A šla sem si stoupnout vedle něj a zkusit to taky. V teplákách. Nesundanejch. Tak proběhlo mý první školení o odlišnosti mužských a ženských pohlavních orgánů. Pak už následovalo jen bolestné uvědomění si, že pravděpodobnost počurání si vlastních nohou při využití přírodní toalety je nepříjemně vysoká.
Dětství je magický období. Všecky zábavný historky vašeho života začínaj buď „Když sem byl malej“, nebo „Když sem se jednou ožral“. A ožrali ste se stejně jen proto, že nebejt dítě je děsný. Jako dětem vám všední dny utíkaj, víkendy se vlečou, prázdniny sou nekonečný. V pohodě vstanete v sedm, protože „Kačerov jak hurikán“. Vůbec nechápete, proč sou vaši rodiče podrážděný, když je nutíte při každý cestě autem poslouchat „Tak tedy Šmoulinka už vaří makaróny“. Nohy vás bolej, jen když šlápnete na kostičku lega. Srdce vás nebolí vůbec, protože ačkoli ste na psaníčku „Chceš se mnou chodit? ANO/NE“ zaškrtli ano, nic dalšího už se po vás nikdy nechtělo.
Na základce se nás vždycky na první poprázdninový hodině ptali, kde kdo byl a co tam zažil. Štvalo mě to hned z několika důvodů. Zaprvý jde jen o prachsprostou předváděčku toho, kdo má víc napakovaný rodiče. A u nás zrovna tenkrát zazvonil obchoďák s magickym vysavačem, co zničí život všem roztočům a nám omladí všecky koberce. Takže na moje mezinárodní prázdniny nezbyly prachy.
Zato celej byt teď smrděl eukalyptem natolik, že sem čekala, kdy k nám začnou migrovat koaly.
Zadruhý se moji rodiče rozhodli vypěstovat ze mě pošahanýho asociála, protože těch normálních společenskejch jedinců je přece všude ažaž. Takže žádný tábory, standard byl tejden rodinný dovolený v bejvalý Jugoslávii a pak šup na zbytek prázdnin k babičce na Moravu. Tam totiž všichni milujou Pražáky. A zatřetí, co je komu sakra do toho.
Většinou sem si teda radši vymejšlela. Stejně tak sem celejch osm let němčiny lhala o tom, že snídám Brot mit Käse (chleba se sejrem), protože mi stud a jazyková výbava nedovolily se přiznat k rohlíku s paštikou.
Potenciální mezikulturní rozepře u babičky na vsi naštěstí vyřešil počítač, co sme si tam vozili. Přece nebudem chodit ven!
Každej den tak u nás zvonili instantní kamarádi a trávili s náma nádherný slunečný dny u monitoru.
Celkem je mi líto, že mý děti už todle nikdy nezažijou. Já a brácha sme měli doma pevně stanovenej rozvrh na to, kdo bude od kdy do kdy sedět u kompu. Tadle vzájemná nenávist při přenechávání stroje tomu druhýmu rozhodně posílila náš vztah. Moje děti už se totiž pravděpodobně naroděj s iphonem zabudovanym v lebce. Aspoň ale půjdou přepnout na tichej režim. A nevydržej nabitý víc jak půlden.
Teď když žiju dospělym životem, mi došlo, jak moc byl virtuální život v The Sims reálnej, protože bez cheatů se to prostě všecko stíhat nedalo. Prosím poraďte mi někdo, kdo ste zvládal uhrát domácnost o třech členech tak, aby všichni měli dostatek spánku, peněz a společenskýho vyžití. A ještě se v mezičase zlepšovali ve svejch dovednostech. Celkem by se mi to totiž teď hodilo v tý mojí osobní simulaci. A to mám na starost jen jednoho člena. Moje cooking skills zamrzly na špagetách aglio olio.
Přirozenej vývoj věcí však říká, že nic nemůže trvat věčně. Můj současnej účes bude za čtyřicet let trapnej. Internet bude zábava pro starý báby. Matky si budou vzájemně stěžovat, že ty jejich parchanti odmítaj koukat na telku a sou závislý na čerstvym vzduchu. Pandy se začnou rozmnožovat a lidi se budou mít rádi i bez shody na Tinderu. Vesmír bude v rovnováze. Tak Peace.
