Upozornění: Tento článěk není určen pro lidi, co maj kozy a neuměj si z toho dělat kozy.
V životě každý malý holky jednou nastane okamžik, kdy dostane pocit, že by si měla začít zakrejvat bradavky. Většinou kvůli tomu, že všecky ostatní holky ve třídě už je maj zakrytý a zakrytý bradavky způsobujou to, že s váma chtěj kluci chodit za ruku a ty bradavky vám zase rychle odkrejvat.
Moji první podprdu mi koupila máma a byla tím pádem totálně odporná. Jedinej kluk, kterýho přilákala, se nakonec rozhodl, že bude radši na kluky.
Ale zase ho vždycky zajímalo, co říkám. Někdy kolem šestnácti jsem se rozhodla, že s chráničema bradavek končim. Škrtí to, v létě je v tom horko a stojí to neúměrně moc peněz (co se týče nakupování oblečení, sem tak trochu žid, prostě cena by měla bejt úměrná množství látky).
Ke škrtidlu se uchyluju jen v následujících případech:
- Je strašná zima. Není nic nepříjemnějšího než namrzlá bradavka. Každá vrstva navíc dobrá.
- Nemám náladu dělat lidem názorný školení v lidský anatomii. Ano, takto vypadá ňadro v přirozeném stavu. Ano, pornoprůmysl lže. Ne, nejsem nadržená, občas se to prostě postaví samo (zrovna pro tendle jev by chlapi mohli mít trochu víc pochopení).
- Je to vyžadováno pro vstup na nějakou společenskou akci (BYOB = Bring Your Own Boobs).
Když po jednom z takovejch dnů dojdu domů a konečně to ze sebe strhnu, cejtim se nějak takhle:
Před pár lety sme se s kámoškou účastnily jednoho takovýho malýho fotoprojektu. Každej den portrét jedný holky v podprdě, ve druhym kole už raději bez. Pod jednotlivejma fotkama se totiž spustil hate od podprsenkovejch fašistek. Jestli ste nikdy nepotkali podprsenkovou fašistku, měli ste pravděpodobně to privilegium narodit se jako chlap. Fašistky přejmenovaly projekt na „přehlídku špatně padnoucích podprsenek“ a pohoršovaly se nad tim, že tadleta buchta má přece „sedmdesát pět cé a tísní se v sedmdesát bé, hlupačka“. Jak kdyby se jim nikdy nezařezávala guma od spoďárů, když maj všechny dobře padnoucí spodky ve špíně a musej vytáhnout ty, co nosily na střední. Fašistky neřešej jenom podprdy, jejich znalosti ženský módy jsou kompletní a budou vás nenávidět v každý situaci.
Na promoci bez punčocháčů? Shodit ze skály!
Do kostela boty s otevřenou špičkou? Shodit ze skály!
Sedmdesát pět dé na osmdesátkový prsa? Shodit ze skály a zapálit!
Kdyby je dneska srazil autobus, jejich prsa naposledy vydechnou v těch správnejch košíčcích. Fašistka vám bude tvrdit, že když dáte za podprdu dva litry, budete v ní chtít i spát. Vůbec nebudete vědět, že ji máte. Já to většinou nevim taky a dvojku mám v kapse.
Pořád nevim, proč se my ženský tak strašně hrneme do věcí, který nás v zásadě dost serou. Ale hrdě se budem před ostatníma kasat, že ty patnácticentimetrový štekle sou strašně pohodlný a že není nic příjemnějšího než v nich dobíhat tramvaj a vypadat jako třínohá kráva. V mym náctiletym období mi taky chvíli připadalo, že neexistuje větší důkaz ženství než trávit celej život opatrnym vejráním na spáry v dlažebních kostkách. Když sem konečně dosáhla mentální zralosti a začla nosit kecky, objevil se přede mnou novej svět odehrávající se nad úrovní očí. Tak tady vznikaj ty kýčovitý fotky Prahy.
Pravidla módy sou prostě drsný. Marně čekám, kdy konečně začne bejt vyžadovanej můj oblíbenej styl oblíkání. Jako například „v tomdle tričku sem šla včera spát“, „je mi jedno, že vypadám jako bezďák“ nebo „to nejsou díry v oblečení, to jsou hadry s příběhem“. Bezdomovci z Karláku by si aspoň přivydělali, až by fotili novou kampaň pro háemko. Vůbec nemluvě o tom, jak by se snížilo množství rozvodů, páč když by všichni vypadali stejně odpudivě, museli byste se zajímat o jejich osobnost. Abyste měli vůbec chuť z nich ten beztvarej hadr sundat.
Snad se dočkáme. Tak dobrý den, kozy ven.
Bude vás taky zajímat: Patálie Simony O.: Díl třetí – O lásce
