Firmy jako Facebook, tedy poskytovatelé pouhé komunikační služby, se dnes stávají samozvanými strážci morálních hodnot. Ani ve snu by nás nenapadlo, že nám mobilní operátor ustřihne telefonní hovor ve chvíli, když budeme mluvit sprostě. V novodobé komunikaci ale podobné věci tolerujeme jakoby nic.
Jde o plíživé a postupné omezování naší svobody sloužící „dobré věci“ (kdo by nesouhlasil s bojem proti sexuálnímu obtěžováním, s obranou proti zobrazování násilí, obranou proti bla bla bla…). Ale tahle salámová metoda naše svobody ukrajuje velice rychle. Přesvědčení o vlastní pravdě a DOBRU je ostatně na světě jeden z největších průšvihů. Vždyť jak jinak vzniká většina válek, než pod praporem přesvědčení, že MY jsme lepší než ONI? My jsme přece ti chytřejší, zelenější, zasloužilejší. My jsme ti, co TO MYSLÍ DOBŘE.
Tekutý Facebook
Fáze jedna: na vaší fotce američtí roboti odhalí ty odporné bradavky či náznaky vzhledu pohlaví a je s vámi amen. Budou další generace dětí vyrůstat s přesvědčením, že prsa jsou holá a bez bradavek? Některé z nich jsou ostatně už dnes přesvědčeny, že krávy jsou fialové, takže to vůbec není přitažené za vlasy. Tohle fakt chceme?
Fáze dva, někomu se znelíbíte a napráská vás. Označí, že se mu nelíbí, co jste vytvořili a chce, ať mu to zmizí z očí. V dřevních dobách to fungovalo tak, že jste takovému šťouralovi odpověděli „co je ti do toho“ nebo „jestli se ti to nelíbí, tak to nečti.“ Jenže doba je jiná. To, co spatří světlo světa, musí být přijatelné pro všechny na světě: DELETE a čau.
Tím ale proces nekončí. Člověk je přirozeně líný tvor a chce si ušetřit práci. Příště už si dáte sakra pozor, abyste neprodukovali něco, co vybočuje.
Radši, ať neporušuju pravidla. Ale jaká vlastně?
Pokračujeme dál. Mám stránky a chci je propagovat, aby měla moje práce větší smysl. Jenže pozor, pokud svůj obsah na Facebooku chcete propagovat, musíte splňovat jakési zdánlivě podrobně popsané podmínky.
Jenže ve skutečnosti ty podmínky nikdo na světě přesně nezná. Jak si vyložíte příkaz: „Nepoužívejte obrázky, které jsou sexuálně podněcující.“ A jak si je asi vyloží muslim v Saudské Arábii? Navíc se už v samotných pravidlech Facebooku píše: „Tyto zásady se mohou bez oznámení kdykoli změnit.“ Tekutý svět.
Mravnost nade vše
Jistě, principy cenzury byly už od počátku věků ospravedlnitelné. Pod praporem jakéhosi dobra a morálky. Jenže, kde jsou hranice? Když jsem byl v Indii, byl jsem v šoku z toho, že se ve filmech lidé nesmí líbat, a stejně tak ani na ulici. Dokonce je velmi pohoršující se s holkou na ulici držet za ruku. Mravnostní policie zasáhne. Co když za pár let ovládnou mediální svět polomuslimští Indové, tak jako dnes židovsko-křesťanští Američané? Co když opálení muži z callcenter povstanou a stvoří nové neokoukané sociální sítě, které budeme radostně používat? Budeme pak myslet podle jejich pravidel?
Buďme na pozoru, jak přizpůsobujeme naše chování podle toho na jakém pískovišti si zrovna hrajeme. Ačkoli se tak FB a podobné služby tváří, ve skutečnosti tohle nejsou veřejná pískoviště. Tohle je stát jako firma. Nebo spíš firma jako stát.
Před pár lety jsem si četl vizi, kde Neal Stephenson v úžasném románu Sníh popisuje technokratickou budoucnost, kdy státy zaniknou a jejich funkci převezmou korporace. Připadalo mi to tehdy jen jako geniální, ale bláznivý nápad. Nyní už mám pocit, že tu budoucnost částečně žiji.
Dám konkrétní příklad: Bavil jsem se s kamarádem, který má na starosti sociální sítě jedné významné a konzervativní německé automobilky. Chtěli zadat do systému FB reklamní kampaň. Jejich kampaň byla zamítnuta pro „porušování podmínek“. Vylučovací metodou pokusu a omylu po mnoha desítkách pokusů došli k tomu, že Facebooku vadí slovo TRPASLÍK. Kampaň nebyla realizována, Němci to vzdali. Opravdu bude svět bez trpaslíků lepší?
Fenomén plíživé cenzury je tu ale dávno. Když jsem pracoval v časopise Maxim, roky jsme bojovali s jedním ze supermarketových řetězců. Rozhodli se, že pro zdravý psychický vývoj jejich zákazníků je nutné vkládat náš časopis do černého igelitu. Ačkoli první vlnou cenzury už časopis prošel před tiskem. Vyretušovaná dívka bez bradavek na obálce někdy působila jako nový živočišný druh.
