„Tělo není oddělené od psychiky. Jedno druhé může podpírat i strhávat, proto když je tělo nemocné, je potřeba pečovat i o duši a o ducha,“ vysvětluje hned na začátek Michaela Čadková Svejkovská, arteterapeutka Amelie – neziskovky, která ve čtyřech českých městech nabízí psychosociální pomoc onkologickým pacientům a jejich blízkým. Mimo jiné právě formou skupinové kreativní terapie.
Začalo to v sanatoriu
Je to docela mladá disciplína, aspoň na Západě. S myšlenkou, že by se při léčbě dala využívat výtvarná tvorba, hudba nebo divadelní prostředky, začali specialisté pracovat kolem poloviny minulého století. S názvem „art therapy“, který se do češtiny překládá jako arteterapie, přišel britský umělec Adrian Hill.
V sanatoriu, kde se léčil z tuberkulózy, zjistil, že mu pravidelné kreslení nebo malování pomáhá srovnat si myšlenky a „vystavět si silnou obranu proti vlastnímu neštěstí“.
Začal pomáhat dalším pacientům a jeho nápad se šířil dál. Dnes se obecně používá spíš termín kreativní terapie nebo terapie uměním. Zahrnuje řadu typů, přístupů a metod, ale poslání zůstává stejné: pomáhat nemocným, aby si utřídili myšlenky a podívali se do svého nitra zase trochu jinak než pomocí slov, jak je to běžné u klasické psychoterapie. „Arteterapie působí pomocí emocí a symbolů. Dají se tak zpracovávat i témata, která jsou slovy špatně uchopitelná,“ popisuje Čadková Svejkovská.
Moc nad vlastním životem
Nejde o léčbu v klasickém slova smyslu. Fyzické dopady kreativní terapie zatím nejsou dobře probádané a docela špatně se posuzují. „Je těžké říct, jestli to je výsledek toho, co dělám já, nebo toho, co lidé dělají ještě všude jinde,“ shrnuje arteterapeutka. „Cílem navíc není jenom vylepšit věci. Ono je mnohdy důležité probádat si i ty, co jsou špatné, a třeba se s nimi smířit.“
Terapie funguje obdobně u psychicky nemocných i u těch, kdo v první řadě trpí nemocí těla.
Onkologické pacienty obvykle trápí stavy podobné depresím – i když se třeba nedají diagnostikovat. Jde ale spíš o potřeby člověka než o diagnózu, připomíná Čadková Svejkovská „Co se prokazatelně zlepšuje je kvalita života. A na tu já rozhodně sázím. Jde o to, že máte pořád nad svým životem moc, máte chuť něco dělat, zakoušíte dobré věci a seberozvoj i ve chvíli, kdy umíráte. Zažila jsem několik takových lidí.“
Co vyplave na povrch
Na arteterapii do Center Amelie nechodí jen pacienti, kteří bojují s rakovinou, ale i jejich partneři nebo rodinní příslušníci. „Na úvod si vždycky sedneme, řekneme si, jak se máme, a hledáme téma, které nás nějak propojuje,“ popisuje terapeutka klasické sezení. „Někdy si zase téma záměrně nedáme a úkolem je jenom vyplnit plochu čtvrtky. Každý na zadání pracuje podle sebe, vybírá si, jestli chce pastelky, fixy, progresa, vodovky, tempery, může třeba i lepit.“
Ve chvíli, kdy všichni svá díla dokončí, dostanou příležitost si o nich povídat. Popisují, jak se při tvorbě cítili; ostatní zase můžou říct, jak na ně jejich výtvor působí. „Lidi na arteterapii často pláčou. Je to tím, že zpracovávají těžká témata, můžou jim taky docvaknout věci, co by je jinak nenapadly,“ říká Čadková Svejkovská. Symboly nebo pocity, které při tvorbě vyplavou na povrch, pak můžou dál řešit třeba i na klasické „povídací“ terapii. Nebo je můžou rozvíjet v další tvorbě.
„Jedna klientka třeba pořád kreslila kudrlinky. Časem zjistila, že se na obrázcích objevují vždycky, když má nějaký konflikt v rodině. Díky tomu si uvědomila, že by ty kudrlinky vlastně potřebovala víc propracovat a objevit, co v nich vlastně je,“ vzpomíná odbornice. „Téma, které je verbálně hodně komplikované, si takhle zpracovala neverbálně, a to pro ni bylo strašně důležité.
Naučila se z toho spoustu věcí jak o sobě, tak o svojí rodině.“
Špatné známky se nedávají
Pochopitelně to chvíli trvá, než se klient dopracuje takhle daleko. Je třeba si zvyknout na specifický přístup – není to hodina kreslení. A překonat strach z toho, že nemáme talent, že nám to nepůjde, že obrázky nebudou „vypadat hezky“. „Všichni během svého vývoje rádi kreslíme a malujeme,“ popisuje Čadková Svejkovská. „Ale někdy kolem puberty si řekneme, že nám to vlastně vůbec nejde.“ Nebo nám to řekne někdo jiný: „Třeba i dostaneme trojku z výtvarky.“
Valná většina lidí se pak od tvorby odkloní. Když se pak pustí do arteterapie, pochopí až časem, že jde o prožitek, o vnitřní proces, který s tvorbou souvisí, ne o technicky dokonalé dílo. „I tak lidi neradi kreslí konkrétní věci, protože se bojí právě toho hodnocení. Bojí se, že to vypadá špatně,“ vysvětluje odbornice. „Jednodušší je pro ně pracovat abstraktně. Pak se dá pracovat například s barevností – tu má každý trochu jinou.“
„Vždycky se objevují symboly, takže je dobré opírat terapie i o jejich znalost,“ dodává. Sama kromě vzdělání v humanitním oboru absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik a dvouletý výcvik arteterapeutický. Ten zahrnuje mimo jiné psychopatologii, dějiny umění, estetiku a teorii výtvarného vyjádření, symbolů a jejich významů. A je toho mnohem víc: naučíte se zvládat techniky, jako je práce se skupinou i s jednotlivcem. Ovládnete materiální část – práci se štětcem nebo s pastelkami.
Klíčová je také osobní zkušenost, musíte mít dobře zmapovanou i vlastní psychiku.
Podobně se to má s dalšími druhy kreativních terapií – muzikoterapií nebo dramaterapií. I tady musí klient s pomocí terapeuta často překonat určitý blok (málokdo si o sobě myslí, že umí dobře zpívat), i tady je důležité se vyhýbat slovu „hodnocení“. „To se na sezeních rozhodně nepoužívá,“ říká Michaela Čadková Svejkovská. „Samotný prožitek může být dobrý, může být špatný, ale nejdůležitější nakonec je, jak jsme se u toho cítili.“
