Deprese někdy během života „navštíví“ asi čtvrtinu z nás, u mnohých zůstane. Třikrát vyšší šanci na tuhle nezvanou návštěvu pak mají lidé, jejichž rodiče depresí někdy trpěli, uvádí cambridgeský profesor a známý psychiatr Edward Bullmore v komentáři pro Guardian.
Nejsou to nová čísla. Ani fakt, že se deprese nějakým způsobem přenáší z generace na generaci, není novinka. Jsou za tím spíš biologické faktory, nebo vliv prostředí, ve kterém vyrůstáme? Dědíme depresi, nebo se u nás vyvíjí s ohledem na stres, který jako děti depresivních rodičů zažíváme? O tom se vědci dohadují už od minulého století.
Pátračka po zlých genech
Zjistili například, že u jednovaječných dvojčat, kterým byl do vínku dán shodný genetický kód, existuje mnohem větší pravděpodobnost, že budou obě inklinovat k depresi, než u dvojčat dvojvaječných, která genetický kód sdílí jen z poloviny.
Byl to jeden z prvních kroků k poznání, že deprese má aspoň částečnou souvislost s našimi geny.
Hlubší zkoumání umožnila molekulární genetika, která se na scéně objevila před nějakými pětatřiceti lety. Začalo velké pátrání po „špatných“ genech, které by se daly prostě obvinit z toho, že depresi přenášejí. „Na papíře to znělo jednoduše. Jenže hledat spojitost mezi dědičností a patologickou fyziologií ve skutečnosti není žádná procházka růžovým sadem,“ napsal ve čtyři roky staré eseji psychiatrický genetik Michael C. O’Donovan.
Zlatá éra pro tento druh výzkumu nastala po roce 2000. Až na to, že vlastně nenastala… Proběhla celá řada malých i mezinárodních studií, experimentů, analýz, ale nikdo díky nim nebyl moudřejší. Výsledky byly nekonzistentní, výstupy zpravidla nejasné, argumentuje Edward Bullmore.
Od velkých dat k velkému objevu
O pořádný kus vpřed vědu posunulo až Konsorcium psychiatrické genomiky (PGC), které od roku 2007 sdružuje výzkumníky z různých zemí světa. Aktuálně jich je víc než osm set, zastupují osmatřicet států a analyzují vzorky DNA více než 900 tisíc lidí. To vše s cílem prozkoumat spojení mezi genetickým nastavením a vybranými psychiatrickými diagnózami.
Je to zároveň neziskové sdružení i největší biologický experiment v dějinách psychiatrie. Loni v dubnu z něj vzešly přelomové poznatky, které začaly nenápadně, a přitom zásadně měnit způsob, jakým odborná veřejnost uvažuje o depresi.
V rámci rozsáhlé studie, jejíž výsledky vyšly loni ve vědeckém časopise Nature Genetics, vědci analyzovali genetické informace 135 458 lidí s depresí a 344 901 lidí, kteří jí nikdy v životě netrpěli. Rozhodně při tom neklouzali po povrchu. Využili pokročilé statistické metody a zjištění průběžně porovnávali s výzkumy, které tomu aktuálnímu předcházely. Šlo jim o co nejrelevantnější, nejdůvěryhodnější a nejpřesnější výsledky.
Ve více než devíti milionech genetických mutací se jim podařilo identifikovat 44 statisticky významných loci – tedy míst na chromozomu, kde se vyskytuje daný gen –, které jsou nějak spojené s výskytem deprese. Řečeno zjednodušeně, Bullmorovými slovy: „Víme, že existuje minimálně čtyřiačtyřicet genů, které přispívají k přenosu rizika, že člověk bude trpět depresí, z jedné generace na další.“
Deprese v balíčku s úzkostí i záněty
Neznamená to, že bychom nejčastější psychické onemocnění mohli jednoduše svést na čtyřiačtyřicítku genů-zloduchů. Víme však, že daná čtyřiačtyřicítka má co do činění s rizikem deprese a s její dědičností. A také s dalšími méně i více překvapivými oblastmi.
U některých genů vědci našli korelace s tělesnou hmotností a BMI, u jiných se spánkovým cyklem, imunitním systémem, ale také s vývojem neuronů a jejich komunikací, se záněty mozku i s dalšími psychickými chorobami včetně schizofrenie, ADHD nebo úzkostných poruch. Žádný z těch genů přitom není typický pouze pro depresi.
Dává to smysl. „Vzhledem k tomu, že se deprese vyskytuje v mnoha různých formách a protíná se s řadou dalších tělesných i psychiatrických obtíží, není překvapivé, že se podobně protínají i jejich geny,“ píše k tomu Psychology Today.
Zdaleka ne ve všech případech se dá prokázat kauzalita. Zatím prostě víme, že deprese a zmíněné projevy můžou jít ruku v ruce.
Co si z toho můžeme odnést?
V první řadě je nutné počítat s tím, že 44 není konečné číslo. „Výzkum stále pokračuje, vzorků DNA je čím dál víc, a je tak pravděpodobné, že genů, o kterých víme, že jsou spojené s depresí, se také objeví čím dál víc,“ vysvětluje profesor Bullmore.
Sami autoři studie se už nyní nebojí mluvit o revoluci. „Genetický výzkum deprese se posunul na samotný předek genetického objevitelství,“ říká jeden z nich, psychiatrický genetik Gerome Breen z londýnské King’s College. „Nové genetické variace, které jsme objevili, mají potenciál revitalizovat lékařský přístup k depresi a otevřít dveře novým, vylepšeným způsobům léčby.“
Genetické inženýrství i naděje na lepší léky
Když se v jedné větě řekne „genetika“ a „léčba deprese“, řada lidí nejspíš hned pomyslí na oddělování zdravých embryí od potenciálně ohrožených nebo modifikaci genů v době početí. Budou si rodiče moci „navolit“ duševně zdravého potomka?
Vymýtíme depresi s pomocí genetického inženýrství? Tato velká vědecká témata a etická dilemata s nimi spojená zatím patří do velmi vzdálené budoucnosti.
Daleko bližší – a realističtější – jsou možnosti, které by odborníkům otevřelo lepší chápání toho, jak je deprese propojená s funkcemi imunitního systému, autoimunitními reakcemi a dalšími tělesnými projevy. S tím souvisí také přesnější, personalizovaná diagnostika nebo naděje na příchod nových antidepresiv, na které trh už dlouho čeká.
„V léčbě deprese vlastně od devadesátých let k žádnému většímu posunu nedošlo. Přestože se jedná o nejčastější zdravotní postižení na světě,“ připomíná Edward Bullmore. Sám věří, že právě nenápadné pokroky konsorcia nakonec můžou vědu pobídnout k dlouho očekávanému skoku. A nejméně čtvrtině z nás se postarat o kvalitnější život.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
