Časy se mění a s nimi i taktika, jak na děti. Zatímco generace dnešních dospělých ještě zažily klečení na hrachu nebo zavírání do sklepa, ti nejmladší dnes vyrůstají často bez hranic, ve jménu svobody a respektu. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby to jejich rodiče někdy trochu nepřeháněli.
Psychologové proti liberální výchově vesměs nic nemají, jen se trochu hrozí momentálního trendu, který naprosto vypouští hranice. Shodují se totiž na tom, že zejména menší děti potřebují ke svému správnému vývoji nejen bezpodmínečnou lásku rodičů, ale také pocit bezpečí a jistoty. A ty jim, světe div se, mohou poskytnout právě jen rozumně nastavené mantinely.
Já nejsem máma, já jsem vrtulník
Ono se to ale radí, když dnešní rodiče, stejně jako jejich děti, žijí v nekonečném informačním šumu, časovém presu a tlaku na výkon a úspěch. Určitě i vy znáte někoho, kdo o svých potomcích mluví zásadně ve větách jako: „To naše Bětka četla už ve čtyřech letech!“ Nebo: „Náš Tonda ještě ani nechodí do školy, a už sjíždí černou sjezdovku!“ Víc než ambice ale některé děti potřebují klid a řád.
Čím méně mají mámy a tátové na své děti času a energie, tím víc se jim snaží zajistit pohodlný život a dokonalou budoucnost.
Neustále kolem svých – i dospívajících dětí – krouží a snaží se jim umetat cestičku či ukazovat směr. V USA se v šedesátých letech minulého století pro takové rodiče vžil pojem „helicopter parents“. K nám tento trend dorazil teprve po sametové revoluci a s příchodem 21. století ještě zesílil. Nemáte taky někde nad hlavou vrtuli?
I rodiče jsou ale jen lidé a člověk je tvor chybující. Má na to právo. Ať si babičky a dědečkové říkají, co chtějí, za své děti odpovídají jejich táta a máma. Zeptali jsme se sedmi z těch, kterým se – zdá se – podařilo v džungli informací natrefit na tu správnou výchovnou cestičku, jaké jsou jejich tajné tipy. Třeba se vám některý bude hodit.
1. Nikdy nečtěte knížky o výchově dětí
Jedním z hlavních omylů svědomitých novopečených rodičů je posedlost populárně-naučnými knihami. Ti, kteří jich mají doma na polici desítky, by mohli vyprávět, že jim tato četba nejenže nepřinesla kýžené rady, jak na výchovu, ale naopak jim do duše vnesla ještě větší zmatek. „Když se mi narodil první syn, nakoupila jsem si spoustu poučných knížek,“ připouští maminka dvou školáků Eliška Langová. „Jenže on byl tak specifické dítě, že jsem stejně nemohla žádné vyčtené moudrosti použít a musela jsem se časem a prostřednictvím chyb propracovat ke kýženým výsledkům sama. S druhým dítětem, které je docela jiné, jsem se zase vše učila nanovo.“
Problém bude zřejmě v tom, že dítě není kuchyňský robot, takže k němu nedodávají manuál.
Každý kojenec, batole, školák či puberťák je originální kousek a je dobré si uvědomit, že neexistuje žádný univerzální návod, jak s ním nakládat. I známá česká dětská psycholožka, která působila v Německu, Jiřina Prekopová na problém přeinformovanosti rodičů upozorňuje v mnoha svých knihách i rozhovorech. Má za to, že nadměrný příliv rad a instrukcí průměrného rodiče připraví o přirozené instinkty, takže mu místo pomoci spíše zkomplikuje život.
2. Najděte společnou řeč s partnerem
Hodně situací, kterým se říká dětské zlobení, přichází překvapivě docela z jiných míst, než je uličníkova hlava. Jednou z nejčastějších příčin bývá nesoulad rodičů v otázkách výchovy. „Když jsme ještě neměli děti, měla jsem dojem, že si s manželem ve všem rozumíme,“ říká Jana, která nechtěla uvést své příjmení. „Už při narození první dcery se ale ukázalo, že jsme o tom měli mluvit víc. Zásadně jsme se nedokázali na ničem shodnout. Já měla za to, že je na ni příliš přísný, on zase, že ji rozmazluju.“
Ještě větší komplikace nastaly, když o tři roky později přišel na svět bratříček. „Jednu chvíli to vypadalo i na rozvod,“ vzpomíná Jana. Vše se nakonec podařilo vyřešit za pomoci rodinné terapie vedené psychologem. Rodiče si dokonce sepsali něco jako výchovný kodex a díky tomu, že se jim podařilo najít kompromis, dnes rodina funguje ke všeobecné spokojenosti.
3. Nastavte dětem hranice
Jak už bylo řečeno, děti potřebují mantinely, ve kterých se budou cítit bezpečně. Řád je možná v očích mnoha rodičů něco, co zavání drilem. Ale zejména citlivější děti jej uvítají, protože je uklidňuje, když vědí, co bude následovat. Pravidelné časy jídla a koupání, dopolední vycházky, odpolední spánek… Mamince to může přijít nudné, zejména miminka a batolata si ale budou „chrochtat“. A stejné je to i s hranicemi. Ty bychom měli dětem vymezovat ne proto, abychom je omezovali. Ale z toho důvodu, že jsme to právě my, kdo má za úkol jim ukazovat svět a vysvětlovat, co je správné a co ne.
