Psychiatricky nemocných po celém vyspělém světě přibývá. Blázníme více než dříve?
Příčin je několik. Klidně bychom mohli říct, že si dovolíme bláznit víc. Těch nejčastějších duševních poruch, tedy úzkosti a deprese, je více proto, že se klienti nestydí vyhledat lékaře a tím pádem jsou diagnostikováni. Zatímco dříve by to řešili jiným způsobem a vůbec by se do statistik nedostali. Pokud jde o závažné duševní nemoci typu schizofrenie, jejich výskyt je po celém světě stabilní. Nepřibývá jich tedy, ale může to tak díky médiím vypadat. Více je naopak pacientů s demencí, protože se dožíváme vyššího věku. Pak jsou diagnózy, které dřív neexistovaly. Dřív to byl prostě karbaník, dnes patologický hráč, kterému můžeme nabídnout léčbu. Z alkoholismu se stala nemoc až v druhé polovině dvacátého století. Hyperaktivní děti byli dřív prostě zlobivé. Dnes mají diagnózu, medikaci a speciální přístup.
Souvisejí ty deprese a úzkosti s naším stylem života a stresem?
Ono to vypadá, že žijeme v konstantním stresu, ale musíte si uvědomit, že lidé před půl stoletím nebo dříve čelili úplně jiným výzvám. My jsme ve stresu, protože čelíme záplavě informací, máme nejistotu ohledně zaměstnání a financí, ale náš život přímo v ohrožení není. Nehrozí nám, že umřeme na banální chorobu nebo hlady, neohrožuje nás žádný válečný konflikt. Náš život pohodlnější než býval. Na druhou stranu ty naše starosti jsou abstraktní a hůře se jim čelí. Když mám hlad, tak si seženu jídlo. Ale stresu z toho, jestli se mnou zůstane manželka nebo mě šéf vyhodí z práce, nemůžu přímo čelit. A tahle forma stresu může vést a snáze vede k rozvoji psychických potíží.
Jsme tedy citlivější než jsme bývali?
Určitě. Každý den jsme zavalováni problémy, které by se nás vůbec nemusely týkat. Před dvaceti nebo třiceti lety jsme moc nevěděli, co se děje na druhém konci světa. A teď jsme tím vším zavaleni a ten stres z toho se v nás ukládá. A časem se může projevit formou nějaké úzkostné poruchy.
Takže byste doporučil nečíst noviny?
Nebo je číst méně a přestat, když pozoruji, že ve mně narůstá napětí. Je jasné, že člověk je zvědavý, ale neměl by si kazit svůj poklidný každodenní život.
Lidé, kteří zkusili žít měsíc bez internetu nebo mobilu, si to velice pochvalovali.
Ztrácíme tedy díky této záplavě informací schopnost vyrovnávat se s běžnými denními problémy?
Ano. My si tím zbytečně a neúčelně vyčerpáváme kapacitu, schopnost vyrovnat se s problémy a pak už nemáme rezervu na ty věci, které nás potkají. Pak vám někdo vynadá anebo vám ujede autobus a vy se zhroutíte. Další věc, která přispívá k výskytu psychických potíží je dlouhodobý trend zkracování doby spánku. Před sto lety se průměrně spalo devět hodin, dnes sedm. Ale ta naše potřeba spánku je pořád stejná. Chronická nevyspalost také vede k výskytu úzkostí.
Vyfasuje každý člověk, který k vám přijde, nějakou diagnózu?
To je dobrá otázka. Každý, kdo přijde k psychiatrovi, musí odejít s diagnózou, pokud psychiatr svou činnost vykazuje pojišťovně. Mnohdy je tou diagnózou třeba jen porucha přizpůsobení, neboli, že na nějakou životní zátěž reaguji tím, že přechodně hůř spím nebo se špatně soustředím. Tím samozřejmě nechci říct, že duševně zdravý člověk neexistuje, ale když už někdo k psychiatrovi jde, tak k tomu má většinou důvod. Jiná je situace při psychiatrickém posuzování ohledně zbrojního průkazu, řidičského oprávnění nebo při posudcích pro potřeby soudu – tam posuzovaný není pacientem.
A co ty hyperaktivní děti? Těch je také více než dříve?
Ono to není moc s čím porovnat, ale rozhodně je jich víc. Je to relativně nové, víc se o tom mluví a čím dál víc je jich léčeno. Nemůžeme ale tvrdit, že dřív nebyly. Ani dnes určitě nejsou všechny diagnostikovány a léčeny. Nicméně populární představa, že je to selháním výchovy a koukáním na tablety, je omyl. Z populačních studií vychází, že hyperaktivita je z 80% daná geneticky. Obecně ale platí, že dětem do dvou let by se počítač a tablet neměl nabízet jako zábava, což je bohužel děje a ve výchově chybí důslednost.
Pacientů tedy přibývá přímo úměrně s rostoucím počtem psychiatrických diagnóz? Když je těch škatulek více, tak se snadněji stane, že můj konkrétní problém do některé zapadne. Neplatí to ale na 100%. Jsou i stavy, které z té klasifikace vypadávají. Například homosexualita byla nemoc a teď už není.
