Jak můžou zkušenosti z nejchudších oblastí světa pomoci v modernizaci medicíny u nás, ve středu Evropy?
Budete se divit, ale hodně. Třeba proto, že vás tamní okolnosti donutí zkoušet metody, které by vám doma ani nepřišly na mysl. Mě takhle oslovila tzv. telemedicína, která je tam často k nezaplacení. Speciálně v odlehlých oblastech, kam nemůžete přímo poslat lékaře z univerzitní nemocnice. Konzultujeme na dálku různé případy, postupy léčby a podobně. Na misích je to každodenní chleba. Musíte léčit něco, s čím nemáte zkušenost a potřebujete poradit. A Lékaři bez hranic jsou schopní zajistit kontakt s někým na druhé straně zeměkoule. Nebo prostě volám kamarádům.
Kdy vás telemedicína zachránila? Teda spíš vašeho pacienta?
Třeba vloni se k nám v Afghánistánu dostal devítiměsíční chlapeček, co vypadl mamince z náruče, když jela s manželem a dalšími dvěma dětmi na motorce. Měl epidurální hematom, což je modřina, která laicky řečeno tlačí na mozkovou tkáň a může i dětského pacienta s relativně pružnou lebkou ohrozit na životě. V tomhle konkrétním případě bylo hrozně složité udělat na místě správnou indikaci. Rozhodnout se, jestli operovat, nebo ne. Tak jsem to řešil s pediatrickou klinikou v Motole.
K čemu jste došli?
Operovat.
Bylo to správné rozhodnutí?
Dopadlo to moc dobře, chlapečka jsme pustili po pár dnech z nemocnice bez jakýchkoli neurologických potíží. Akorát tedy bohužel s mým podpisem v podobě dost velké jizvy na hlavě.
Takže telemedicína je vlastně to, co známe z filmů? Že si pacient někde na Marsu telefonuje s chirurgem, který mu radí, jak si odoperovat žlučník?
No, to je hodně extrémní představa. Telemedicína není žádné sci-fi. Je to vlastně starý pojem. Nejdřív ji využívalo jen několik málo odborníků a v České republice se do praxe přenesla jako sdílení obrazové dokumentace mezi zdravotnickými zařízeními. Když vám tady udělám rentgen, magnetickou rezonanci nebo CT, tak si to všechno může prohlédnout kolega třeba na Moravě. Ale nám jde ještě o něco jiného. Nevím, jestli si budeme telefonovat přímo na Mars, ale celá řada problémů nebo primární kontakt s lékařem se dá rozhodně řešit jinak než osobně, ale velmi přátelsky a jednoduše. Ať už skype callem, on-line chatem nebo telefonátem. Chceme říkat, že když máte dneska v kapse smartphone, máte tam kdykoliv a kdekoliv i doktora.
To je docela revoluce. Co na takový názor vaši konzervativnější kolegové, kteří přece jen pacienta raději vidí naživo?
Zdravotnictví a medicína jsou hodně konzervativní, a to je dobře. Protože co je konzervativní, to je obyčejně i bezpečné.
Na druhou stranu do medicíny pronikají a musí pronikat i moderní technologie. Skvělý příklad jsou třeba kardiostimulátory, které neustále vzdáleně komunikují s automatem a v momentě, kdy má pacient problém, na základě detekce anomálie EKG křivky, zalarmují záchranu.
Jsou dokonce i takové, které v případě významné srdeční arytmie anebo dokonce zástavy srdce pacienta přijmou po vyhodnocení z centrály signál a podají elektrický výboj, který pomůže obnovit správnou srdeční aktivitu. I tohle může být realita například pro turistu-kardiaka v odlehlé pustině. Žádné sci-fi. S nadsázkou mu přijde následně SMSka s obsahem, že právě přežil svoji smrt a aby se výhledově zastavil u svého kardiologa a probral s ním změnu léčby. Osobně si myslím, že když coby konzervativní lékaři dokážeme přijímat takovéhle vymoženosti, pak zvládneme přijmout i fakt, že s vámi praktický lékař nemusí nutně řešit problémy osobně u sebe v ordinaci. Zvlášť, když na pár minut konzultace čekáte hodiny v čekárně. Přitom stačí, když si oba vyhradíte čas, a pak s lékařem můžete problém řešit klidně z domova. Nejde o to, abyste se doma po telefonu odoperovala, ale že se možná část kontaktu s lékařem odehraje virtuálně. To je telemedicína a podle mě budoucnost, která i samotným lékařům dost usnadní práci.
Měla jsem vždycky pocit, že lékaři právě z pacientů, kteří pořád volají a chtějí se o něčem radit po telefonu, úplně radost nemají.
Ale to je právě ono. Musí v tom být systém. Musí to být součást celé strategie. Každý doktor asi dost trpí tím, že mu pořád někdo volá nebo mailuje, aby vysvětloval nějaké výsledky, nějaké nálezy. My se tím musíme probrat, pochopit to, často potřebujete i protinázor. A když se to na vás valí ze všech stran, tak vás to úplně zahltí. S tím je právě potřeba něco udělat. Jak sama říkáte, stále více pacientů vlastně telemedicínu spontánně využívá. A proto ji musíme zařadit do práce lékařů.
