21. prosince dochází po dlouhých večerech opět k prodlužování dne, tedy aspoň co se světla týče. Světlo se ujímá vlády, aby zase za půl roku předalo otěže tmě. Tohoto astronomického jevu si všimli již naši dávní předci, a ať už jste byl Slovan, Kelt, či Germán, slunovrat jste zkrátka oslavit musel. Tato doba zřejmě dokonce byla stejně významná, jako jsou dnes pro nás Vánoce, byť o dárky tehdy zřejmě úplně nešlo. Nebudeme-li se držet při zemi a opustíme zemědělské a existenční důvody, proč naši genetičtí praotcové drželi tyto dny ve vážnosti, z náboženského hlediska to byla doba jejich předních bohů a znovuzrození.
Čí je co?
Podívejme se, co nám který praotec na štědrovečerním stole zanechal. Nejstarší doložené kmeny na našem území patřily ke Keltům. Jejich tradice jsou v nás možná právě proto pevně zakořeněné. Třeba takové jmelí… Kdo by dnes neslyšel o této tajné ingredienci lásky v lektvarech druidů? Údajně se pro zachování jeho magické síly nesmělo dotknout země, když jej druid svým zlatým srpem ze stromu získával. Vánoční pusa pod jmelím je tím hned o něco kouzelnější. Zajímavostí babky kořenářky je, že jmelí je dobré na srdce i na plodnost obou pohlaví, což z něj dělá logickou přísadu oněch elixírů. No, ať už je to s tou láskou jakkoliv, symbolem věčného života se v zimních měsících staly všechny stálezelené rostliny. Tou je například i vánoční cesmína, jehličnaté stromy (kromě modřínu) nebo třeba dnes již ne tolik zaběhnutý břečťan.
Kompas pro bludičky
Z toho vychází i další, mnohem stěžejnější vánoční prvek, kterým je adventní věnec. Tato tradice vznikla sice před 150 lety v Německu, kde ji přivedl k životu Johann Hinrich Wichern.
V rámci své misijní činnosti v Hamburku založil školu pro děti z chudých rodin a už tenkrát se ho neustále vyptávaly, kdy že už přijde ten Ježíšek.
Hinrich to vyřešil devatenácti malými a čtyřmi velkými nedělními svíčkami a pro odpočet každý den s dětmi jednu zapálil. Chytré. Avšak zvyk znázornit nekonečný cyklus světa pomocí věnce je starý a rozšířený již po staletí. Upletený ze zelených rostlin v zimě navíc nejen u Keltů umocňoval znázornění věčného života. Pokud jej upletli ze slámy, odkazoval věnec navíc k úrodě. Zelené rostliny v domě sloužily také jako úkryt pro dobré duchy, jejichž přítomnost byla žádoucí. Naopak svíce na něm měly ukazovat cestu zbloudilým duším v temných měsících, s čímž Keltové začínali už na konci vegetačního roku, tedy na sklonku října či začátku listopadu (Dušičky, Halloween). To mělo také zajistit lepší úrodu, protože se věřilo, že když se bludičce posvítí na cestu, neusídlí se ve vašem hospodářství a nebude vám tak komplikovat život. Věnec svým tvarem navíc odkazuje k navracejícímu se slunci.
Večeře s mrtvolou
Ani vánoční stromek, jak jej známe dnes, nemá v Čechách dlouhou tradici. Tento zvyk k nám přišel teprve v roce 1812, ale jak Keltové, tak Germáni zdobili stromy na slunovrat pro své přední bohy, a během christianizace dokonce církev dlouho na „vánoční“ stromek nahlížela skrz prsty jako na pohanský rituál.
To, co dnes považujeme za ozdoby, Germáni věšeli jako obětiny bohu Odinovi, u nás nazývanému Wotan. Na jeho počest se navíc na vrchol stromu připevňoval hrot kopí…
Z germánské tradice možná také pochází zvyklost nechávat jedno volné místo u štědrovečerní večeře pro zemřelé. I naši germánští předci otevřenými okny zvali své zesnulé k veselí slunovratních oslav. Na těch bylo zvykem jíst mnoho sladkých pokrmů, tak jako dnes…
Ryby a prasátka
Slované tento čas nazývali Kročun (nejkratší den). Slunovrat byl pro ně časem lidového věštění a znovuzrození. Staří Slované, kteří z našich předků přišli nejpozději, například rozkrajovali jablka pro náhled do budoucnosti či se do ní dívali v plamenech ohně hořícího posvátného polena. Zlaté prasátko také přiběhlo od Slávků. Symbolizovalo navracející se slunce a z toho se vyvinuly i následující zabijačkové hody. Zajímavostí je, že symbolem obnovy byla tehdy také figurka novorozeněte.
Ryba jako postní jídlo figurovala již tenkrát, ovšem musela být ulovena mužem.
Kde se vzali sobi?
Vánoční sobi i jejich kočí u nás již celkem zdomácněli. Za zmínku proto stojí, kde se tento bodrý chlapík v barvách Coca-Coly vzal. Skandinávská tradice, jež je postavená vesměs opět na germánských základech, má svého Santu připomínajícího Tomteho, skřítka v červené čapce, který dětem nosí dárky. Na hranici Finska a Ruska v Laponsku leží hora jménem Korvatunturi. Na ní se má nacházet jeden ze Santových domovů. A právě Laponsko bývalo krajem šamanů a sobů. Zajímavostí je, že právě moč soba, který pozřel muchomůrku, byl jedním z halucinogenních prostředků laponských šamanů, jak levitovat, nebo tedy aspoň let v transu prožívat.
Sob tak sloužil jako jakýsi letecký dopravní prostředek pro šamana v rauši. Shodou okolností muchomůrky jsou zvláště v Rusku, ale i u nás dekorací Vánoc.
Dejte si bobra!
Člověk si ani dnes nemůže být ničím jist a spletitost lidových tradic je stejně bohatá jako původ našich genů. Křesťanství je kosmopolitní náboženství a nám samozřejmě také svou troškou do mlýna zvyků přispělo a zasloužilo se o sjednocení jejich různorodosti, byť v trochu jiném kožichu. Naopak spousta těch ryze křesťanských zvyků upadá v zapomnění. Víte například, proč jsou vžitým symbolem Vánoc červení ptáčkové? Představují Ježíše krvácejícího za vykoupení našich hříchů. Věděli jste, že Štědrý večer není součástí křesťanských Vánoc? Podle křesťanské tradice jste jako postní zvíře mohli sníst kromě kapra také bobra.
Ať už se vzaly vánoční svátky kdekoliv, snaha zpříjemnit si pusté období zimy tu zřejmě byla již odpradávna, a kdo by měl patálii s tím, čí že Vánoce vlastně jsou, tomu možná pomůže fakt, že právě ono pohany vzývané slunce je atributem Ježíše Krista.
Bude vás také zajímat: Dělají rodiče správnou věc, když svým dětem tvrdí, že existuje Ježíšek?
