Kde najdete asi nejizolovanější vesnici v jižní Evropě? V Albánských Alpách. Nevedou tam silnice, ale ještě v 90. letech tam v téměř naprosté izolaci žilo přes tisíc lidí. Dnes je jich už asi jen sedmdesát a my našli Čechy, kteří se snaží úplnému vylidnění zabránit.
Ostřílený cestovatel Jan Balák s přáteli objevili tohle unikátní místo v roce 2014. Uhranulo je natolik, že založili projekt Albánská výzva, aby tam civilizaci zachránili.
Čím vám Albánie tak učarovala, že se do ní stále vracíte?
Albánie je země, kde můžete být první, a protože neexistuje žádná konkurence, tak i nejlepší. Najdete tu snad všechno. Je tu moře, jsou tu velehory, palmy, středomořská kuchyně, pohostinní domorodci a nízké ceny. Tedy všechny ingredience, které čeští turisté na dovolených vyhledávají. Pokaždé, když do této země přijedu, něčím mě překvapí. Nejlepší jsou stejně domorodci v místních velehorách. Nikdy neviděli turistu a místní zvykové právo jim ukládá povinnost se o hosty postarat, takže vás automaticky zavalí místní pohostinností, ale nikdo vám to v ČR nebude věřit. Celá severní Albánie je odříznutá od zbytku světa absencí asfaltovaných cest, konkrétně do Curraj i Epërm, kde realizujeme projekt Albánská výzva, jezdíme 45 km parníkem a pak pěšky přes hory.
Autem ani jiným motorovým dopravním prostředkem se sem prostě projet nedá. Není tu elektřina, silnice, wi-fi ani signál mobilních telefonů a nedosahuje sem moc žádného úřadu. Pokud si chcete odpočinout nerušeni moderním světem, težko asi najdete něco srovnatelného jinde v Evropě.
Proč jsi se rozhodl realizovat Albánskou výzvu? Proč ti nestačilo „užívat si“ jako každý normální turista?
Expedic do různých částí světa jsem uspořádal už dost. Po třetí albánské expedici v roce 2014 jsem řešil se známou v Polsku, co uděláme příští rok. Navrhoval jsem další, ještě větší expedici. Nicméně mi bylo podsunuto, že přece máme na víc než jen někam jet. Že už jsme ve věku, že bychom mohli taky udělat něco pro druhé.
A tak nás napadlo začít budovat v severní Albánii turistickou infrastrukturu.
Plány jsme měli vskutku ambiciózní, některé se podařily, některé na realizaci ještě čekají. Turistika je velmi pěkná zábava, ale pokud chcete poznat opravdu dobré přátele, nejlepší cestou je společně něco vybudovat. Během příprav jsme například zjistili, že stavba mostu je úplně nejlepší teambuildingová aktivita vůbec. Albánskou výzvu jsme založili, protože jsme nechtěli jen jezdit na výlety, ale chtěli jsme, aby z toho i ostatní něco měli. Turisté tím získají velmi dobrodružnou možnost, jak strávit nějaký čas o prázdninách a poznat nové lidi, a Albánci mají poprvé v historii možnost dělat něco jiného než bačovat ovce.
Máte v jejím rámci nějaký konkrétní cíl?
Našim cílem je v Curraj i Epërm vybudovat prázdninovou komunitu pro dobrodužné sporty a aktivity, které by jinde neměly smysl, opodstatnění nebo byly nedovolené z důvodu různých absurdních evropských omezení. Abych to uvedl na pravou míru, jezdit 45 km parníkem po přehradě je v ČR volnočasová kratochvíle, která nemá opodstatnění, v případě severní Albánie je to často jediná možnost dopravy. Vymyslet, naprojektovat, vyrobit a postavit 15,5 m dlouhý most ve studentském kolektivu je v ČR nerálné a nelegální, v Albánii však bez problémů realizovatelné. Vyrobit si vlastnoručně v domácích podmínkách ovčí sýr je v EU z hygienických důvodů ilegální, stejně tak realizace koňských dostihů bez papírů je pro změnu chápána jako týrání zvířat. V Curraj i Epërm jsme prostě svobodnější než kde jinde. Loni jsme naši komunitu provozovali 3 týdny, letos to bude 7 týdnů, pokud budeme mít úspěch, příští rok bychom rádi byli v severní Albánii celou turistickou sezonu.