Kapitulace rebelů
Černý pytlík válku samozřejmě vyhrál a časopis je v něm dodnes. Asi nejznámějšími předchůdci Facebooku na poli spotřebitelské cenzury jsou americké obchodní řetězce jako Wall-Mart, Kmart a Blockbuster video. Nenabízejí nic, co by ohrozilo image „rodinných“ obchodů, kde můžou všichni členové spořádaných rodinek bez obav trajdat třeba celý den. Wall-Mart odmítl prodávat druhé album kapely Nirvana (přestože první bylo čtyřikrát oceněno platinovou deskou) proto, že na zadní straně obalu byly vyobrazeny lidské plody. Při představě 10% poklesu tržeb Warner a Nirvana ustoupili a obal byl změněn. Změnili i název skladby Rape me (Znásilni mě) na Waif Me (Mé opuštěné já). Stejně tak Kmart Canada nedovolil ve svých obchodech desku Prodigy nazvanou Fat of the Land (Jako prase v žitě). Pro písně Holy Shit a Smack My Bitch Up nebylo v jejich regálech místo. Obsahovaly vulgární výrazy a navíc evokovaly drogovou tematiku.
Prodigy se poddali a vydali „očištěnou“ verzi alba.
Politika Blockbuster Video úplně stejně zatočila s filmovým průmyslem. Některá studia prakticky přestala natáčet filmy, kterým by hrozil rating NC-17. Filmový režisér David Cronnenberg k tomu v rozhovoru pro The New Yorker poznamenal: „Zdá se, že dnes panuje obecný předpoklad, že každý film by měl být přístupný dětem…“
Problém s cenzurou tohoto typu je v tom, že v cenzorských snahách mediálních a obchodních korporací necítíme nebezpečí. Nepovažujeme rozhodnutí korporací za ideologickou záležitost. Jenže pokud obchodní řetězce ovládnou trh v takovém rozsahu, jako je to dnes, a pokud existují místa, kde jsou tito masoví prodejci a poskytovatelé služeb jedinými hráči na hřišti, vyvstávají zásadní otázky týkající se jejich vlivu na občanské svobody a veřejný život. Čím se pak liší vliv vysmívaného Kim Čong Una verzus nějakého bezejmeného produktového manažera obchodního řetězce? A co bezejmenný tým, který rozhoduje, na základě jakého algoritmu se budou odmítat inzeráty na sociálních sítích?
Ještě nebezpečnější je pak dominový efekt autocenzury, který to způsobí. Znám mnoho lidí pracujících v médiích, kteří už jsou zvyklí psát své příspěvky tak „aby prošly“. Nepsané restrikce natrvalo změnily způsob jejich mediálního vyjadřování.
Hrající si koťátka
Moje další zkušenost: v lednu jsem pořádal svou kontroverzní výstavu Prolapse of Love. Chtěl jsem ji podpořit na sociálních sítích. Klip který mám na svém webu, jsem vložil do systému YouTube (majitel Google) a chtěl si připlatit za zobrazení. Jenže ouha, ať jsem video přestříhával jak jsem přestříhával, reklama systémem neprošla. Kupodivu jsem se nakonec v Google dovolal jakémusi ŽIVÉMU člověku, se kterým jsem to řešil. Prozradil, že sedí v Polsku. Ale ani ten Polák mi neporadil, jak si polepšit. Prý to předal jakémusi dalšímu oddělení, které o tom rozhoduje a to nakonec video i po přestříhání zamítlo. Snad jim vadily „ty provázky co tam máte“, což byly střeva, ze kterých je upletené jedno dílo. Nebo jim vadí jen můj pseudonym? (Jan Poope, slovní hříčka mezi papežem a hovínkem). Už se to asi nikdy nedozvím. Budu příště opatrnější a podvědomě uberu?
Na stejný problém jsem narazil ve FB, jen s tím rozdílem, že tam jsem se už žádnému příjemně organickému objektu nedovolal. Věc jsem se pokusil vyřešit trikem. Vytvořil jsem falešnou stránku na FB, kde nebylo absolutně nic závadného, jen hrající si koťátka a odkaz, ať lidí skočí dál na tu správnou stránku. A ten byl ještě vložen přes anonymizační stránku bit.ly (Facebook totiž při schvalování propagace řeší, na jaké stránky na svém profilu odkazujete a jestli náhodou taky nejsou „závadné“!).
Jenže tady jsem narazil na další problém. Lidé lajkují stránky, které vůbec nečtou a dokonce ani nikdy neotevřeli. Jednu chvíli jsem měl dokonce mnohem víc lajků na falešné a prázdné stránce hrajících si koťátek, než na profilu Jan Poope, na který ta stránka odkazuje, ale kam už většina lidí nedoskočí.
Děláme si to sami a s láskou
Zmiňované privátní služby dnes používáme místo knihtisku a papíru. Máme pocit otevřeného média, nějakou formou odrážející skutečnost. Jenže ony v sobě mají zabudované velmi silné omezovací, nebo chcete-li skutečnost pokřivující mechanizmy. A my se jim podvědomě přizpůsobujeme, přeprogramováváme své myšlení a ohýbáme své chování na základě jejich „desater“. Strašidelné je, že se tomu přizpůsobujeme beze strachu, pokorně a s pochopením. Říkáme si „Jde přeci o soukromou firmu. Je to jen jejich vlastní věc. Mají právo nastavovat si vlastní pravidla.“
Takže si to děláme sami a s láskou. A o útěku nepomýšlíme. Protože jaký člověk by lehkovážně přišel o svých důvěrných 456 přátel? Chceme si snad zase ukazovat fotky jenom naživo v mobilu, nebo přeposílat vtipné obrázky pátečním mailem, jako kdysi v dřevních dobách roku 2012?