Kam to půjde dál? Zatím to vypadá, že čím lépe se máme, tím hůře jsme na tom psychicky.
To, že větší počet lidí v populaci má nějakou psychiatrickou diagnózu ještě neznamená, že jsou na tom hůř. Pokud mám diagnózu a léčím se, tak jsem na tom přece lépe.
Často se mi stává, že když s pacientem přijdou příbuzní, tak ten pacient je na tom z celé rodiny nejlépe.
Protože si uvědomuje, že se něco děje, řeší to a už ušel kus cesty, zatímco ti příbuzní si myslí, že žádný problém nemají. A často je to na nich i vidět, že by mohli něco dělat lépe, když to řeknu jemně. Ty stresové potíže souvisejí i s tím, že změny ve společnosti se neustále zrychlují. Tím pádem si rodiče méně rozumějí s dětmi a prarodiče s vnoučaty, protože jejich svět úplně jiný. Dříve mezi generacemi takové rozdíly nebyly. Když se ptáte, kam to dojde u nás, můžete se podívat třeba do Ameriky, kde je diagnóz ještě více a téměř každý má svého psychiatra a psychoterapeuta, spotřeba psychofarmak je tam mnohem větší. Předpokládám, že tímto směrem to půjde i u nás. Ale já si nemyslím, že by na tom lidé byli hůř než v minulosti. To, že více lidí vyhledává odbornou pomoc také častěji vede k tomu, že se vyléčí. Naučí se například nad neřešitelnými problémy mávnout rukou.
Můžete mi říct, kolik procent vašich pacientů se vyléčí a už se k vám nikdy nevrátí?
Asi tak jednou za týden řeknu pacientovi, že je vyléčen a ať už nechodí. Takže celkem často. Obecně platí, že čím delší dobu máte potíže, tím déle trvá léčení.
Když má někdo ze všeho dvacet let strach, tak nemůže očekávat, že za půl roku z něj bude asertivní splachovací drsňák nebo vůdčí typ.
Člověk se samozřejmě snaží, aby mu bylo dobře. Když to nejde, obrací se na rodinu a kamarády. A když nefunguje ani to, tak ten člověk jde a zeptá se psychiatra. Takhle je to i u lidí vážně nemocných. Opakovaně jsem se setkal s tím, že pacient s obsedantně kompulzivní poruchou do svých rituálů zapletl celou rodinu. Všichni se museli neustále mýt a pětkrát denně převlékat a teprve když oni řekli dost, tak teprve poté ten člověk vyhledal odbornou pomoc. Nebo pacienti s panickou poruchou a agorafobií, kteří se bojí o život a nevycházejí. Okolí jim rádo pomůže, ale v určitý okamžik taky řekne dost. A pak se teprve ten člověk začne léčit. Jestli máte potíže, tak se poraďte s kamarádkou a když už ani ona nebude vědět, obraťte se na psychologa.
Takže já, pokud třeba pořád srovnávám knížky v knihovně podle abecedy a nikoho tím neobtěžuju, můžu být celý život psychiatricky nemocná a vůbec o tom nemusím vědět?
Teď se dostáváme k té nejobecnější definici duševní nemoci. Duševně nemocný člověk je podle ní ten, kdo je subjektivně nespokojený nebo nefunguje ve společnosti. Pokud vám to nevadí, tak vlastně nejste nemocná, i když rovnat knížky podle abecedy je zvláštní. A není důvod, aby vás někdo nutil k léčbě. Pokud byste všechny v ostatní v domácnosti nutila, aby to dělali taky, tak je to asi bude obtěžovat. A pak byste všichni šli k psychiatrovi a ten by řekl, že problém máte vy a důraz v léčbě by se kladl na dosažení změn u vás.
Můžeme tedy říci, že pokud mají dva lidé stejnou poruchu, jeden o tom ani nemusí vědět a druhý se bude trápit?
Rozhodně. To se ukazuje i u těch nejzávažnějších duševních onemocnění jako je schizofrenie. Ta se vyskytuje po celém světě stejně asi u jednoho procenta populace. Ale tito pacienti mají mnohem lepší prognózu ve třetím světě i přesto, že léky tam jsou méně dostupné, protože ta velká venkovská komunita je lépe vstřebá. Zatímco u nás ve společnosti neobstojí.
Takže ano, v jedné zemi můžete být zdravý a v jiné nemocný. Protože v jedné fungujete a v druhé ne.
Našel by se tedy někdo, kdo je psychicky zdráv?
Určitě. Já znám spoustu lidí, ze kterých bych si rád vzal příklad. Žijí zdravě, mají krásnou rodinu, jsou úspěšní v práci a ještě hrají na klavír a dělají triatlon. Těm nemám co poradit. Spíš bych se od nich rád něco dozvěděl. Zároveň je pravdou, že spousta lidí si myslí, že duševní nemoci neexistují, jakoby mozek byl jediný orgán, který nemůže onemocnět. Na zlomenou ruku věří, ale na duševní nemoci ne. Ale jak by to bylo možné, aby ten nejsložitější orgán nemohl onemocnět?
