Už Montyho otec chytal divoké koně pro rodeo, krotil je a prodával. Jenže ten ještě používal „klasickou“ metodu rančerů – násilí. Dával koňům pytle přes hlavu, svazoval jim nohy, nechal je bít, týrat, lámat. To samé přitom dělal i svému synovi.
Když bylo Montymu deset, měl už 72 zlomenin.
Monty tak moc dobře věděl, že když je někdo zlomený, není to dobrý start. Že mu zůstanou nezhojené rány, a to není vůbec řeč o těch fyzických. Táty se bál a začal utíkat do divočiny. Trávil tam čas celé týdny. Jen s divokými mustangy.
Roberts se narodil v americkém Salinasu v roce 1935. Ve 40. a 50. letech bylo lovení mustangů běžnou obživou, a tak Montyho napadlo také to zkusit. Avšak nechtěl koně týrat jako jeho otec. Chtěl jim rozumět a být jejich kamarád. Když lehával ve vysoké trávě a pozoroval divoké mustangy, všímal si, jak to ve stádě funguje.
Dominantní klisna a její řeč těla
Stádu vždy velí jedna dominantní klisna. V každém stádu je pak jen jeden dospělý hřebec, ti ostatní, když dorůstají, musejí z kola ven. Pokud nechtějí odejít, musí podstoupit souboj, a když zvítězí, přebírají povinnosti původního hřebce, jenž musí ze stáda odejít. Hřebci ale mají jen pár úkolů – hlídají stádo, chrání ho, rozmnožují jeho řady.
Monty vypozoroval, že vůdčí klisny nekoušou, nekopou, ale že třeba na vyhnání mladého hřebečka, který už jim přerůstá nad hlavu, stačí, když si k němu klisna stoupne bokem, nebo dokonce zády a přestane se na něj dívat. Nato začne hřebeček prosit o slitování, dá hlavu až k zemi a cvaká hubou, což je gesto ponížení. Když se kobyla nehne, znamená to ortel smrti. Hřebec musí odejít. Když se k němu otočí čelem, je to gesto usmíření a prozatímního míru.
Metoda Join-Up neboli napojení
To byl základ pro metodu, kterou Monty později nazval Join-Up (napojení), a jazyk zvaný Equus. Čili něco jako „koňština“. Mladý Monty začal s koňmi hovořit svým tělem – dělal stejné věci, jakými stádu velí vůdčí kobyla. A koně ho poslouchali. I ti divocí. Vždyť to byl jejich jazyk a ten malý kluk jím uměl hovořit.
Pro krocení divokých koní bylo ale potřeba pochopit ještě něco dalšího. Útěk jako nezbytnou potřebu. Monty vypozoroval, jak dlouho běží zdivočelý kůň, než se uklidní. Taky si všiml, že koně lekají obdélníkové ohrady a jízdárny, že se tam intuitivně hned běží schovat do rohu. Sám si proto vyrobil malou kruhovou ohradu obehnanou dřevěnými trámy kolem dokola tak, že nebylo vidět ven. Tak se koně cítili klidnější.
Když pak na lonži (popruh vedoucí od ruky vodiče až k ohlávce, kterou má kůň nasazenou na hlavě – pozn. red.) kůň uběhl dokola potřebné desítky metrů, vždy udělal to samé. Uklidnil se, a jakmile se k němu Monty stavěl správně tělem, a hrál tak dominantní klisnu, která se nezlobí a přijímá ho zpátky do stáda, zareagoval stejně jako mladí hřebečci, kteří unikli vyhnání do divočiny – sklonil hlavu nozdrami k zemi a cvakal hubou. Ponížené gesto, že poslouchá a ví.
V tu chvíli měl Monty napůl vyhráno.
Kůň mu naslouchal, věřil mu, mluvili stejným jazykem. Jak to funguje, jsem viděla na vlastní oči při našem setkání. Měl tehdy evropské turné a v ostravské ČEZ aréně celý večer předváděl, jak se díky jeho metodě dá pracovat s narušenými koňmi. S takovými zvířaty, která mají různé neurózy, bojí se malých prostor, sedla, jsou zlá na lidi nebo naopak úplně vystrašená nebo jsou jen mladá a ještě na nich nikdo nejezdil. Během krátkého času Monty ukázal celou škálu toho, co jeho zázračná metoda dokáže.
Nebýt britské královny, po Montym by neštěkl ani pes
Jenže v té době se mu všichni kolem smáli. V první řadě jeho otec. Když sledoval syna, jak ve vysoké, prkny obehnané kruhové ohradě s koňmi tancuje, kroutil jen hlavou a nebral synovy pokusy vážně.
Až když dostal Monty pozvánku do Windsoru, aby svou metodu předvedl před zraky britské královny, svět si ho všiml. To mu ale bylo už 53 let. Psal se rok 1989 a pozvání mu změnilo život. Královna Alžběta II. z něj byla nadšená, sama začala jeho služeb ihned využívat a od té doby je Monty na roztrhání. S královnou se přátelí dodnes.
