to byla super rada. Celoodpružené kolo odpustí spoustu chyb, ale když nevíte, jak máte kolo ovládat, ovládá ono vás. K pilování techniky slouží pumptracky, ten nejznámější je v Praze na Štvanici. Pokud si myslíte, že v boulích a zatáčkách se nic nenaučíte, jste na omylu – spousta lidí třeba neumí správně projet zatáčku tak, aby nabrali rychlost, místo aby zpomalili.
Navíc musíte umět padat…
Když se umíte schoulit a nerozplácnete se jako žába na kámen, je to určitě lepší. Ovšem často už nic nevymyslíte a během zlomku vteřiny ležíte. Můžete se maximálně připravit na to, že to bude bolet. Nebo zkusit zahodit kolo, což vyžaduje trénink, protože většinou mají lidé tendenci se svých miláčků držet do poslední chvíle. Pak je pád horší, protože se na zemi motají i s kolem.
Liší se nějak chlapská a ženská jízda?
Moc rozdílů nevidím. Kluci mají asi větší odvahu zkoušet cesty, které bychom my na trati nevolily, ale když už je jednou projedou, tak do toho pak jdeme taky. A mají taky menší problém s většími skoky, holky se k nim propracovávají déle. Ale jako první mě napadlo něco jiného…
Povídejte.
Ženské na kole na rozdíl od chlapů špulí zadky. Je to vidět na první pohled. Nejsme na to moc hrdé, ale je to asi záležitost anatomie. Ideál je zbavit se toho a jet nahrbená jako chlap. I když je to důvod, proč někteří chlapi za holkami rádi jezdí. Zvlášť když se jim pak roztrhnou kalhoty.
Cože?
To není nic zvláštního. Stačí si škrtnout o zadní gumu při prudkém sjezdu nebo dopadu. Zní to legračně, ale sranda to není – dost to bolí…
Kolik holek vlastně jezdí downhill?
Je nás málo. Pokud se nás na závodě sejde pět, je to super. Někdy to nedělá dobrotu, někteří chlapi těžce koušou, když je třeba porazíme. Ale většinou jsou fajn a spíš si ze sebe dělají legraci.
Přibývá závodnic?
Trochu ano. Ale zároveň taky odcházejí, protože zakládají rodiny. S děckem je to pak psychicky náročnější. Je klika, že jsem neměla kolo, když mi bylo dvacet, a do všeho jsem šla po hlavě. Dneska je mi třicet, doma mám prcka a díky němu i větší zábrany. Dávám na sebe pozor, a když se na něco necítím, nejdu do plného rizika. Pádům a zraněním se ani tak nevyhnete. Když se sejdou bikeři, tak se špičkují, kde všude mají železo. Všechny holky, co závodí, už nějaký ten úraz za sebou taky mají.
A vy?
Měla jsem zlomenou pažní kost, urvané vazy v rameni, nějaký ten otřes mozku, pohmožděné rameno a naposledy přetržené vazy v kolenu. A k tomu ještě miliarda modřin a odřenin.
Tak mě napadá, co řeknete synovi, když si bude chtít downhill zkusit?
Nechci, aby jezdil downhill, ale nic mu zakazovat nebudu. Naštěstí je spíš na fotbal, ke kterému ho vede jako bývalý profík jeho děda. Tam mu aspoň nic moc nehrozí.
Jak je to s penězi?
Downhill stojí ranec. Dobré kolo pořídíte od 80 tisíc, cena se ale může klidně vyšplhat až na 200 tisíc. Ochranná výbava je za dalších 15 tisíc, ale když chcete třeba ultralehkou helmu z karbonu, tak jen za ni dáte klidně 12 tisíc. A pak trefíte kámen a můžete ji rovnou vyhodit. Další věc je spotřební materiál, servis po sezoně, to jsou další tisíce.
Navzdory tomu všemu– kdyby chtěl s downhillem někdo začít, co byste poradila?
Vždycky říkám, aby si lidé hned nekupovali kolo, ale šli to nejdříve vyzkoušet. V Česku je pár bikeparků, kde se dají kola půjčit a ochutnat si pocit z jízdy. Uvidí, že downhill je trochu jiné ježdění a taky downhillová kola jsou jiná. Nedá se s nimi pořádně jezdit ani po rovině, natož do kopce, protože jsou těžká a mají široké gumy s velkými vzorky. Rozšlapat takové kolo stojí obrovskou porci energie. Je to jako bitevní loď, která vás sveze těžkým terénem z kopce, ale na nic jiného už moc uzpůsobená není. Díky tomu ale kolo zase odfiltruje i velké kameny nebo kořeny, takže ani v náročnějším terénu to není žádná „vejtřaska“.
www.shocktherapy.cz
https://www.facebook.com/DHgirlsCZ
Bude vás také zajímat: Tři ženy současnosti, které dobývají svět