Jen na nás je, jak tvrdě náš potomek na mantinely narazí – nemusí se přitom cítit jako hokejista na mistrovství světa, ani chrániče potřebovat nebude.
„Naše děti si nemohou stěžovat na nějakou upjatou výchovu, vždycky ale dostaly jasný signál, co přehnaly. Kupodivu se to u nás obešlo i bez fyzických trestů,“ říká maminka tří dětí Martina Kostková.
4. Buďte za všech okolností důslední
Nejde však jen o nastavení pravidel, ale také o jejich dodržování z obou stran. Mnoho rodičů je definuje, ale pak už na jejich kontrolu nemají čas, chuť nebo energii. Jenže to se právě nevyplácí.
„Myslím si, že není chyba dítěte, když je nevychované, ale jeho rodičů,“ uvažuje matka dvou synů Lucie Koubová. „Pokud nechci, aby mi syn skákal po sedačce, patlal čokoládu po zdi a kdoví co ještě, tak na tom trvám. A velmi důsledně.“ Lucie dodává, že po dětech nevyžaduje, aby ji slepě poslouchaly, ze svých stanovisek ale neslevuje. Pravidla navíc s věkem synů mění. „Starší už chodí na gymnázium, s tím samozřejmě často o věcech diskutuju. A třeba nechám na něm, kdy svůj úkol splní,“ upřesňuje. „Ani dneska bych to nedělala jinak. Ze syna mi vyrostl cílevědomý kluk s vlastním názorem.“
5. Když něco zakážete, nabídněte alternativu
Odpojit současné dítě „od přístrojů“ je někdy nadlidský úkol. Tablety, chytré telefony, počítače i herní konzole jsou v jejich očích nenahraditelné a čas u nich plyne tisíckrát rychleji než při jakékoliv jiné činnosti.
Očekávat, že školák pokorně elektroniku vypne a začne se věnovat něčemu – z našeho pohledu – smysluplnějšímu, je tedy poněkud naivní.
„U nás doma funguje metoda něco za něco. Dítě samozřejmě brblá, když má vypnout tablet, ale když jsem zavedl, že si místo toho zahrajeme stolní hru nebo si půjdeme zajezdit na kole, nakonec je vlastně rádo,“ prozrazuje svou taktiku Tomáš Malý, otec jedenáctiletého školáka.
6. Nekupujte dětem věci, dejte jim to nejvzácnější
A tím je váš čas. Je to vlastně hrozně jednoduché a nic to nestojí. Společně strávené hodiny dávají rodině tu správnou energii, jen je někdy hrozně těžké se k tomu propracovat. Vždycky je tu totiž něco, co se nedá odložit a co víc spěchá. I v poměrně nabitém denním rozvrhu se však dá najít nějaká rezerva.
„Dřív jsem měla na ostatní i na sebe nepřiměřené požadavky,“ přiznává maminka kojence a školáka Alice Stejskalová. „Jenže mi pak nezbýval vůbec žádný čas na děti. Když pak začala starší dcera chodit do školy, zavedla jsem společná odpoledne. Napíšeme si úkoly, povídáme si, hrajeme si nebo spolu třeba vaříme. Ta menší si mne užije přes den, ale nebylo to spravedlivé,“ říká Alice. „Nemáme sice každý den teplé večeře a pořád naklizeno, ale stojí to za to. Holka se zklidnila, není už ani tak žárlivá na malou a je z ní parťačka.“
7. Naučte se ovládat své emoce
Zlobíme se na děti, že dělají scény v obchodě, že se vztekají, házejí věcmi a všelijak jinak vyvádějí. Divíme se, kde se to v nich bere, ale málokdy se přitom podíváme sami na sebe. Ne nadarmo se říká, že dětičky jsou opičky. My dospělí ale už možná ani nevnímáme vlastní emocionální výlevy, projevy vzteku nebo tendence vyletět při sebemenší malichernosti.
„Jednou jsem stála v předsíni a strašně ječela na našeho syna, že si moc pomalu zavazuje boty,“ vzpomíná Petra Bártová. „A pak můj pohled padl do zrcadla. Zhrozila jsem se, jak dovedu být kvůli takové maličkosti hnusná. Ani se nedivím synovi, že se rozplakal. Od té doby mnohem víc kontroluju svoje chování. Vždyť my si u dětí všímáme každého zazlobení, a sami se kolikrát chováme úplně příšerně.“ Petra si prý vždycky, když na ni jde nával zlosti, na tuhle chvíli vzpomene. Sama přiznává, že ani ona napětí ve vzduchu a emocionálně vypjaté situace dobře nesnáší. Tak proč by do nich měla dostávat své dítě?
Zkrátka a dobře, každý extrém je nezdravý. I ve výchově. Jenže co naplat, některá zákoutí mysli si občas dělají, co chtějí, bez ohledu na naše přání nebo představy. Lidské psychice a duševnímu zdraví jsme se zevrubně věnovali na naší speciální microsite. Prozkoumejte její interaktivní části a vyzkoušejte si simulátory různých psychických poruch.
Mohlo by vás také zajímat: Děti. Konec legrace, nebo nový začátek?