Co máte letos v plánu?
Zatímco loni to bylo hodně drsné, letos se budeme snažit zvýšit komfort. Ale drsné to bude stejně. Jak říkáme, z Albánie se každý vrací o dva levely drsnější a hodně lidí to změní.
Kdo s námi jede, chce strávit dobrodružné prázdniny, takové, co jinde nezažiješ. Do Albánie jezdím posledních pět let a pokaždé jsme tam jeli s tím, udělat něco, co se ještě nikomu nepovedlo.
První rok jsme teda jenom jeli do albánských hor, ke kterým neexistuje žádná mapa. Měli jsme tři vytištěné satelitní snímky. Nejsou tam cesty sjízdné autem, žádné turistické značení, žádné rozcestníky. Jen domorodci, kteří mluví jazykem, kterému vůbec nerozumíš a neseženeš k němu slovník. Tenkrát nás bylo sedm a toulali jsme se tam deset dní. Další rok jsme se rozhodli, že sjedeme řeku Drini, kterou ještě nikdy nikdo nesjel. Nenašli jsme ani žádné známky toho, že by se ji vůbec někdo pokoušel sjet. Teče v prudkých soutěskách a dostat se k ní dá jen na třech místech. A téhle výpravě se pokazilo snad úplně všechno. Už cestou tam jsme dvakrát nabourali auto, pak jsme ztratili začátek výpravy a tři dny jsme se hledali. Pak nám ztroskotala jedna loď, několikrát jsme utopili lodní motor, který jsme si pro ten účel vyrobili. Pak jsme ho zase zprovoznili a ustřihli jsme mu lopatky a skončili jsme uprostřed přehrady. Pak nás zatkli na hrázi hydroelektrárny, zkrátka se pokazilo vše, co mohlo, ale všichni se mnou jeli další rok znovu.
A další rok jste si dali za cíl?
Dostat se někam, kde ještě neviděli turistu. Našli jsme si tedy currajské údolí a ještě o něco nedostupnější Qereç a to byl náš cíl. Skutečně jsme se tam dostali a to, co dneska chodíme 4 hodiny, jsme tehdy šli 3,5 dne. Není tam nic, na co bys byla zvyklá: elektrika, voda, signál, wi-fi.
Tak jsme objevovali průsmyky, abychom se dostali přes hory a zpátky jsme se vraceli tak, že jsme měli pro každého 1,5 nafukovacího lehátka a velký pytel na odpad. Do toho si každý dal batoh a na těch lehátkách jsme splouvali jednu dravou řeku, která vede až do Komanské přehrady.
Tam jsem dojeli po dvou dnech a čekali jsme, až pro nás přijede parník. A když máš takovéhle základy, chceš jít další rok zase o něco dál. Říkali jsme si, že by bylo fajn, kdyby po nás něco zůstalo. A tak jsme si loni založili Albánskou výzvu. Původně jsme chtěli přemostit 150 metrů dlouhý kaňon, kvůli kterému se nedá dostat do Curraje podél řeky. To jsme ovšem brzy zavrhli jako naprosto nereálné. Tak jsme se rozhodli, že si postavíme most a uděláme turistické stezky. Původně nás bylo asi dvacet, ale hodně rychle to naexpandovalo asi na 70 lidí a nakonec nás jelo 132. Letos, předpokládám, nás bude přes 200.
Na kolik taková legrace vyjde?
My jsme všichni amatéři, nebereme žádné dotace a nestojí za námi žádná organizace. Od každého, kdo s námi jede, vybíráme za pobyt v Curraji 95 eur. Ty zahrnují jídlo, dobrodružné aktivity, workshopy. Máme dost netypický finanční model. Těch 95 eur se platí bez ohledu na dobu strávenou v Curraji. Platí se první týden a ostatní jsou zdarma. Když si chce někdo vyrazit na expedici, vybavení a zásoby jsou taky v ceně.
Podívejte na sestřih nej momentů Albánské výzvy 2015.
Co si mám představit pod pojmem dobrodružná aktivita?
