Určitě jste na základce měli občas nervy před nějakým předmětem. Čtvrtletka z matiky. Slovíčka z němčiny. Zahanbující zpěv české hymny před celou třídou (ano, i to se na našich školách děje). Pro mě to byl TĚLÁK. Psáno velkými písmeny, protože přesně takhle děsivě se to slovo zobrazuje v mojí hlavě. Pětačtyřicet minut teroru, dvakrát tejdně. Ještě teď mívám děsivý sny o tom, že je středa nebo pátek a máme TĚLÁK.
Asi už vám to došlo. Nejsem zrovna sportovní typ. Když se mě někdo zeptá, jestli dělám nějakej sport, odpovídám: „Umim plavat.“ A i to je považováno za malej zázrak.
K mému vztahu ke sportu se váže dlouhý a strastiplný příběh. Když se mi v pubertě natáhly horní a dolní končetiny, slýchávala jsem pravidelně od příbuzenstva komentáře o tom, že mám postavu jak gymnastka a prsty jako klavíristka. Kupodivu nedošlo ani na jedno. Se zpěvem hymny to byl propadák, a co se týče gymnastiky, záhy se ukázalo, že moje záda jsou nekompatibilní s kotrmelcem.
Na základce poprvé zažívám úděl každé ženy. Kluci se mi smějou, že neumim dát nohy od sebe.
Vždycky přistanu na kolena a prostě odmítám tu kozu přeskočit. Nechápu to, jsem jedničkářka, nejhezčí krasopis ve třídě a moje popularita ztroskotá na tom, že moje tělo odmítá jít s davem a dělat, co se mu řekne. A nedá se to našrotit. Velkou noční můrou se pro mě stává vybíjená. Upřímně nechápu, proč je zrovna tendle sport na základkách tak prosazovanej. Všichni jsou nejvíc odvařený hrát věčně „vybiku“. Neumim házet míčem. Neumim chytat míč. Neumim se vyhnout míči. Neumim předstírat, že mi to nepřipadá celý úplně debilní. Máme ve třídě spolužáka, kterej hází tak prudce, že láme ostatním prsty. Díky bohu jsem mezi postiženejma a fasuji sádru. Nejšťastnější den mýho života, nesmim cvičit. Na konci základky mám tak pečlivě vybudovaný trauma, že mi při přechodu na gympl chce ředitelka napsat kompletní uvolnění z tělocviku. Máma to zatrhla, prej sem jen posera.
Dostáváme přísnější tělocvikářku, ale aspoň už máme oddělený hodiny od kluků. Při hodinách už se mi teda smějou jenom holky a profesorka.
Nejzábavnější je výmyk, u kterýho se nejvíc nadřou dvě spolužačky, co se snažej můj zadek dotlačit nahoru na tu blbou tyč. Konečně sem nahoře, i když tam vůbec nechci bejt. Hurá! Rozklepaná se zhoupávám zas dolů, odtud mě zvedají další dvě spolužačky. Dostávám za tři, to se mi to vyplatilo. Profesorka má samozřejmě nejradši ty aktivity, který já ze srdce nenávidim. Takže již zmiňovaná hrazda, kotrmelce, hvězdy, šplh, skok do vejšky a další nepřirozený pohyby, většina z nich hlavou dolů. Máme povolenej počet absencí za pololetí. Vypracovávám si systém. Pečlivě sleduji, kdy máme hodinu v malé tělocvičně (= hrazda, stojky, ponížení), a podle toho zapomínám tenisky a dostávám menstruaci. Jeden rok to přeženu a nedostávám vysvědčení, mám prý dorazit na konci prázdnin na reparát z tělocviku. Ta bestie. Je 31. srpen, parno. Skočim do písku, oběhnu ovál a hodím míčem na koš. Samozřejmě vedle. Takže za tři. Tak díky, na todle překvapení se vyplatilo čekat ty dva měsíce.
Druhej nejšťastnější den mýho života nastává, když se městem přežene orkán, vezme střechu tělocvičny a odhazuje ji na hřiště.
Všichni jsou zpruzení, že se chodí na tělák jen do parku na atletiku a házet frisbee. Mé srdce však jásá. Ne že bych uměla běhat a letící talíř mě k smrti neděsil, ale je to pořád nejmenší zlo.
Na vejšce konečně nastává příležitost vybrat si sport dle vlastního uvážení. Někteří z vás jistě měli tu čest zažít elektronický zápis předmětů. Stovky vědomostí lačných studentů s prstem připraveným na F5.
V 9.00 to spouštěj.
V 9.03 padá server.
V 9.06 to konečně zas naskočí.
Je to v háji, bowling i country tance (můj favorit) už jsou obsazené. Tak co tam máme dál, kde je nejmenší možnost veřejné šikany. A hele, pilates. Takové poklidné protahováníčko, ideální na páteční dopoledne, pěkně se vyrelaxovat po týdnu v lavici.
Hned první hodina mě vyvádí z omylu. Předcvičuje drobná cca sedmdesátiletá paní. Začíná se zlehka, stojíme na žíněnce a snažíme se dotknout prstů u nohou. Paní má lokty na podlaze. Já jsem stěží u kolen. Za to nemůžu, to jsou ty moje kotrmelcový záda, že jo. Mírumilovné protahováníčko se nekoná, starou tělocvičnou se line babčin zlomyslný hlas:
„Červený tepláky, zvedni tu prdel pořádně! Vy dvě tam vzadu, nevykecávejte se a dejchejte!“
Vrací se mi páteční ranní nevolnosti. Naštěstí si prezenci zapisujeme samy, a tak většinou využívám ostatní spolužačky, aby zfalšovaly můj podpis. Na druhý semestr rezignuji a zapisuji si posilovnu. Zbytek roku prosedím na rotopedu a šlapu pozadu.
A happy end?
Umim plavat.
