Domovy důchodců v celém Německu staví falešné autobusové zastávky, aby shromáždily obyvatele s demencí, kteří se snaží ujet.
Zastávky navíc pomáhají i pacientům. Mají pocit, že někam patří a že mají co dělat. “Lidé trpící demencí mohou být velmi neklidní,” řekla místním novinám ředitelka domova důchodců Simona Zimurová. “Jsou neustále v pohybu a také se snaží utéct.”
Domov se nakonec rozhodl, že se bude řídit heslem: Pokud je nemůžete porazit, přidejte se na jejich stranu. V zahradě u pacientů s Alzheimerovou chorobou tedy nainstalovali zastávky .
Mnoho z nich tam pak hodiny sedí a čeká na autobus, který nikdy nepřijede. Přesvědčit je, že to není potřeba, je boj s větrnými mlýny. Stejně jako vysvětlit, že se nemají stresovat zapnutou troubou v bytě, který už neexistuje 30 let.
V Německu neexistuje žádný trest pro vězně, kteří se snažili uniknout z vězení, protože být svobodný je základní lidský instinkt.
U lidí s demencí se nemůžete spoléhat na racionální argumentaci. Je to něco, jako když se baví puberťák s rodičem. Oba jsou přesvědčeni, že druhá strana trpí těžkou demencí. Strany se nemohou prolnout. Jedna z nich musí vstoupit do reality protivníka.
Zaměstnanci důchoďáků jsou teď tedy upozorněni na paní, která trvá na tom, že musí jet domů vařit večeři pro dávno mrtvého manžela. A nebo na někoho, kdo vyrazil za svým expartnerem, ale po pěti minutách čekání už neví, proč tam sedí.
Když se ale tihle lidé vrátí do domova důchodců, cítí se lépe. Rozhodně lépe, než kdyby je někdo chytil za ruku hned ve dveřích, tak jako u nás. Ten pocit svobody je uklidňující.
V domově důchodců ve městě Remsheidu šli ještě dál. Zastávku postavili včetně falešných jízdních řádů starých 30 let a s reklamou z let šedesátých. Zatímco totiž demence ničí krátkodobou paměť, dlouhodobá paměť může být v lepším stavu. Důvěrný pocit něčeho známého tak může důchodcům dodat ještě více klidu.
