Tomáš Neruda, který šéfuje klubu „kachňáků“ v Jesenici u Prahy, propadl kachnám před 27 lety. Za tu dobu mu prošly pod rukama stovky kusů, sám jich vlastnil okolo patnácti a najel s nimi přes milion kilometrů. „Nebyla to láska na první pohled. Ale pak mě dostala jednoduchost toho auta. Je to neuvěřitelně praktická kára. Tuhle se mi stalo, že jsem vyjel a 30 metrů od baráku v tom bouchlo. Vytáhl jsem vercajk, trochu jsem to přestavěl a za půl hodiny jsem frčel dál,“ usmívá se.
Jak jste se vůbec dostal ke kachnám?
Vděčím za to bývalé ženě, která ji měla. Byla to taková šlupka, protože tu tehdy bylo kachen málo a neexistoval pořádný servis. Já jsem auta servisoval, takže jsem se začal starat i o kachnu. Díky tomu jsem se poznal s dalšími lidmi, kteří Citroën 2CV měli, a postupem času mě to nadchlo.
To jste se tehdy všichni znali jménem, ne?
Kachňáků bylo opravdu jen pár. Vždyť před revolucí bylo v Československu nějakých 36 kachen. Pár se jich sem dostalo přes Tuzex, většina spíše náhodou. Když přišla revoluce, najednou tu bylo během pár let zhruba 500 kachen. Největší boom byl v letech 1990 až 1993, kdy to celé skončilo, protože nám zakázali vozit je kvůli emisním normám. Trvalo dobrých 15 let, než dovoz zase povolili. Od té doby se Citroëny 2CV znovu vozí. Je krásné vidět, že to auto žije dál a že ho lidé pořád chtějí.
Kolik to stojí, když se člověk chce stát kachňákem?
Sehnat kachnu není problém, aut je nadbytek, ale chce to nějaké kačky. Do 100 tisíc korun to jsou vraky, za asi 200 tisíc korun koupíte sice funkční auto, ale pořád nic moc. Je potřeba si uvědomit, že i to nejmladší auto má 26 let, takže už někde hnilo a jde o to, jak ho kdo opravil. Párkrát už se stalo, že lidé si na vlastní pěst přitáhli kachnu zvenku, ale po nějaké době se jim zlomila, protože byla shnilá. Proto je dobré si připlatit. Špičkové kachny, které nemají moc najeto nebo jsou kompletně zrenovované, se prodávají za ceny přes 400 tisíc korun. Češi si ale spíše koupí horší auto a sami ho repasují – chtějí u toho být, vidět celý ten proces do posledního šroubku a všechno si nafotit.
Řekněte mi, co vás na kachně nejvíce bere?
Co si budeme povídat, hlavní roli hraje určitý exhibicionismus. To, že jezdíte v něčem jiném než zbytek světa. Zbytek je mix dalších prvků, pro mě především praktičnosti, jednoduchosti a romantiky.
Každopádně když jedete v minus pěti, tak to už žádná romantika není, ale spíš boj. Mrznete a škrábete přitom za jízdy zamrzlá okna.
Ale na druhou stranu vás kachna doveze kamkoliv. Projezdili jsme s ní celou Evropu, jednu dobu jsme s ní jezdili dennodenně.
Povídejte…
První kachnu jsem si pořídil v roce 1989 a používal jsem ji jako plnohodnotné auto. Najezdil jsem s ní asi 400 tisíc kilometrů na původní motor šestistovku. Byla to zelená, krásná kachna, která sloužila třináct let. Jezdili jsme s manželkou lyžovat do Švýcarska, protože se do ní vešly troje lyže a nebyla potřeba zahrádka, objeli jsme také spoustu světových srazů po celé Evropě, třeba i u polárního kruhu, dokonce jsme v ní vozili náhradní díly z Francie… Byl to úžasný kousek.
Kam nejdál jste dojel?
Jen po Evropě, nejsem ten typ, co by vyrážel do exotických zemí. Ale náš mladý byl s kamarády v Sýrii, Íránu nebo Iráku. Dojeli tam ve dvou kachnách, vraceli se přes Rusko. To bylo samozřejmě ještě předtím, než tam vypukla válka. Bláznů, kteří s kachnou jezdili po Africe, Asii, v poušti i džungli, je spousta.
A kachna to všechno vydrží?
Jo. Můžu mluvit z vlastní zkušenosti – kolikrát jsme s ní ujeli třeba 15 tisíc kilometrů, aniž bychom měli sebemenší problém. Nepraskla ani žárovka. S tím autem se vážně dají jet nekonečné trasy.
A když se něco přece jen objeví, po celém světě jsou kachňáci, kteří vám pomůžou.
Existuje dokonce katalog APUA-HELP, který každé dva roky vydávají finští fanoušci Citroënu 2CV. Stojí 10 eur a lidé ze všech koutů planety se do něj zapisují s informací, s čím vám mohou pomoci. Mohou vás ubytovat, poradit, co a jak, opravit auto… Jsou to takové Zlaté stránky pro kachňáky.
Čím to, že takový katalog vznikl zrovna ve Finsku?
Taky jsem se divil. Je to zajímavé, ale třeba i první světový sraz kachňáků byl ve Finsku. Bylo to v roce 1975, tedy už 15 let před ukončením výroby. Finové mají holt ke kachnám zvláštní vztah…
Kolik je v těch zlatých stránkách pro kachňáky Čechů?
Je nás tam jen šest, což je ostuda vzhledem k tomu, že kachny tu vlastní několik stovek lidí. Sám katalog dvacet let propaguju, ale za tu dobu si ho koupilo asi osm lidí. A pak mi volají z cesty, že mají problém a jestli bych jim nedal tip na někoho, kdo v daném místě dělá kachny…
Stejně blbě fungují v Česku kluby, protože lidé si myslí, že členské příspěvky dávají někomu, a ne na něco.
Naproti tomu třeba Angličané dobrovolně posílají klubům peníze dle svých možností. A to dokonce i lidé, kteří kachnu vůbec nemají. Zíral jsem, když v Anglii nějaký člověk poslal komunitě kachňáků tisíce liber, jen aby spolek dál fungoval.
Takže kachny jsou fenoménem všude?
Venku tím lidé žili a žijí už dlouho, my jsme sto let za opicemi. V dobách komunismu jsme nabrali zpoždění a musíme ho dohánět.
Když se konají světové srazy, sejde se na jednom místě i 7 tisíc aut. A 99 procent z nich přijede „po svých“.
Je pak úžasné vidět, jak lidé kachny upravují, co z nich dokáží udělat. Celý ten fenomén nejlépe pochopíte, když se v kachně svezete. Sedíte vevnitř, nemůžete jet moc rychle, všichni se na vás smějí, můžete v tom přespat – ve dvou lidech úplně luxusně –, odvezete v tom všechny věci i dvě děti, můžete kempovat, protože jednoduše vyndáte sedačky a z přední kapoty uděláte stůl… To auto vám zkrátka poskytne obrovskou kupu zážitků. A to se nikdy neomrzí.