Děje se toho spoustu, třeba ty zmiňované dostihy. Ale dobrodružné je i obyčejné zásobování. Jsme rozděleni do tzv. logistických párů, což bývá on a ona. Ti se v šest ráno potkají s někým z kuchyně a vyfasují seznam, co je potřeba sehnat. Většinou tak 150 kilo surovin. Pak jdou cca 5 hodin pěšky k nejbližšímu zaparkovaného autu a jedou dalších 25 kilometrů do nejbližšího obchodu. Tam nakoupí, co je potřeba, skočí do internetové kavárny a změní status Albánské výzvy na Facebooku, pošlou pohledy a podobně a přespí někde v údolí Valbona. Druhý den ráno si seženou dva tři osly, naloží na ně zásoby a dovezou je zpátky do tábora. Na průzkum vesnice se chodí s mačetou, protože cesty rychle zarůstají. Když potkáš chlápka s puškou, nikdo se nevzrušuje. Asi šel na divočáky. Normálka.
A jak je to teda s tím mostem?
Letos máme třicetimetrový. On to vlastně není jeden most, ale dva. Včera jsme ho testovali u nás na zahradě, zátěžový test provedlo asi padesát dětiček ze základní školy. Loni jsme zatěžovali koněm, ale letos by byl kůň a jeho 500 kilo málo. Takže jsem vyhlásili rozhlasem, ať se všichni přijdou podívat. Statická zkouška vyšla úplně v pohodě, a dokonce jsme splnili i evropskou normu. My jsme inženýři, měli jsme to spočítané, ale vyzkoušet se to musí. Zároveň je to taková společenská akce. Ty naše mosty se dají velmi rychle postavit, na trhu nic takového neexistuje.
To je nějaký váš vynález? A jak ho tam vlastně dostanete?
Vynález nevím, možná, že někdo něco takového už vyrobil, ale nikdy jsem to neviděl.
V dnešní době není příliš potřeba konstruovat mosty, které se dají nosit na oslech.
Ten náš je navržený tak, aby se vešel do kufru od kombíka, když se rozloží. Takže ho povezeme v kufrech zhruba 20 aut a pak vypravíme nějakou oslí karavanu, která ho dopraví na místo, kde ho začneme skládat přes řeku. My máme kemp na té „špatné“ straně řeky, když jdeš z civilizace, musíš ještě brodit hodně studenou, asi 30 metrů širokou, docela hlubokou a prudkou řeku. Což je dost nepohodlné, a navíc jsme v ní už utopili nejeden foťák. Tak si ji letos na sezonu přemostíme. Včera jsme ho složili za pět hodin.
Takže si ho po sezoně zase odvezete?
Rozložíme ho a necháme ho tam. On by nemusel přežít jarní povodně, kdy stoupá voda třeba o tři metry. Stavět most, který by tohle vydržel, by bylo hrozně nákladné a hlavně bychom museli betonovat. Ten náš stojí a drží jenom svou vlastní vahou. Je vymyšlený tak, že se dá po pilířích vysunout, takže my ho vytáhneme na břeh a příští rok ho zase vysuneme.
Děláme taky projekt solárních elektráren, protože elektrifikace tak odlehlého místa je nereálná. Zatím jsme si vymysleli tři verze, sami jsme si to vyrobili. Bylo s tím hrozně práce, ale letos už máme čtvrtý prototyp. Potřebovali bychom jich ale tak pět. Jednak kvůli domorodcům, pro které je elektřina hrozně cenná. Když můžeš použít vrtačku, hrozně ti to usnadní život. No a taky kvůli nám, abychom měli jak dobíjet foťáky.
Zdá se, že vás čeká spousta práce.
Nejsme pracovní tábor. S námi chodíš po horách, zažiješ dobrodružství, naučíš se péct chleba v peci, zjistíš, co všechno se dá jíst a jak vypadá hvězdná obloha bez světelného smogu. Většina kluků v životě nenamíchala maltu, a my jsme opravili interiér kostela. Všechno, na čem se domluvíš s domorodci, se dá.
To se opravdu nikdo neshání po žádných razítkách?