V tom má nějak pomoci portál uLékaře.cz, který jste založil?
Přesně. Náš portál se snaží tenhle chaos zkrotit. Dostat všechno na jedno místo, celou službu co nejvíc zautomatizovat. Aby od momentu, kdy začnete řešit nějaké potíže, až do chvíle, kdy si potřesete rukou se svým doktorem, uběhlo co nejmíň času a bez klepání. Abyste byla spokojená, jak to šlo hladce a dobře to dopadlo. Náš systém umí spoustu věcí odfiltrovat. Ušetříte čas, co byste jinak strávili v čekárnách při hledání vhodného lékaře, nenarazíte na specialistu, který vám nesedl. Neskončíte u někoho, kdo má vlastně jinou specializaci, než potřebujete. A tak dále.
Stránka uLékaře.cz už nějakou dobu funguje, daří se vaše představy plnit?
Ano. Ale je to věc vývoje. V lékařství se nevyplácí něco uspěchat. V tuhle chvíli je ulékaře.cz hlavně zdroj informací, který je dostupný lidem po celé ČR. A pracujeme na tom, abychom ho zpopularizovali tak, že to bude první místo, kam člověk půjde hledat, pokud bude mít nějakou zdravotní potíž a ještě nevyrazil k lékaři. Za 7 let jsme dali dohromady obrovské množství obsahu, který připravovali odborní lékaři, takže tu najdete ověřené a přesné informace o tom, co vás trápí. Můžete si díky tomu snadno provést základní sebe-diagnostiku.
Počkejte, vy mi berete jednu představu za druhou. Já myslela, že lékaři nemají rádi pacienty, co přijdou do ordinace a říkají, že potřebují vlastně už jen předepsat léky, protože si diagnózu udělali sami přes Google.
Tohle je zase extrémní příklad, ale já k poučeným pacientům upřímně cítím určitou pokoru. Člověk, co si dohledává informace o tom, co ho trápí, má obyčejně zájem o svoje zdraví a v průběhu léčby je vlastně lepším parťákem než jiný, který k lékaři přistupuje jako k nějakému pánubohu, který zařídí zdraví. A taky – drtivá většina informací z oblasti zdravotnictví, které na internetu najdete, zas až tak mimo není.
A v čem jsou tedy stránky uLékaře.cz jiné? Že jsou správné stoprocentně?
Ano. Těžko bychom mohli propagovat vzdálený přístup k lékaři, kdyby hned tenhle první krok nefungoval. Naši redakci v současnosti tvoří desítky lékařů nejrůznějších specializací, kteří za to, co napíší, i ručí. Na informace, které si u nás ke svým potížím vyhledáte, se můžete spolehnout. A já věřím, že nakonec to přinese benefity i ošetřujícímu lékaři, který má v pacientovi lepšího partnera pro diskuzi.
Co když ani u vás nenajdu, co potřebuji?
To se samozřejmě může stát. Nebo vám ty informace nestačí. Nebo jim úplně nerozumíte. Dalším krokem je proto logicky poradenství. Napíšete nám a my vám odpovíme. Ne někdo najatý na vyřizování dotazů na chatu, ale opravdový lékař. A chceme to celé posunout ještě dál – přímo vám pomoci najít správného lékaře.
Když už jste u nás absolvovala ty první kroky a jste poučená, nechceme vás poslat zpátky do anonymního prostředí, kde se budete pravděpodobně snažit hledat specialistu složitě přes známé. Naším cílem je i tyhle záhyby českého zdravotnictví narovnávat.
Usnadnit vám cestu k lékaři, o kterém si my a naši uživatelé myslíme, že je skvělý. U nás jdete přímo k lékaři. V důsledku vám web doporučí, abyste se svým problémem navštívila toho a toho specialistu, který má ordinaci tam a tam a bude vás očekávat tehdy a tehdy. Tečka.
Bude specialista, kterého mi doporučíte, opravdu dobrý?
Jsme komunita lékařů a kolegy si dost vybíráme. V tuhle chvíli je to asi 200 lidí a jejich počet roste. Také očekáváme, že od pacientů budeme dostávat zpětnou vazbu. A to je nástroj, který dle mého o kvalitě služby vypovídá nejlíp. Vlastně to funguje jako ve službách sdílené ekonomiky: pod tlakem uživatelů je ta služba nejlepší možná.
Jakých diagnóz se vaše služba týká?
Teď začínáme s úvodním výběrem zákroků a ošetření, ale cílem je, abychom byli schopní obsáhnout všechny diagnózy, které se v české populaci vyskytují nejčastěji. Samozřejmě nedokážeme být virtuálním průvodcem při transplantaci srdce nebo jater. Ale průměrný Čech s diagnózou, která se u nás vyskytuje často, od nás bude odcházet spokojený.