Co platí na koně, platí i na malé děti
Při svém ostravském představení pracoval s kobylkou trpící klaustrofobií. Pro majitele to byl velký problém, protože s ní potřebovali jezdit po závodech a ona odmítala nastoupit do přistaveného vozíku. Trvalo jim i celé hodiny, než ji tam dostali, zranila se při tom ona i lidé kolem, někdy dokonce musela na závody po svých a cesta ji často tak vyčerpala, že v závodech naprosto propadla.
A Monty? Za 20 minut ji bez problému dostal do vozíku. Říkal, že se to musí dělat jako s dětmi.
Když dítě pochopí, do čeho ho tlačíte, nikdy ho k tomu nedonutíte.
V aréně stál vozík na koně, od jeho otevřených dveří vedly do boků ochranné plůtky, aby kůň nemohl utéct do stran, a před tímto průchodem ve tvaru „V“ stál Monty s kobylkou.
Ona byla čelem k vozíku, Monty zády. Držel klisnu za uzdu, a kdykoli udělala krok dopředu, přinutil ji couvat. U toho říkal do mikrofonu, který měl přidělaný na hlavě: „Ty bys tam chtěla? Ale ne, ještě ne, to bys musela chtít mnohem víc, krásko.“ Takhle si s ní povídal, a vždy když udělala krok vpřed, donutil ji udělat několik kroků zpět. Za 20 minut ho do vozíku málem vtlačila.
Pár minut poté jsem byla venku také u toho, jak stejnou kobylu majitelé nakládají při odjezdu. Zase se s ní pořádně prali. Holt zaříkávač koní má nějakou magickou sílu.
Velký skromný sympaťák
Když jsem s Montym mluvila, skoro jsem ani nedutala. Cítila jsem posvátnou úctu. Sama jezdím na koních od deseti let a pro koňáky je něco jako polobůh. Monty byl strašně milý chlap, silný, přitom něžný, samý úsměv, před rozhovorem (navíc v angličtině) jsem se skoro třásla, jak to zvládnu, ale působil na mě nesmírně uklidňujícím dojmem.
Žádný frajírek, kovboj, co krotí koně královně Anglie. Naopak.
Velký a skromný sympaťák, se kterým je vám prostě dobře. Naprosto jsem chápala koně, že si od něj dají říct.
A nejen koně. Monty objíždí také pasťáky a vězení a povídá si s vězni či problémovou mládeží. Sám poznal to, co často i oni – násilí v rodině, nešťastné dětství, špatnou výchovu. Ví tedy, o čem mluví. V Ostravě jsem byla u toho, když navštívil děti z dětského domova. Na začátku byly sebevědomé a drzé, vysmáté, on si je ale během pár minut zkrotil tak, že mu zobaly z rukou. Největšího drsňáka si posadil vedle sebe, vzal ho kolem ramen a povídal mu, jak mu rozumí, že chápe, že chce zářit, být za drsňáka, zaujmout. Kluk za chvíli ani nedutal.
Na svém ranči Flag Is Up Monty nežije sám, adoptoval hromadu dětí a umožnil jim začít znovu. V klidu a bez problémů. Celým svým životem dokazuje, že násilí není cesta. Není to dobré řešení ani pro lidi, ani pro zvířata.
Montyho zkušenosti využívají velké firmy i CIA
Zkušenosti z práce s koňmi převádí do nekonfliktních vztahů mezi lidmi. Nejen v dětských domovech či věznicích, ale i ve firmách. Sáhlo po něm už přes 250 firem od IBM přes Disney, Minoltu až třeba po Volkswagen. Pomáhal i CIA při výzkumu detektoru lži.
Podle jeho života byl dokonce natočen film Zaříkávač koní, který režíroval Robert Redford, jenž vystupoval rovněž v hlavní roli.
Monty ale ten film nemá rád.
Redford se s ním sešel a chtěl spolupracovat, ovšem ukázalo se, že metodu Join-Up úplně nepochopil a později ve filmu ani nectil.
Jsou v něm proto nesmyslné scény, při kterých zaříkávač koním ubližuje, místo aby jim nenásilně pomáhal. Hlavní linii příběhu tvoří léčba koně, který byl při autonehodě sražen autem, je divoký, nevěří lidem a má být utracen. Filmový zaříkávač ho nakonec přivede zpět, ale podivně. Třeba si na něj stoupá, když ho donutí lehnout si na zem. Místo napojení tak jde spíš o zlomení.
Naproti tomu Montyho „kouzelný tanec člověka s koněm“, jak o jeho metodě psal tisk, si tehdy v Ostravě vysloužil obrovské ovace do posledního místečka zaplněné haly a stejné to bylo i v průběhu celého turné, které vidělo několik set tisíc diváků.