Tam ani není, kdo by je vydal. Samozřejmě musíš dodržovat nějaká pravidla, některé věci jsou nedotknutelné, ale na většině se dá domluvit. Musíš znát místní tradice, respektovat pozemkové vlastnictví a pak je to v pohodě. Když chceš dělat turistickou stezku, musíš se zeptat všech majitelů, aby se necítili dotčení, že jim čmáráš po stromech. Kdežto když jim vysvětlíš, o co ti jde, a dáte dvě rakije, všichni budou spokojení. Nikdo z nás samozřejmě neumí albánsky, ale nějak se vždycky domluvíte.
Jinými slovy dosáhnete svého.
Když říkám, že nejsou žádná omezení, neznamená to, že tam sázíme trávu nebo pácháme nějaké jiné nepřístojnosti. My nejsme turisti. My jsme něco na pomezí hostů a průzkumníků a byli jsme tady první. Takže pravidla určujeme my. Když někam přijedeš, většinou tam už existují nějaké služby pro turisty. Tady nikdo nečeká, že když tě pozve na kafe, že mu za to budeš platit. Všechno je tak na úrovni roku 1850 a v tom je ta exotika. V Albánii nikdo neřeší, že je něco nebezpečné nebo že má denně ujít 30 kilometrů. Lidi běhají po horách bez jištění a lan. Když jsme tam přišli podruhé, po cestě nás předběhl domorodec se sporákem na zádech. Sporák se totiž nedá přivázat na osla.
Chceš tím říct, že my jsme přespříliš civilizovaní?
My to s tou naší bezpečností, hygienou, pravidly, zákony a zbytečnou časovou přesností přeháníme. Typický příklad je třeba, když si chceš v Čechách otevřít kavárnu, je to peklo. Trvá to půl roku. Nejdřív musíš sehnat tunu papírů, pak na tebe přijde hygiena, řeknou ti, co vlastně smíš a nesmíš prodávat. V Albánii si někdo řekne, že bude prodávat kafe, postaví se přístřešek a nikomu to nevadí. Všichni jsou zvyklí si všechno dělat sami. Stát ti nepostaví žádnou infrastrukturu, albánská vláda se o tuto oblast příliš nezajímá. Oni chtějí být jako Chorvatsko. Hory jsou pro ně něco jako pro nás Sudety. Albánská představa o dovolené je omezená na flákání se s rodinou v luxusu, protože fyzické dřiny si užijí přes celý rok dost. Oni nechápou, že my tohle nechceme.
V čem ještě jsou Albánci jiní než my?
Mají jednu velkou podnikatelskou nevýhodu. Nejsou originální. Tam když si jeden otevře kavárnu, tak ji najednou každý v ulici má taky. Mezi Krují a Tiranou je na jedné silnici 83 obchodů s nábytkem a další se staví. Jedeš a 10 kilometrů v kuse se prodává jenom nábytek v poměrně velkých obchodech. Nechápu, jak je možné, že se uživí. Buď tam perou špinavé peníze, nebo tam nakupuje celá Albánie, což nám potvrzovali. V Thethu je 63 guesthousů, ale žádný normální obchod s potravinami.
Jan Balák - Challenger Od 18 let cestuje sám. Dnes je mu 25 má za sebou spoustu zemí, k jeho největším cestám patří třeba pozemní cesta z ČR do Malajsie nebo expedice Felicií do Iráku. Vystudoval dvě vysoké školy a je promovaný inženýr v energetice. Věří, že nic není nemožné a slovo problém nemá ve slovníku.
Jan Balák - Challenger
Od 18 let cestuje sám. Dnes je mu 25 má za sebou spoustu zemí, k jeho největším cestám patří třeba pozemní cesta z ČR do Malajsie nebo expedice Felicií do Iráku. Vystudoval dvě vysoké školy a je promovaný inženýr v energetice. Věří, že nic není nemožné a slovo problém nemá ve slovníku.
Kde?
