K šílenství stačí občas opravdu málo. Své o tom ví lidé trpící coulrofobií. Co to znamená? Zjednodušeně paniku z klaunů. Nepleťte si to ale s normálním strachem, který prožíváte u dívání se na horory. Vysoký tep, studený pot, stažené hrdlo, bolest na hrudi, neovladatelný třes, motání hlavy. Coulrofobik v přítomnosti jakéhokoliv klauna, třeba jen na obrázku, přichází o rozum. Doslova a do písmene. Závažné případy dokonce vnímají pouhou kombinaci klasických klaunských barev jako blížící se nebezpečí z pekelného cirkusu. Jak je ale možné, že vtipná postavička snažící se pobavit dítka stojí za tak vážnou poruchou?
Slzy za veselou maskou
Za kořeny problému se musíme vypravit do středověku. Každý správný panovník měl na dvoře blázna. Někdy šlo o moudrého rádce, jindy zase o pošahance, který sloužil výhradně k pobavení. Oba dva měli jedno společné. Mohli si říkat, co chtěli.
Pokud existovalo nějaké tabu, šašci ho vždycky prolamovali.
Proto lidem v jejich blízkosti nebývalo mnohdy příliš dobře. Nikdy nevěděli, jestli se nestanou terčem společenského zostuzení. Tato představa se postupně přenesla do literatury a žila si svůj vlastní život.
Největší z pierotů
V průběhu dějin se obraz samozřejmě měnil. První výrazný milník ve změně vnímání postavy jako neškodného pomatence přišel se jmény Joseph Grimaldi a Jean Gaspard Deburau. Na přelomu 18. a 19. století se rozmohla cirkusová zábava. Oba výše zmínění pánové patřili k bavičské špičce. Grimaldi působil v Anglii a Deburau ve Francii. Spojovala je jedna věc. Nešťastný život. Ačkoliv dokázali pobavit publikum od miminek až po staříky, v soukromí trpěli těžkými depresemi. Grimaldi v průběhu života přicházel postupně o všechny členy své rodiny a postupně se utopil v alkoholu. Deburau, rodák z českého Kolína, měl od útlého věku problémy s kritikou a trpěl návaly vzteku. Nakonec se neudržel na uzdě.
Jednoho dne umlátil tyčí mladíka, který se mu posmíval na ulici.
Vraždící klaun
Tyto dva opačné pohledy na tváře jinak pomalované širokým úsměvem začaly zasévat semínka strachu. Co se vlastně pod vrstvou make-upu skrývá? Není vždy šašek pouze jednou velkou přetvářkou? Stále ale nebyl zaznamenán žádný případ psychické poruchy. První se objevily až po druhém a největším milníku děsu. Ten má jméno John Wayne Gacy, narozen roku 1942 v USA. Už jako malý hoch miloval klauny. V dospělosti se jím proto také stal. Krom bavení dětiček na narozeninových oslavách trpěl silnými sadistickými sklony. Ve volném čase zabíjel, jak to jenom šlo. Než ho policie v roce 1978 odhalila a zatkla, zvládl znásilnit a usmrtit 33 mladíků. Jeho fotky v klaunském převleku, spojené se zprávou o jednom z největších masových vrahů, otřásly celým světem. V roce 1994 byl popraven.
Epidemie hrůzy
Obecné vnímání klaunů se díky němu navždy změnilo a spolu s ním přišla coulrofobie. Nejvíce postižených se objevilo právě v USA, kde Gacyho běsnění prožívali nejintenzivněji. Děsivým příběhem maniakálního klauna se nechal inspirovat náš třetí a poslední pilíř fobie. Stephen King. Ústřední záporák veleúspěšné knihy „To“ není bezdůvodně vyobrazen jako klaun. King zkrátka využil vzrůstajícího strachu ve svůj prospěch. Ještě větší hrůzu nahnalo filmové zpracování z roku 1990. Mladiství nedokázali odolat filmu přístupnému až od 18 let a pěkně toho litovali. Mnozí si díky tomu vypěstovali fobii, s kterou lze jen těžko soupeřit.
Lék neexistuje!
Psychologové se snaží zápolit s nešvarem coulrofobie už nějaký ten pátek. Zatím k nejúčinnějším metodám léčby patří opakovaná konfrontace pacientů s reálnými klauny. Tímto způsobem se lidé dokáží ubránit těm největším útokům paniky. Ale zbavit se fobie úplně? To nelze. Doktoři to připisují přirozené lidské podezřívavosti vůči čemukoliv zamaskovanému. Ve studiích se často setkáme i s filosofem Sigmundem Freudem a jeho teorií „znepokojivé cizoty“. Představte si robota v lidské kůži, který se snaží strašně moc napodobit chování člověka, až to v drobných detailech není přirozené. Přesně o tom je řeč. Klauni v podstatě zastávají roli neustále nepřirozeně veselé povahy a to je pro naši mysl automaticky podezřelé.
I když má tato fobie reálné kulturní základy, dost možná jde pouze o dočasné pobláznění. Celé to pravděpodobně záleží na tom, jestli v budoucnu vyplavou další hrůzostrašné příběhy spojené s červenou parukou a bambulkou na nose. Jenže to vše také může být začátkem děsu z šašků, který se potáhne s lidstvem až do jeho konce!