Máte za sebou první test od A do Z. Pacient přišel na váš web a nakonec odcházel s odoperovanou kýlou. Běželo to podle vašich představ?
Pilotní proces nám potvrdil, že náš optimismus je na místě. Pacient neměl žádný problém s tím, že část konzultací proběhla virtuálně. Vedl s námi sofistikovanou diskusi, na základě které jsme vyhodnotili, že jde o kýlu a odeslali ho na specializované pracoviště. Kýlu jsem měl na starosti já, takže jsem to řešil i operoval. Tady Na Františku. Testovali jsme podobně ještě další dvě diagnózy a mile nás překvapil počet lidí, kteří měli zájem a byli se službou byli spokojení.
Paradoxně cítím, že velká část vašeho “léčení na dálku”, vlastně spočívá v mnohem bližší a intenzivnější komunikaci. To je zrovna velká bolest českého zdravotnictví, ne? Že na ni často není čas.
Přesně. A my ten čas ušetříme jinde. Přesuneme komunikaci do virtuálního prostoru, který je mnohdy mnohem humánnější. Kdybyste sem za mnou přišla včera, tak si sednete do čekárny spolu s dalšími 30 lidmi a já mám na všechny dohromady dvě a půl hodiny. Takže 3-5 minut na každého, a přesto s nimi musím řešit dost zásadní otázky. To je frustrující pro obě strany. Ve virtuálním prostoru, jak se ho snažíme nastavit, je naopak garance, že na vás lékař bude mít aspoň těch 15 minut. Všemu porozumíte, a ještě to bude příjemné a přátelské setkání, i když neproběhne fyzicky. Naší ambicí je měnit i tenhle aspekt českého zdravotnictví.
Vy jste v nějakém rozhovoru mluvil o tom, že největší satisfakcí ve vaší práci je dobrý konec. Je nějaký rozdíl mezi dobrým koncem tady doma a na misi ve válečné zóně?
Tady je z nějakého důvodu zakořeněné, že k dobrému konci patří flaška nebo bonboniéra. Já alkohol nepiju, takže flašku, když už si ji vezmu, někomu daruju. Bonboniéra mi nic neříká. Na vsi je to lepší, tam lidi přinesou třeba klobásy nebo husu, mají tam nějak víc fantazie (směje se). Největší satisfakce je, když vyléčím člověka a on je nadšený, že se mu teď bude o kus líp žít. Tohle je nejzdravější vztah, jaký lékař a pacient můžou mít. Všechno ostatní ten vztah pokřivuje.
Nejhorší je, když vám pacientka dává peníze před operací v domnění, že jinak ji neodoperujete tak dobře. To je úplně šílené.
Další zákruta, kterou s telemedicínou můžeme narovnat… A na misi? Tam je to jednoduché – třeba Haiťani nic nemají, ti vám potřesou rukou, chytnou vás za hlavu a poděkují. Jsou hodně kontaktní. Jejich způsob poděkování mi vyhovuje víc než ten český…
A co dělá Tomáš Šebek, když zrovna nezachraňuje doma nebo v cizině?
Asi ze všeho nejradši zkouším nové věci, poznávám nové lidi… Hrozně mě baví komunikovat. Pořádám přednášky o Lékařích bez hranic, dostal jsem nabídku moderovat český TEDx, kam se zvlášť těším, protože tam potkáte tisíc lidí a všichni mají tolik zajímavých nápadů! Já mám rád přesah, i v práci, já bych nemohl dělat vědu, protože neumím jít moc do detailu. Mě baví nasávat nové informace. Zkouším pilotovat letadlo, zkouším leteckou akrobacii – ta má něco společného s chirurgií, v obou případech se musíte rychle a přesně rozhodovat. Rád sportuju, přes běhání jsem se dostal k triatlonu, ale nedělám to jen pro ten sport, dělám to pro to, že tam zase potkám spoustu zajímavých lidí…
A co rodina? Zůstane vám na ni vůbec nějaký čas?
Jojo, rodina, to je taky taková moje drobná aktivitka (směje se). Já už mám velké děti, dceři bude 19 a synovi 16, takže se nemusím tolik angažovat jako otec, ale spíš jsem tam takový průvodce… Baví mě děti pozorovat. Dcera je umělecky založená, hrozně dobře píše, tu už nemám moc co naučit. A syna baví věci, co děláme s kolegy ve firmě. Já si můžu připadat jako internetový pionýr v oblasti virtuálního zdraví, ale je dost možné, že jednoho dne syn přijde a řekne, tati, ty seš fosil, tohle se dá udělat úplně jinak. A udělá to fakt jinak, a o dost líp než já.
Chraňte se proti následkům invalidit z onemocnění. A pokud už nějaké životní pojištění máte, zkontrolujte si, jestli ho máte nastavené správně. Drtivá většina Čechů má totiž životko nastavené špatně. Zjistěte, jestli k nim nepatříte taky.
Bude se vám také líbit: Odsouzená: “Kdyby mě nezavřeli, možná už nejsem naživu.”