V severní Albánii, v horách, jsou tři centra, kam jezdí turisti. Theth, což je nejstarší středisko, kam se jezdilo už za komunistů na letní dovolenou. Je to vysoko v horách, příroda je krásná a na pobřeží Albánie je v létě 40 stupňů, zatímco v horách 20. Pak je tam údolí Valbona, což je docela novinka, ale jde strašně nahoru, protože tam udělali asfaltovou silnici. Je tam strašně moc hostelů a všechny v americkém stylu. A poslední je Komanská přehrada, což je asi nejromantičtější místo na světě pro plavbu parníkem, co jsem kdy viděl. A to už jsem jich viděl hodně. Tam taky jezdí hodně turistů a ti se jenom plaví. Jde o to, že není možné vidět všechna tři místa zároveň, protože mezi nimi nejde přejíždět kvůli horám. Dá se to jen přejít pěšky a to není úplně snadné.
Aha. Mluvil jsi o těch 63 guesthousech…
Do loňského roku nikdo nevěděl, že Curraj existuje. Albánci nespolupracují, kopou jen sami za sebe a jejich mentalita jim říká, že se hraje na rodinu. A co je za plotem, to je nezajímá. V Curraji si jeden místní opravil barák, a díky tomu máme jeden guesthouse. Pak máme dva dodavatele mléčných produktů, de facto jsme schopní vykoupit kompletní mléčnou produkci. K tomu máme borce, který zajišťuje transportní služby, čili bereme od něho osly. Další místní nám dělá průvodce, od každého tam můžeš brát něco. A ty najednou zjistíš, že spolupracuješ s celou vesnicí. A nikdo proti tobě nic nemá, všichni jsou tvoji dodavatelé. Ale vybudovat si s nimi tenhle vztah není vůbec jednoduché, právě proto, že nejsou zvyklí takhle přemýšlet. Chlapík, který nás varoval, že nás za hranicemi obce zaručeně zastřelí, je s námi dneska už úplně v pohodě.
Jakou máš nejkurióznější historku?
Pro ilustraci albánské optiky tuhle. Když jsme s těmi třemi kánoemi a vlastnostnoručně vyrobeným lodním motorem přistáli na hrázi Komanské přehrady, byla už tma. Vytáhli jsme na tu hráz lodě a začali rozebírat ten motor. Nikde nikdo. Úspěšně jsme prošli tou hydroelektrárnou kolem vysokonapěťové elektrorozvodny a vyšli ven. Když jsme se vrátili zpátky, vidíme, jak kolem těch našich lodiček pobíhají chlapci se samopaly, evidentně z ochranky.
Podotýkám, že se jedná o strategickou albánskou elektrárnu a objevit se tu v noci na člunu je srovnatelné s přistáním vrtulníku v JE Temelín. Navíc tehdy probíhal soudní spor ČEZu s Albánií o místní energetickou infrastrukturu. To dává smysl. Pak jsme se nějak domluvili s šéfem elektrárny, který mluvil anglicky, že nejenomže nás nezavřou, ale ještě nám zajistili odvoz a jakýmsi pick-upem nás odvezli až na další přehradu. My jsme totiž řešili, jak dostaneme ty lodě přes hráz na další přehradu.
A ten problém se vyřešil tím, že nás vlastně chtěli zatknout. Prostě pohoda.
Není to nebezpečná země. Já jsem byl s kámošem v Pákistánu na tom místě, kde unesli ty české holky. Tam jde jenom o to, že když zachováváš místní zvyky, o kterých samozřejmě z Česka nemůžeš mít představu, tak se ti nic nestane. Když je nezachováváš, dopadneš špatně. Například musíš vědět, že ten, kdo je na výpravě hlavní, nemluví. Určí si mluvčího a mlčí a sedí v pozadí. To je znak vedoucího. A ženské prostě musí držet pusu, protože by jinak ztrapňovaly všechny chlapy. A to dost lidí nechápe.
A tohle platí jenom v Pákistánu? V Albánii můžou ženské mluvit?
V Albánii platí, že první si podávají ruce chlapi a potom ženské. Ženy jsou v Albánii úplně rovnocenné, ale tohle je zvyk, který trvá. Tak jako u nás chodí chlap první do hospody a nikomu to nepřijde divné.
I když se chcete vrátit o dva levely drsnější, určitě kvůli tomu není potřeba vyrazit bez pojištění. Zvlášť, když je teď cestovko od pojišťovny AXA s 50% slevou.
