Biologická zbraň
Stačilo pár správně nakroucených mozkových závitů, a z moru se stala biologická zbraň. V roce 1343 se mezi sebou nepohodli dva obchodníci. Kde jinde než na Krymu. Italský kupec se pokusil malinko ošidit jednoho mongolského partnera, a bylo to. V bitce Ital vytáhl nůž a soka propíchnul. To se samozřejmě nelíbilo komunitě okolo nebožtíka a obrátili se na mongolského chána, který slíbil odplatu. Italové z Janova zdrhli do opevněného města Kaffa a připravili se na nejhorší. Přesně to přišlo. Chán využil vraždu jako záminku k zabrání Kaffy. Šlo o super strategický obchodní bod. Pustil se do obléhání. Jelikož ale Italové měli dostatek těstovin, drželi se jak klíšťata.
V mongolském táboře po dvou letech propukla epidemie moru. Chán s hlavou v pejru už už chtěl utéct, když ho najednou napadlo něco děsivého. Naložil na katapulty nakažené mrtvoly a začal přestřelovat hradby. Jackpot! Celé město postupně vymíralo. Nakonec to Mongolové stejně nevydrželi a v roce 1347 odjeli pryč. Přeživší z města vzali ihned nohy na ramena. Nasedli na lodě a prchali do rodného Janova. Bohužel je netrklo, že tahat s sebou nakažené není dobrý nápad. Když šťastně dorazili domů, čekali na ně blízcí s otevřenou náručí. Kdyby jen, nebožáci, věděli, že vítají evropskou epidemii černé smrti.
Židovští nekromanti
Jelikož to tehdy lidem moc nepálilo, nevěděli si rady s tím, odkud se všechna ta hniloba a smrt berou. Ani na chvíli je nenapadlo, že za to mohou janovští a další kolegové, kteří se vraceli ze zamořených oblastí do domoviny.
Bez racionálního odůvodnění to společnost začala brát jako trest boží. Za hříchy všech, bez výjimky.
Tak to tedy alespoň vnímala chytřejší část obyvatelstva. Ta druhá, hloupější a rozhodně početnější, se nechala zlákat vysvětlením, že za vším stojí židé. Ostatně tak jako vždycky. Jak to ale dělali? Pomocí temné magie! Podle drbů pronášeli nekromantská zaříkávadla určená k otravě vody nad studnami a prováděli podivné rituály ve svých stájích. Strach ze smrti byl tak velký, že lidé z měst vyhlazovali celé židovské komunity, někdy i po tisícovkách. V průběhu druhé poloviny 14. století byly povražděny desetitisíce židů napříč celou Evropou. Někdy nemuselo jít ani o Abrahamovy potomky. Stačilo, když na vás měl soused pifku, a byl to pro vás konec. Pár ostrých vět v hospodě, a už vám na dveře klepal dav s pochodněmi!
Lék? Jedině výkaly a modlitby!
Už víme, kdo za to všechno mohl. Ale za kým naši předci chodili, když se nakazili? Zdravotní pojištění tehdy nebylo příliš v módě, takže lékařská péče nic moc. Navíc nakažený často rozhodně nikam dojít nemohl. Jak taky, když mu odumírala například celá noha? Ve městech se ale vždy našlo několik dobrovolníků, čtěte štědře vyplácených jedinců, kteří pomáhali odnášet mrtvé a pokoušet se záhadné nemoci přijít na kloub. Zajisté vám ihned vyskočí obrázek doktora s havraní maskou. Správně. Ale až v 17. století. Ve 14. ještě tak vychytralé pomůcky neměli. Pouze obyčejnou roušku. Zato metody léčby byly sofistikované až až. Mezi nejbizarnější praktiky patří například potírání velkých mokvajících boláků rtutí. Následně doktor strčil namazanou ránu pod oheň, a bylo to.
Pacient téměř vždy umřel na otravu chemikálií. Doktor k nezaplacení!
Mezi další úžasné způsoby patřilo umývání se močí, cpaní směsi bylin a výkalů do otevřených ran a v neposlední řadě potírání se živým kohoutem! Báječná dezinfekce! Když nic nezabralo, bral doktor roha s tím, že jste se asi špatně, nebo málo, modlili. A můžete si za to jen a jen sami! Takže rychle do kostela.
Ostrov smrti
Krom léčení a hledání příčin existovala samozřejmě i prevence. Jednoduchá. Dostat nakažené lidi co nejdál od zdravých. Zpočátku to bylo jednoduché. Nakažení se vyháněli a vynášeli mimo města. V Itálii měli v oblibě házet nakažené daleko do polí. Buď se uzdravili, nebo umřeli. Nic složitého. V přístavišti Ragusa posunuli ochranu ještě o stupeň výš. V roce 1377 městský sněm schválil, že pro nakažené se vyhradí speciální místo, kam budou přesunuti na 30 dní. Krásný malý ostrůvek poblíž města představoval noční můru snad pro všechny obyvatele i nově příchozí. Kdokoliv by jen letmo vykazoval známky onemocnění, byl by přesunut. Ostrov se téměř ihned zaplnil. Po chvíli se z místa stala jedna velká kupa rozkládajícího se masa. Ačkoliv na místě byli speciální pracovníci, kteří zajišťovali stravu a základní potřeby, málokdo přežil a vrátil se zpět do civilizace. Nakonec se úřady rozhodly prodloužit dobu ozdravného pobytu na 40 dní. Zde se setkáváme s prapůvodem slovíčka karanténa. Čtyřicet se v italštině řekne „quaranta“. O prodloužení se rozhodlo zřejmě kvůli náboženským důvodům. Číslo se totiž spojovalo s biblickým spirituálním očištěním. Pro nakažené chudáky znamenalo smrt!
Nejen středověk
Mor není jen záležitostí nečistého středověku. Pořádek a úklid nemá totiž na samotné onemocnění příliš vliv. Samozřejmě v nižších kastách se šířila nákaza mnohem rychleji, ale rozhodně se nevyhýbala boháčům. Blechy z nakažených krys, které byly pravděpodobně hlavním důvodem epidemie, si podle voňavek a počtu mytí nevybíraly. Zkrátka kdo byl poblíž, ten měl smůlu. Proto černá smrt nebyla první a ani poslední vlnou zoufalství. Nejstarší záznamy pocházejí z 6. století. Bible odkazuje dokonce až do starověku, ale ne přímo. Od největšího nárazu ve 14. století, kdy zemřelo podle vypátraných zdrojů 75 až 200 milionů lidí, už přišlo jenom pár menších záchvěvů.
Mor se ještě jednou výrazně ozval v 19. století, kdy propukl v Číně. Zemřelo více než 1 milion lidí.
Poté už následovaly pouze lokální epidemie. Naposledy zasáhla nákaza v roce 2013 část Madagaskaru. Ze zhruba 260 nakažených jich opustilo svět 80. Na tomto posledním tažení černé smrti bylo něco neobyčejného. Antibiotika, která tlumila příznaky, přestala zabírat. Doktoři se zděsili. Kdyby se dostal nakažený do Evropy nebo Ameriky, přišla by další velká rána. Možná poslední. Bakterie moru tu stále jsou. Konec lidstva může přijít klidně už zítra ráno!
Bude vás také zajímat: Nechutné posmrtné rituály: Banán se zpopelněnou tetou a trsání s mrtvolami
