Otázka nebezpečnosti hraní her existuje téměř stejně dlouho jako hry samotné. Američtí rodiče se začali bouřit již začátkem devadesátých let. Krvavé střílečky a mlátičky jako Doom, Wolfenstein 3D a Mortal Kombat tehdy vzbuzovaly velkou kontroverzi. Jak to, že děti najednou mohly v klidu virtuálně vraždit? Na vině byla díra v zákoně. Zpočátku totiž nikoho nenapadlo řešit otázku minimální věkové hranice pro hraní té které hry. Stížnosti na vývojářské společnosti se hrnuly ze všech stran. „Mortal Kombat je nejprodávanější hrou v historii právě díky chladnokrevným vraždám. Když spolek pro kontrolu arkádových automatů zcenzuroval krev a trhání hlav, tržby klesly o 40 %,“ zní z reportáže z roku 1992.
První vlna kontroly
O dva roky později vzniklo zásadní uskupení pro dohled nad hrami všeho druhu. Americká společnost ESRB dostala za úkol lepit k titulům minimální věkovou hranici a mírnit přístup dětí k virtuálnímu sekání končetin. Kupodivu se jim to celkem povedlo. Jen se podívejte do obchodu s hrami dnes. Na každé krabičce vydané v Americe a Kanadě naleznete malé černobílé logo s doporučením. K nám do Čech dorazila pařmenská mánie kvůli komunismu až o něco později. Ale hlasy proti násilnostem na sebe dlouho čekat nenechaly. Na jejich základě vzniklo několik samozvaných odborníků na stanovení věkové hranice. Oficiální systém hodnocení jménem PEGI pak vznikl roku 2003. Rodiče konečně získali představu o tom, kterou z her dětem pořídit a kterou zakázat.
Doom za masakrem na střední škole
Žádný systém hodnocení ani zákon však poslušnost dětí nezaručily. Kdo chce, cestu si najde. Sůl do rány problému souvislosti hraní a agrese přisypal roku 1999 masakr na Columbine High School. Dva kluci, spousta zbraní a 15 mrtvých spolužáků. Vyšetřovatelé se snažili nalézt odpověď na otázku „proč“. Mezi hlavní důvody patřila šikana. Ale i počítačové hry! „Lidé, kteří znali útočníky Harrise a Klebolda z virtuálního světa, potvrdili, že chlapci vytvořili herní mapu pro hru Doom. Podobala se prostorům střední školy,“ informoval deník The Denver Post. A už to jelo. Za každou vraždu, kterou spáchal mladý člověk, mohly „ty počítačové hry“. Událost v obrovské míře ovlivnila smýšlení o prolínání skutečné a virtuální reality.
Call of Breivik
Také smutný případ Anderse Breivika, který zabil 77 lidí, podle všeho okrajově souvisí se střílečkou Call of Duty. „Hra se skládá z mnoha různých úkolů a některé z nich se dají srovnat s reálným útokem. Proto se často používá jako simulátor boje v armádách po celém světě,“ uvedl sám Breivik. Přiznal, že ve virtuálním světě dlouho trénoval. Jenže média dost často zapomínají na to, že u něj ani u mladíků z Columbine nebyly spouštěčem problémů počítačové a konzolové hry. Psychologové nenašli přímou spojitost mezi virtuální a reálnou agresí vlastně nikdy.
Za vším stojí psychika!
Tím, co mělo pozadí útoků společné, byla frustrace nebo bolestná zkušenost v minulosti agresorů. Ti často vykazovali známky deprese, paranoie a téměř vždy sociální fobie. Bylo by tedy chybou přišít všechno zlo počítačovým hrám. Naopak mohou fungovat jako katalyzátor dobré nálady a třeba i takový malý bouchací pytel. „To, co zažíváme při hraní, je z neurologického hlediska opakem deprese. Když hrajeme, ovládá nás jistý optimismus, který nás nutí nevzdávat se a postupovat dál,“ potvrzuje doktor Russoniello, který se zabývá biofeedbackem.
Hrami k lepšímu já
Dobře vybrané hry, které dětem nabídneme, jim mohou pomoci zdokonalit se třeba v cizích jazycích, postřehu nebo logickém myšlení. V dnešní pestré nabídce interaktivních her si vybere opravdu každý. Záleží jen na rodičích, kde hranice stanoví a jaké hry dětem pořídí. Máte ještě pořád strach, že z vám z dětí vyrostou maniaci proto, že po škole zabíjí virtuální zombíky? Vládnete-li angličtinou, koukněte na epizodu War on Video Games z amerického seriálu Penn & Teller: Bulshit, který si klade za cíl vyvracet nejrůznější všeobecně rozšířené omyly od balené vody, přes placení daní až ke svobodě slova. A jestli nejste jazykově natolik vybaveni, shrneme vám zjištění, ke kterému tvůrci pořadu došli, v citátu Penna Jilleta: “Pokud střílečky způsobují násilí, pak jsou vidličky zodpovědné za obezitu.”
