Už v sedmdesátých letech se pokoušeli objevit, jaké jsou přísady potřebné ke zdravému, trvalému vztahu dvou šťastných lidí. Je každá nešťastná rodina opravdu nešťastná po svém, jak tvrdil Tolstoj, nebo existuje nějaký univerzální jed, který otravuje ovzduší ve všech mizerných manželstvích?
Pojďme měřit lásku!
Jedním z takových vědátorů je i psycholog John Gottman, který strávil poslední tři desítky let tím, že studoval tisíce párů ve snaze zjistit, co vlastně dělá vztahy funkčními. V roce 1986 si spolu s kolegou Robertem Levensonem založil na washingtonské univerzitě „laboratoř lásky“, do které si pak zvali novomanžele a sledovali jejich vzájemnou interakci. Nepředstavujte si nic pornografického. Připojili je k elektrodám a ptali se třeba, jak se seznámili, kvůli čemu se hádají a co jim naopak dělá radost. U toho jim měřili krevní tlak, tep a množství potu. Pak je poslali domů a za dalších šest let si je pozvali znovu, aby zjistili, jestli se ti dva mají stále ještě rádi.
Tváří v tvář tygrovi
Na základě nasbíraných dat rozdělil Gottman páry do dvou skupin, které nazval: „machři“ a „zoufalci“. Po uplynutí šesti let byli machři stále šťastně spolu. „Zoufalci“ se ale naopak buď rozešli, anebo žili v chronicky nešťastných svazcích. Během pohovorů vypadali „zoufalci“ klidně, fyzicky však jevili známky rozrušení, potili se, zvedl se jim tep i krevní tlak. Čím vyšší hodnoty vědci naměřili, tím rychleji se vztah daného páru pokazil. Protože, řečeno Gottmanovými slovy, tyhle páry žily nonstop v obranně-útočném módu a běžná konverzace například o počasí pro jejich fyzické schránky představovala stejné vypětí jako setkání s hladovým tygrem. I když si partneři povídali o příjemných věcech, zůstávali ve střehu a připraveni zaútočit. „Machři“ naopak vykazovali méně fyzického rozrušení, i když se zrovna hádali. Ne proto, že by tak byli od přírody nastaveni, ale protože si ve vztahu vytvořili klima důvěry a intimity, a díky tomu se cítili emocionálně i fyzicky pohodlně.
Sýkorka jako lakmusák
Jak se ale tvoří takové klima? Psycholog vysvětluje: „Řekněme například, že manžel má rád ptactvo a zahlédne za oknem sýkorku. „Koukni na toho krásného ptáčka,“ řekne nejspíš své ženě. Nekomentuje tím prostý jev, žádá od ní nějakou odpověď, známku zájmu nebo podporu. Jeho žena má nyní dvě možnosti. Může se k němu buď „naklonit“, nebo se od něj „odvrátit“, jak říká Gottman. Může mu říct, že jí to nezajímá, a dál štrikovat nebo se dívat na televizi, anebo se zvedne a jde se podívat na sýkorku. Může se to zdát jako drobnost či hloupost, ale ve skutečnosti tenhle „ptačí problém“ vypovídá hodně o zdraví jejich vztahu. V tomto případě je na ženě, aby poznala, že ta sýkorka byla pro jejího muže natolik důležitá, že o ní měl potřebu začít konverzovat. Jejich vzájemná vazba se v závislosti na tom buď upevní, anebo ztenčí.
Čísla nelžou!
A proto mají tyto zdánlivě nepodstatné vzájemné interakce hluboký vliv na spokojenost manželství. Partneři, kteří přišli po šesti letech už rozvedení anebo v krizi, zažívali pozitivní reakci jen ve třetině případů. Naopak manželé, kteří byli i po uplynutí šesti let stále ve šťastném vztahu, se dokázali „naklonit“, a naplnit tak citové potřeby svého partnera v 87 % případů.
Pouhým pozorováním těchto interakcí dokáže Gottman předvídat s 94% přesností, jestli partneři – hetero- či homosexuální, chudé či bohaté, bezdětné či s dětmi – vydrží ve vztahu a stále budou spokojeni. Většinou to záleží na tom, jakého ducha si s sebou do vztahu přinášejí. Je to laskavost a velkorysost, nebo neustálá kritika všeho kolem vás a mrmlání?
