Ve své studii pro britskou vládu Čeho by měla dosáhnout neurověda podle názoru odborníků jste v roce 2013 popsala úkoly neurovědy na další dekádu. Letos jsme právě v polovině tohoto období. Co se za posledních pět let událo?
Některé oblasti vývoje jsou skvělé a úspěšné – ale jiné přinášejí zklamání. Pořád nemáme neuroprotektivní látky, které by naše neurony ochránily před Alzheimerovou chorobou. Výzkumné práce a studie farmaceutických společností přitom vypadaly velmi slibně. Společně s kolegy jsme publikovali jednu z prvních konceptuálních studií o inhibitorech cholinesterázy, které léčily některé z kognitivních projevů Alzheimerovy nemoci, včetně pozornosti a soustředění – a skutečně byly schváleny. Potřebujeme je ale zlepšit, potřebujeme účinnější symptomatickou léčbu problémů s pamětí, které pacientům brání ve vykonávání každodenních činností.
Vědci na univerzitách i v biotechnologických a farmaceutických společnostech v tomto vývoji neuroprotektivních léků, které by léčily příčiny choroby, zatím úspěšní nebyli.
Mnohé z původních výzkumů se týkají pacientů v pokročilém stadiu Alzheimerovy choroby. V poslední době se studie soustředí na pacienty s lehčími formami, mírnou kognitivní poruchou v raném stadiu onemocnění. Jedná se o důležitý krok, protože už tehdy je mozek postižený značnými patologiemi, plakami a neurofibrilárními „uzlíčky“.
Proto je zásadní rozpoznat už mírnou kognitivní poruchu a nastupující chorobu začít léčit. Včasná detekce je zásadní jak pro současnou symptomatickou léčbu, tak v budoucnosti pro tu neuroprotektivní.
Jak lze toto rané stadium alzheimera rozpoznat?
Sama jsem se podílela na vývoji testů CANTAB, které mohou u starších lidí odhalit problémy s pamětí. Lidi, kteří jimi trpí, je tak možné zachytit a přizvat k příslušným výzkumům, stejně jako mohou výsledky testu pomoci lékařům. CANTAB je možné vyplnit online a umožňuje tak rychlé kognitivní vyšetření a sběr velkého množství dat.
Rychle se vyvíjejí i nové metody zobrazení a porozumění mozku.
V budoucnu by se snad mohly využívat k aplikovanému výzkumu zaměřenému na hledání nové léčby pro neurovývojové poruchy, jako je porucha pozornosti s hyperaktivitou, autismus a schizofrenie, stejně jako choroby spjaté se stářím, různé typy demencí, včetně té Alzheimerovy.
V mé laboratoři například pracujeme na počítačových hrách, které u pacientů se schizofrenií nebo lehkými kognitivními dysfunkcemi zlepšují paměť. Jsou založené na výzkumech v oblasti neurozobrazování, kognice a neuropsychologie. Schizofrenici trpí třemi typy problémů. Zaprvé se jedná o psychotické symptomy, o nichž většina lidí slyšela – jedná se o halucinace a bludy. Ty ovšem současná farmakologie umí řešit antipsychotiky.
Tím ovšem problémy pacientů se schizofrenií nekončí: trpí také zhoršenými kognitivními schopnostmi a problémy s pamětí. Pokud bychom je uměli léčit, lidé postižení schizofrenií by mohli lépe fungovat a vrátit se do školy nebo do práce.
Další obtíží je nedostatek motivace. Právě vytváříme hry: hraní udrží motivované, aby v tréninku pokračovali.
Takové technologie můžeme vnímat jako léčbu na míru, protože pokud hrajete, zvyšuje se obtížnost, zatímco pokud se pro vás hra stane příliš náročnou, obtížnost se sníží. Kognitivní tréninkové hry, například Wizard a Game Show, aktivují a podporují činnost nervových obvodů v mozku, včetně hipokampální formace, která je zásadní právě pro paměť.
Je možné si je někde vyzkoušet?
PEAK Advanced Training Programme a Wizard Apprentice z cambridgeské univerzity jsou dostupné na webu londýnské herní společnosti PEAK a pro iPady a mobilní telefony přes Apple App a Google Play.
Jak si máme takovou hru představit?
Wizard Game se podobá hrám založeným na příbězích Harryho Pottera. Hra vyžaduje, abyste si zapamatovali, na jakých truhlách jsou umístěny jaké symboly. Pokud to zvládnete, dostanete se na vyšší úroveň – a přitom získáte různá zaříkávadla a nějaké poklady.
A co všechno se ještě v tomto oboru děje, kromě zmíněné kouzelnické hry?
Mnoho společností rozvíjí skrze technologie zajímavé nápady pro sledování nebo zlepšování duševního zdraví. Ať už jsou to technologie připevněné na tělo, mobilní aplikace, nebo internet. Některým lidem se přes internet dostává kognitivně-behaviorální terapie (KBT): výhodou je, že se mohou psychoterapii věnovat, kdykoli mají chvilku času. Někteří vědci se pokoušejí pomocí strojového učení zjistit, co konkrétně na KBT pacientům pomáhá a vede ke zlepšení.
Jednoho dne možná budou KBT obstarávat počítače – ne všem ale „počítačoví“ nebo „robotičtí“ terapeuti pomohou.
Není ale jedním z klíčových aspektů psychoterapie právě mezilidský vztah mezi klientem a terapeutem?
