Vetřeli jsme se na dva dětské tréninky dvou bojových sportů. Notoricky známého juda a téměř neznámého „japonského šermu“ zvaného kendó. Čtěte a podívejte se, jak to v dětských „klubech rváčů“ vypadá a k čemu je to dobré.
Legendární veterán
Václav Mornštejn, úřadující veteránský mistr republiky, učí děti judo přes 40 let. Sám hopsá po tatami neuvěřitelných 50 let. Na pražském Smíchově vede pravidelné tréninky malých judistů z Oddílu jiu-jitsu, juda a sebeobrany. Je velmistrem, držitelem sedmého danu v jiu-jitsu a mistrem v judu, má třetí dan. „Kdo sportuje, jinak přemýšlí. Když se to podchytí včas, v pubertě se vám to jako rodičům určitě vrátí,“ říká.
Záleží na frajerovi
„Pro mne je důležité, aby děti sportovali. Judo je takový základ bojového umění. Od něj pak můžete jít jakýmkoliv směrem. A výchova k agresivitě? Děti, které sportují, nemají potřebu agresivity. Člověka formujete od raného věku. My vychováváme k pokoře a ohleduplnosti. K nenásilí. Záleží na každým jednotlivci a jeho přístupu k bojovému umění.“
Jak se dělá hvězda
„Podle mne před deseti lety byly děti mentálně i fyzicky schopnější, není to totéž co dnes. Nevím, jestli dneska víc sedí nebo leží, ale je vidět, že tělesná výchova ve školách upadá. Neumějí kotrmelec, problém je i poznat pravou ruku od levé. Natož náročnější cviky.“
Umění pádu
„Dělali jsme třeba i kurzy pro dospělé s názvem Pády pro všední den. Protože když uklouznete a padáte třeba na ledě, když umíte padat, tak si neublížíte. Judo nebo jakékoliv bojové umění můžete v životě nesčetněkrát využít. Je to banalita, ale vemte si, kde máte dneska posypaný chodník?“
Aby byli zdraví
„Základem je naučit se ovládat to tělíčko, pády, které trénují tady, se jim pak často hodí. Spadnou z kola, na ledě, ve skateparku. Dobře, rozbije si ruku, ale hlava je celá. Maminka jednoho z chlapečků, co k nám chodí, vyprávěla, jak ho viděla spadnout pozadu z barový stoličky, zvednout se a zase na ní vylézt a dělat jako by nic. Ne, nebyl opilej, hrál si s mobilem a zapomněl, že barovka nemá opěradlo. Ale spadnul chytře.“
Mýtus jménem úrazy
„Stává se to, ale strašně málo. Když projdou těma základama plus se naučí ty pády, pak o ně nemám obavy. Já hraju ještě malou kopanou a mám odtamtud víc modřin, než z juda. Kdysi dávno jsem zažil zlomeninu, ale oproti jiným sportům je to riziko minimální. Fotbal nebo hokej je mnohem rizikovější. Z fotbalů a hokejů je více zranění. Judo je vlastně prevencí zranění.“
Formovat budoucnost
„Každej si volíme svojí cestu. Hele, já když jsem na tréninku, jsem naprosto klidný. Děti jsem začal trénovat v sedmdesátýmčtvrtým. I dneska, když jedu na zápas do Maďarska, tak jsem nervózní. Ale jak vlezu na to tatami, tak to ze mne spadne. Trénovat děti je pro mne relaxace… no, vlastně to říkám nerad, ale fakt je to poslání.“
Odložte ego a vstupte
Na základce na pražské Klamovce nabízejí v portfoliu kroužků taky kendó. Prastaré japonské bojové umění s mečem. V Česku je mávání katanou poměrně raritní, klub Sandomónek nabízí výuku dětí od pěti let a další raritu navrch, ženu v jeho čele.
Trenažér na život
Jaroslava Cílková se tomuto sportu věnuje 16 let a je držitelkou čtvrtého danu. A co je na něm tak přitažlivého? „Kendó je takovej můj životní trenažér. Kdykoliv se ocitnu v situaci, kdy nevím, kudy dál, vždycky najdu odpověď v kendu,“ říká.
Reprezentace je drsná
„S kendem jsem začala na vejšce, protože už nebylo místo na Aikido. Byla jsem tam jediná holka a hrozně chtěla bejt dobrá. Pak jsem byla osm let v reprezentaci a to je fakt náročný. Fyzicky, finančně i časově. Kolem třicítky mi přestalo dávat smysl být v tělocvičně skoro ob víkend, nad rámec běžných tréninků v týdnu. Kendo je ale cesta, ta se neopouští. K dětem mě to stejně táhlo, a když se odstěhovala zakladatelka Sandomónku, hezky se to spojilo.
300 jako ve Spartě
„V Praze jsou 4 oddíly, ty větší, které dlouhodobě pořádají akce jsou 2, v Čechách je tak tři sta aktivních kendistů. Nemáme takovou tradici jako judo nebo aikido. A jestli je to vůbec pro holky? I holkám se hodí pilovat výdrž, svaly, odříkání, držet se cesty za svým cílem. Jestliže každý máme dvě stránky osobnosti, tak kendó kultivuje tu mužskou.“
Modřiny jsou normální
„Dneska vám každé dítě řekne, když ho něco bolí. Kendó je kontaktní sport a modřiny jsou normální. Občas se stane, že když není dobře oblečený nebo upevněný brnění, tak můžou údery mečem bolet. Já se za těch 16 let zranila trochu vážněji dvakrát. Natáhla jsem si stehenní sval a pohmoždila dva klouby na ruce kvůli špatnému držení meče a technice. Byla pak větší motivace dělat to správně.“
Cesta meče
Letos má kendó v České republice výročí. Cvičí se tu totiž od roku 1986. Místo skutečného meče – katany trénují děti v Sandomónku s cvičným mečem šinai, který je složený ze čtyř bambusových štěpin pospojovaných koženými součástkami.
Legalizace násilí
„Kendó je perfektní nástroj ke kontrolované ventilaci agrese. Ve vlastně bezpečným prostředí mají lidi možnost poměřit svoje fyzický síly a se zbraní v ruce, plus je to příprava pro extrémní situace. Rychle se někam přesunout, nezaclánět, rychle vidět příležitost pomoci nebo uplatnění. Když děláš kličky, nezasáhneš přímo a bojíš se a jsi shrbená, nedíváš se do očí, hned je to vidět a nevíc to nefunguje. Zároveň se v kendu klade velkej důraz na respekt, až „ponížení“ se v rámci hierarchie. Dát stranou svý ego.“
Zušlechtit sebe sama
„Cílem kendó je formovat mysl a tělo, zušlechťovat silného ducha a správným a přesným cvičením usilovat o zdokonalení se v umění kendó, ctít lidskou laskavost a čest, stýkat se s ostatními s upřímností a vždy usilovat o zušlechtění sebe sama. Takto bude člověk schopen milovat svou zemi a společnost, přispět k rozvoji kultury a napomoci míru a štěstí mezi všemi lidmi.“ Koncept a cíle kendó, Celojaponská federace kendó, 1975