Nejefektivnější terapeuti jsou kognitivně flexibilní a empatičtí, umí dobře poslouchat a dobře pracovat s informacemi od pacientů. Tyto schopnosti jsou klíčové, protože různí lidé reagují rozdílným způsobem. Musíte pochopit, jak chápou symptomy, které se u nich projevují, a jak se v souvislosti s nimi cítí. Zkuste si třeba představit, že jste mladý člověk s obsedantně-kompulzivní poruchou nebo depresí – a jak je to nepříjemné. Takoví lidé mohou mít kvůli příznakům onemocnění problémy ve škole, s navazováním přátelství nebo s efektivitou učení.
Další relativně novou oblastí je trénování pacientů v neurofeedbacku pomocí neurozobrazování.
Pacienta v takovém případě například požádáme, aby ovládal své emoce pomocí čelního mozkového laloku. Aby se mu taková činnost dařila, zobrazujeme mu v reálném čase činnost jeho mozku.
Mám radost, že právě neurofeedback zmiňujete, chtěl jsem se vás na něj zeptat nakonec, hlavně z osobních důvodů, sám jsem se ho učil ovládat, ale jeho použitím si nejsem jistý. Vidíte v něm budoucnost?(Zároveň bych na tomto místě rád upozornil čtenáře, že mluvíme o úplně jiné terapii, než kterou obvykle nabízejí provozovatelé neurofeedbacku v českém prostředí, které se vyznačuje nedostatkem technologií i vzdělání.)
Při snímání funkční magnetické rezonance v reálném čase skenujeme mozek a výsledky analyzujeme a zobrazujeme okamžitě, bez zpoždění. O neurofeedback se jedná, pokud pacient dostává zpětnou vazbu o své nervové aktivitě a pomocí této zpětné vazby se učí aktivitu svého mozku ovládat. Konkrétní podoba zpětné vazby se může lišit, ale zůstává jasná a jednoduchá, třeba ve formě stupnice jako na teploměru, jejíž hodnoty mohou stoupat nebo klesat podle toho, jak se mění činnost mozku.
Například Bruhlův tým požádal účastníky svého výzkumu, aby snižovali činnost své amygdaly během sledování obrázků vyvolávajících negativní emoce, o nichž víme, že amygdalu aktivují.
Cílem takové snahy je pomoci lidem s depresí naučit se snižovat aktivaci amygdaly. Několik výzkumů ukázalo, že toho lze docílit. Pomocí seberegulace tak lidé mohou potlačovat příznaky deprese. Kromě deprese se fMRI neurofeedback užívá i u pacientů s dalšími psychiatrickými diagnózami, například obsedantně-kompulzivní poruchou.
Se svými kolegy jste vyvinula neuropsychologický model deprese. Ukazuje, že zatímco kognitivně-behaviorální psychoterapie ovlivňuje takzvané „top-down“ procesy, které zaměřují naše myšlení buď k pozitivním, nebo negativním věcem, farmakologická léčba deprese se zaměřuje na „bottom-up“ procesy, které ovlivňují, jestli se do našeho vědomí dostanou spíš pozitivní, nebo negativní vjemy. Mohla byste vysvětlit, jak je možné, že při depresi fungují oba odlišné způsoby léčby, psychoterapie i léky?
Pokud depresi odhalíme brzy, je možné ji úspěšně vyléčit kognitivně-behaviorální terapií (KBT). Ta po pacientovi vyžaduje, aby změnil způsob, jakým přemýšlí, interpretoval události pozitivněji a pochopil, že může svůj život změnit, zlepšit.
Pokud ale někdo trpí velmi silnou depresí, potom jsou zapotřebí léky, které v mozku zvyšují hladinu serotoninu. Ty by se ale měly užívat společně s psychologickou léčbou, aby pacient pochopil, co mu depresi způsobilo a jak zabránit jejímu návratu. Antidepresiva vás mohou přivést do stavu, kdy se dokážete vyléčit – ale na uchování zlepšení musíte pracovat vy.
Kombinace farmakologické a psychologické léčby může být velmi účinná zejména u těžkých případů.
Můžete zmínit nějaký konkrétní případ?
Jednou mě zavolali ke staršímu depresivnímu muži, jemuž jsem měla nabídnout kognitivně-behaviorální terapii. Když jsem za ním přijela do nemocnice, nebyl ale jen depresivní, ale i velmi úzkostný a neklidný – do té míry, že nebyl schopný zůstat sedět, když jsme spolu mluvili, pořád vstával a procházel se, než se zase usadil. Představila jsem se a ptala se ho, jak se cítí a proč je vlastně v nemocnici.
„Všechno je to kvůli mým botám, paní doktorko. Můžou za to ty boty. Jsou už opravdu ochozené,“ odpověděl.
Vysvětlila jsem mu, že jsem s ním přišla mluvit o jeho myšlenkách, pocitech a o tom, co vedlo k jeho hospitalizaci – ale on pořád mluvil jen o botách. Věděla jsem ale, že mu teprve nedávno nasadili antidepresiva, která zabírají až po týdnu nebo i delší době. Řekla jsem mu proto, že se vrátím za pár týdnů a promluvíme si znovu.
A když jste se vrátila?
Sestry jej mezitím vzaly nakupovat boty, což jeho depresi nijak neprospělo. Antidepresiva ale pomohla potlačit příznaky jeho deprese, úzkosti a neklidu. Díky tomu jsem mohla začít s psychologickou terapií – a zjistit, že si připadá bezcenný a myslí si, že by se jeho vnučky měly líp, kdyby zemřel. Jeho vnučky jej ale milovaly a jeho deprese je hluboce znepokojovala. Díky kombinaci antidepresiv a individuální a rodinné terapie se mohl z deprese zotavit a vrátit se z nemocnice zpátky domů.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
